Nerozumím tomu, proč mě občas přepadnou smutky. Proč je svět náhle malá, zmuchlaná smutná kulička v mé kapse a kam se poděje to velikánské, nádherné plátno plné barev? Zakopávám pak o díry v chodníku a ony mě chtějí spolykat, černé díry města. /Dálka Tě v tu chvíli nechce pustit ke mně/.
Chci se zavřít do knihovny, mít Tě u sebe, pít kávu a číst. Objímat knihy a tančit mezi regály na vysokých podpatcích, hrát si na provazochodkyni v sukni, tančit opatrně, abych nic neshodila. A mít přijímací hodiny pro realitu. Hrát si na šlechtičnu.
Žiju si na vysoké noze, mám hlavu v mracích a jsem královnou svého vlastního malého sněžítka, ve kterém jsme a z vrchu nám na hlavy padá štěstí a láska, co voní po skořici.
