Víš? Nevíš. Nevíš a nechápeš tu podivnou směsici pocitů, jejichž složení je stejně složité, jako slzy, které denně prolévám. Ani nevím, proč brečím, jen si vzpomenu na barvy, doteky, zvuky a vůni, na to, čemu jsem říkávala Tvá náruč, na šedivoučké šero, modř Tvých očí, Tvé ruce omotané kolem mě, má hlava na Tvém hrudníku, kde jsem slyšela Tvé srdce a někde nad sebou slyšet Tvůj zpěv, co se přidával ke gramofonové desce... a pak ta vůně, citrónu, jablek a něčeho, co neumím pojmenovat, ale je to ta nejkrásnější vůně, co znám.
Do srdce se mi vyryla Hrabětova slova o lásce... pamatuješ? Je jako večernice, letící noční oblohou...
Našla jsem ji v Tvých očích, lásku i oblohu. Ale neumím zkamenět své srdce, které Tě dál miluje, pořád, nemá, co odpustit, protože nenalezlo provinění, nemá proč vyčítat, protože nenalezlo chybu. Miluje.
Bude se těžko zapomínat na nejkrásnější v mém životě, na vše, co jsi mi dal. Těžké je usínat s vědomím, že se ráno nemám proč usmát, protože Tě neuvidím, a když ano, podlomí se mi kolena a ostré pero obtáhne ta slova v srdci, až mi na kůži vyraší krví napsáno:
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
(V. Hrabě, Variace na renesanční téma)
A v očích se mi mihne vzpomínka na ta roztřesená slova, která jsi k té básni napsal, která jsi napsal ke vzpomínce na naše seznámení.... "Miluji tě!" (Já Tebe taky, lásko, já taky, pořád...).
Odpusť, nedokážu zapomenout.
