Jsem mušketýr, cítím tu sílu, to srdce a odhodlání, když Tě držím v objetí, i když jsi mnohem vyšší než já. Ale který mušketýr? Jsem Athos, s únavou, moudrými řečmi hlubokými jako loky vypitého vína, s cynismem střízlivosti vloženým do pohledu a dlouhé filosofické debaty na zdánlivě nepodstatné, ale tak krásné a pro chvíli zalitou sluncem nebo letním soumrakem s lechtivě chladivou rosou životně důležité téma? Ale ne, to bych byla moc namyšlená. Byla? Jsem? JSEM?
D'Artagnan vrhající se bezhlavě do výpadu, tance, nesmyslů, dobrodružství, šesté sklenice vína... a jen štěstím nedostat zásah. Ale vždyť stačí spočítat ty jizvy a recept na zázračný hojivý balzám jsem dávno zapomněla, zkusmo, zoufale chybně míchám, slzy, žluč, vztek, čokoládu, víno, gin, tonic, cynismus, páté před deváté, až tím jedem otrávím sebe i Tebe...
A nakonec se mi stejně v noci zdá, že jsem zlodějka, co se převléká za barokní princeznu, a šaty, jež si jednou navleče (byly světle modré se zlatou krajkou), ji skutečně promění v ušlechtilou, vzdělanou, krásnou bytost. Nejsem tedy, dám se definovat šaty, nebo snad tkaninou vyřčeného těmi, které si pustím tak blízko k tělu, že je nechám mě oblékat (i Tebe)...
Jsem přitisknutá k chladnému baroknímu sloupu, v hladkém objemu pískovce jsou jeskyňky, co si v něm udělal čas, aby si tam schovával Momenty, studené prsty se v nich zastavují, kámen mě nechává vdechnout vznešenost, drží prostor, aby na mě nespadla jeho krása a tíha myšlenky, která jej vytvořila. A ne-jsoucnost je náhle nepodstatná.
