Co jsme si, sakra, udělali,
ty světe můj širokej,
že ze všech chodníků,
každej je pro mě zlej
nebo jsou zavřený,
že na Tebe vzlykám
velký, pálivý, a moc pepřený
bezdůvodný, stupidní potoky
slz, co tečou- kam?
stejně někam do stoky
k ostatním kravinám,
co tam vyblily všecky
nány, co se moc kurvily
a tahaly s žitím, duše umělecký,
co po nocích smilnily
s filosofama, Templářema a básníkama
v rámci svých stupidních ideálů,
podpatky ošoupaný chodníkama
v touze po cíli a troše cyankálů.
Co to s náma, sakra, je
ty světe můj studenej,
že Seifert je dražší než Skácel
se stejným počtem stran,
proč se ke mně vracej‘
touhy, kterejch se vzdám,
proč padá listí, strhaný šaty,
chlípnejma rukama podzimu,
proč padá smutek zrovna na ty,
kterým věřím nevinu,
proč padá Bohu z dlaní
kurevská tma, co se jí bojím,
a proč padá hned ráno za ní
únava, kterou neustojím,
proč mi padaj podpatky do bahna
a zase, proč padá ta tma?!
A mně padá nádobí z police,
a s ním splín a utěrka do klína,
tříští se o zem sklenice,
vak s poslední infuzí vína.
Co jsem to, světe, doprdele
zač, že Tě topím směle
v Rudým moři vína
mezi střepama a krví,
a už se ani nedojímám.
