Nalezeno v deníku

Řekni, proč ráno tak

hrozně bolí.

Sáhni mi na čelo,

není to nějaká hrozná nemoc

to probouzení?

Dlouhej pláč z písmen

Kde se vzal ten intensivní vnitřní pocit, že je nevhodné rozplakat se v přeplněné tramvaji? Tak se v tom házejícím ostrově jedoucím po ledových kolejích křečovitě držím Nesnesitelné lehkosti bytí v černé vazbě, jediného pevného bodu. A chce se mi brečet, brečet dlouho, příšerně, šíleně dlouho. Tisknu knihu k srdci, protože to se hystericky třepotá a já se bojím, příšerně, šíleně se bojím.

Před rokem mě tanec (poprvé a jedinkrát tenkrát zradil) vrhnul do rukou zežloutlých od cigaret, co vedly tak razantně. Byl to jive, nohy se proměnily ve dvě neviditelné šmouhy, šíleně, šíleně rychlý, tanec, vím, že nevypadal hezky, byl jako horečka, rval plíce, dvě hekticky se škubající těla, ale nebylo možno přestat tančit, nešlo se vymotat z tisíců spin a otáček a záklonů, do nichž jsem padala jako hadrová panenka a zametla tehdy ještě dlouhými vlasy podlahu, tak jsem se vrhla i do té náruče. Hloupě, hadrově, oddaně. Byla jsem jen spotřební zboží, jen tělo pod šaty. Kouřila jsem cigaretu za cigaretou, co mi podávaly ty ruce zežloutlé nikotinem, a pak mě vlekly do kol hektických záškubů trhajících plíce. Na zkoušku, bez citů. A já v jejich sevření přitom zapomněla na strach, který mi otrávil krev a dovedl mě pod nemocniční povlečení.

Když vstávám, když vařím kávu, když tahám vysoké podpatky z širokých děr v chodníku, toužím se proměnit v malou vílu. Už nechci, už nechci být spotřební, tolik toužím být malá, malinká, drobná, akorát do hrníčku, do flakonku svého parfému. Chci být jen vůně, kterou bys schoval do krabičky od sirek, chci se vejít do dlaní a být křehká, uložená do vaty, zahřátá dýchnutím. Zlé, špatné, sobecké touhy, chci je zadusit šálou, ale zalykám se dřív než ony.

Nemohu pustit knihu z ruky, jediný pevný bod ve zlém světě. Knihy, knihy a texty trhají nitky, kterými jsem připoutaná ke světu. Ale zůstanou, přetrvají, neopustí. Studím. Knihy přesto zůstanou. A nitě se trhají, lidé odcházejí, jak snadno můžeš odejít taky, protože každý potřebuje teplo a blízko. Budu si za to moct sama, studím a příliš čtu, příliš se poutám k písmenům.

Srdce se hystericky cuká, stud dusí slzy, nemůžeš se rozplakat v plné tramvaji, studíš, nehýčkej si sobecké touhy... chci brečet, dlouho, příšerně dlouho. Před školou si hrají děti se zapalovačem. A já nechci, příšerně, šíleně nechci, žít ve světě, kde jsou hadrové panenky na zkoušku, kde si děti hrají s ohněm.