a hlínou jsou slzy, úzkost a splín,
přejdou žárem vzteku na mladší já,
stále stejně, čas měří jen mizící ibalgin
Nacházím v obálkách papírové střepy
minulých lét, topím se vzpomínkami,
nořím se do čajů, nemění se dny, zůstává touha být zas děvčátko mezi kopretinami.