Šlechtična

Žiju na vysokánské noze (což je asi dáno výškou podpatků), mám život na dlani a je mi krásně. Hlava mi sahá až do mraků, takže mám studené tváře /ale červenají mi štěstím, ne mrazem/. Tančím. A Ty rušíš mé kruhy tím nejnádhernějším způsobem. Jsi. 

Nerozumím tomu, proč mě občas přepadnou smutky. Proč je svět náhle malá, zmuchlaná smutná kulička v mé kapse a kam se poděje to velikánské, nádherné plátno plné barev? Zakopávám pak o díry v chodníku a ony mě chtějí spolykat, černé díry města. /Dálka Tě v tu chvíli nechce pustit ke mně/.

Chci se zavřít do knihovny, mít Tě u sebe, pít kávu a číst. Objímat knihy a tančit mezi regály na vysokých podpatcích, hrát si na provazochodkyni v sukni, tančit opatrně, abych nic neshodila. A mít přijímací hodiny pro realitu. Hrát si na šlechtičnu.

Žiju si na vysoké noze, mám hlavu v mracích a jsem královnou svého vlastního malého sněžítka, ve kterém jsme a z vrchu nám na hlavy padá štěstí a láska, co voní po skořici.

Nadreálno IV.

Utíkat před deštěm,

co polyká ulice

a vlasy.

Kam plavou obrazy

ze světa?

Cítit se rozbitě

pod rozbitým deštníkem.

Chybí Tvá náruč.

Najdeš mě

schovanou v kávě.

Nadreálno (Hraběti)

Topit barvu rtěnky

na rtech, co se pootevřené

v úžasu nad slovy

na papíře odvažují

zašeptat Hrabětova slova,

blouznit okamžikem,

ve kterém budou vyslovena,

protože vzít ty

verše do úst

je jako polibek

na rty Hraběte beatníků.

Slabosti

Vyčerpaná i otáčením stránek
srkám brčkem neklidný spánek.
Opírám se o stěny, co studí,
kde je polibek, který mě vzbudí?

Vzbudí ze snů plněných samotou.

Nadreálno II.

Přikládat špičky

prstů k porcelánu

a sledovat, jak přes

ty chudokrevně tenké

stěny lze vidět

 růžově tmavá bříška

uvnitř čaje jako by

se koupaly.

Nadreálno I.

Křehká mlha kávových tónů

v papírovém kelímku

a s úsměvem fialkového sirupu

oslepuje podzimní pláče,

které v těžkých kapkách

padají k zemi

a nad vším se klene

majestátní, pálivě sladká

vůně skořice.

Chudokrevno

Umlčet touhu po rozletu

pro slabost příliš malých křídel,

v hláskách roztřepaných sonetů

vyčerpám svůj železa příděl.

A zavřená v krásném skleníku

se vzpomínkou na horkost června

chtěla bych vyletět z květníku,

na štítku píší 'chudokrevná'.

Na sklo psát prsty jako z ledu,

co mé srdce cítí tak zjevně,

dopisy, že moc chci a svedu

milovat, žít; ne chudokrevně.

Píšu a ptám se jako prve

je víc inkoustu nebo krve?

Horečky

Při bluesu od Milese Davise, co ho tak rád poslouchal Hrabě, tancuju houpavě večerem a piju tmu ze sklenice s vínem, a ono je proto tak temné. A nacházím kouzlo v horečkách, té od Hraběte, té z lásky a TÉ Z TANCE, co ovládne tančírnu v noci, když jedinými reflektory jsou hořící oči v rozsvícených tvářích. Tančírnu....

"Dělej delší kroky a pojď blíž." /kdy naposled jsem slyšela 'pojď blíž'? slova, co můžou znamenat vesmír nebo prostě jen tanec, jen valčík/.
"Hej, asi ti omdlívá tanečnice!"
"Nojo, kde mám víno? Pučte jí moje víno, to je na tlak!" /udejchat Straussovu Modrou dunaj není sranda, ale z fleku bych šla ztratit dech /
"To je strašný... stárnu, valčík pořádně neudýchám."
"Nemel kraviny."
"Ale vždyť... víno!"
Noci, kdy se všechno řeší valčíkem a vínem, protože víc není třeba. A občas trochou absinthu, aby oči svítily ještě víc, horečky uražených podpatků z jiveu, horečky zažehnutý cha-chaou, spousty horeček z nekonečných hypnotických kol valčíku, oběžných drah života.
"Kam jdeš?! Hej, bando, do šatny, loučit!"
"Ale já jdu vítat, nikam nejdu!"
"Ježíš, ženská.... gardo, vítat!" /kolikrát za ten večer se proženem šatnou, abychom vítali, loučili a tančili, když zrovna nestihnem doletět na parket?/
Pak přijde ráno, krutě striktní, prudérní jak viktoriánská vychovatelka, ale my ti příště zas ukážem! 
/v horečkách, kdy všechny smutný chvíle dostanou na frak/.

/Chtěla bych zas slyšet 'pojď blíž' a mít horečku. Třeba jen z tance./

Douce France

Halím se do vzpomínek na Francii. 

Vzpomínám na ranní jablečná pyré, hrnky podivně barevné a podivně chutnající kávy, malé croissanty. Snivé snídaně, které musely stačit na celý den. Z jejich kouzla jsem žila ještě půl roku.

Se stříbrným pařížským nebem jsme plakaly štěstím, že jsme, žijeme, že nám bijí srdce. Někomu jsem dala svůj deštník, nechtěla jsem ho, lítala jsem po pařížských chodnících a chtěla nasáknout francouzským deštěm. (Natekl mi do plic, které ho kašlaly další tři týdny, v posteli jsem mohla vzpomínat).

Čarovný Chambord, zámek mého srdce, chtěla bych všechny klíče ke všem jeho komnatám, procházet se v chladných zdech a být duchem těch renesančních místností, které se vznešenými okny dívají na obrovská panství. V nocích za úplňku se toulat v oborách a hledat tajemství. 

Růže ve Villandrách, velké, vonící, rudé... škrábancem od trnu mi do krve vteklo něco z francouzských růží. Víno pnoucí se nad hlavami a s každým uloupeným hroznem být blíže renesanci.

Vannes s branou do gotiky, zalkoholování se čokoládou s likéry a prokletí. Nemohu zemřít, dokud neuvidím podruhé Vannes. Vannes, které navštívil d'Artagnan, Vannes, které voní čokoládou, Vannes, které má čarovnou bránu do minulých let, Vannes, které ovládlo mou duši.

La Côte Sauvage, kde vítr cuchal vlasy jako něžný milenec a jeho polibky chutnaly solí Atlantického oceánu. Zanechávání otisků bosých nohou v písku, pomíjivějších než skořápky škeblí, co drtily vlny ve svých náručích. Valčík s kotníky v Atlantiku a pocit, že doopravdy žiji.

Sním. Chci zpátky. Avec Toi.

A sous le ciel de Paris šeptem žádat Francii a Tebe:"ne me quitte pas".

Bojím

Štěstí je strach o květinový záhon

že zmrzne, uvadne a umdlí

přes lásku, kterou ho zalívám.

Bojím se...

...že uvadneme.

...že nás spálí slunce 

(zevnitř či zvenku, na tom nezáleží).

...že se jednou otočím přes rameno a Ty tam nebudeš.

Tenhle strach si nechám. Jen...

...až dostanu odvahu se ohlédnout, stůj tam prosím.

Pařížská mlha

Prozraď mi tajemství
pařížské mlhy
Šeptá mezi polibky
a hýčkáním něhy
Těší se blízkostí
pařížské průvodkyně
co hovoří     směje se
líbá francouzsky a plynně
Obléká se a do rtů
hebkých stejně jako šaty
mezi dveřmi nabízí
cudně bílé cigarety
Za ruku vede ho
do uliček, co na ně
Montmarte vrhá stín
Paříž se budí utahaně
Objímá v paravanu
z kouře  líbá ji
pokývnutím zdraví
každého, koho potkají
Paříž vstává teď
v jednom ze svých rán
a každý z lidí má
svůj kouřový paraván
Hledí spolu k oblakům
s radostí z života a sebe
kouř ze všech těch cigaret
mlží pařížské nebe

(pour Ef Grey)

Svléci svlačec

Včera v řece plavalo slunce, třpytilo se mezi odpadky, které v řece kvetou absurdně nahrazujíce lekníny. A dnešní ráno bylo starorůžové. Když se rozednívá, je nijaké, ale to většinou nikdo nevidí. Musíte stihnout rychle mrknout. Nebo vydržet nemrkat. A když přestane být nijaké, začne růžovět tou troškou světla, co opatrně vstupuje na nebe.
Z nebe spadl po dešti kus léta i s tou bezstarostností, která roztančí všechno od úsměvu až po kotníky a chodidla. Ale něco uvnitř je pořád umáčené a špatně schne, přichází malý strach. Podzimy jsou dlouhé a smutné, v srdcích a duších vyrůstá plevel, který potřebuje chladno a vytrvalý déšť. Jsou dva deště, impresionistické a pak ty, co prospívají plevelu. A kdo z duše svleče ten svlačec?
Možná proto jsme dnes chytali slunce, podvědomě hledali paprsky, abychom je mohli vidět, vdechnout, cítit, hned ty první ranní a čerstvé, aby spálily plevel až na kořeny. Nakonec ještě posypat skořicí, tak zhoubnou pro chlad, protože zahřívá (a vzpomínka na slova, úsměvy a oči nad skořicovým kafem a skořicovým cukrem ještě dvakrát víc).
Bezstarostné léto bude muset odejít, má svraskalou kůži šípků a ve vlasech šediny utahaných listů ořešáků. Přijde podzim. Vím, že přijde. Někdy, někdy mám hloupou, rouhavou chuť se zbláznit, aby ve mně vypuknul chaos (abych se podobala nebeské Isabele z Remarqueova Černého obelisku), protože chaos by zabíral tolik místa, že bych zapomněla, že přichází podzim a po něm zima. Zima. Zimy se děsím.
Vzpomínky na minulou zimu jsou zamknuté ve vitríně, určeny pouze k prohlížení, aby se mě nemohly dotknout. Ale ony zimu cítí. Lomcují zámkem, průhledné sklo, za kterým jsou schované, se otřásá ranami. Když praskne, láskyplně mě obejmou a mě to zardousí. Pomalu a bolestivě. Zima je daleko. Doufám.
Za trochu lásky šel bych světa kraj.... šel v lednu, ale šel bych bosý. (Nebo uteču vzpomínkám na bosých nohou).

Sundat si svetry 

ve skořicové vůni

znervóznět, ponořit

zrak do očních tůní.

Rozpačitě, s jistou

neohrabaností

vzájemně (neboj)

ve vší počestnosti.

Láskyplně a 

kávově sladce

svlečeme ze sebe

svlačce.

J'irai

Bojím se podzimu, vždycky. A schovávám se mu do svetru, spávám s přikrývkou přes hlavu, aby mě nenašel. Podzimy jsou zlé. Na lidi chodí chlad a zakusuje se do nich i do mě. Ale dneska ne. Dneska totiž půjdu, ten svetr si natáhnu pěkně na sebe a na něj další, vezmu do dlaní odvahu a budu překračovat mrtvoly včerejšků. Spálím stará navždy, potom je spláchne déšť. J' irai sans peur.
Půjdu daleko. Lán světa, řeknu, až se někdo zeptá. Přišel čas a já půjdu s ním. J' irai avec le temps.
Budu odpouštět. Sobě, podzimu, času, bolestem, jim. J' irai avec la rémission.
Taky budu brečet, vím to, protože květiny mnou prorůstající zakořenily v těch slzách a smutcích. A bude mě bolet u srdce, protože tam kvete, co mělo dávno odkvést. Po cestě bude odkvétat a já budu zase brečet. Ale půjdu navzdory chladu a podzimu. J' irai malgré tout.
Až dojdu na lán světa, tam, kde desky šumí láskou a nedrhnou, napíšu odtamtud spoustu dopisů, protože tam...
...budu citovat Hraběte bez chvění hlasu, budu ho číst bez vzlyků.
...budu křičet šanson ochraptělá větrem, ne brekem.
...budu.
Je vais.

Propast

Padající do propasti. Těším se na dno. Unavená. Plná úzkostí ze strachů a strachů z úzkosti. Nemůžu dál. Není se čeho chytit, o co opřít. Padající do propasti. Zalívejte mi prosím kytky.

"To bude v pořádku, vílo."

...tak slyšet...

Teplo

Sledovala šedý popel chodící po jejím okně. Usadil se nahoře a pomalu se vezl dolů. Sníh, je to sníh. Připomněla si a zachvěla se zimou. Popelavý sníh na okně se proměnil v kapku. Dívala se, jak stéká po okně. Slza vody zmizela na kovovém rámu okenice. Propadla se do tmy a ona s ní.

Probudilo ji stoupání po schodech, někdo scházel ke dveřím. K ní. Zkřehlýma rukama přes sebe rychle přetáhla obě peřiny i deku. V tichu, ve kterém slyšela jen vlastní dech a šustění pokrývky o kůži, když se rozklepala chladem, zaslechla odupávání bot o rohožku. Stáhla si cíchy zpátky pod bradu. Usmála se, těšila se celý den, až přijde. 

"Přines sem ti teplo," oznámil jí, potom, co zavřel mezírku mezi dveřmi. Vždycky se snažil je otevírat co nejmíň, aby do mrazivého sklepního pokojíčku vniklo co nejméně ledového vzduchu. Dvěma dlouhými kroky byl u postele a opatrně se posadil na její okraj. Rozevřel ruce, aby viděla, co jí přinesl.

"Cigareta! A zapálená!", vykřikla překvapeně," kdes' ji našel?"

"Vyhodili ji z okna Parlamentu, co se s tím dělá?"

Pozoroval ji, když vkládala tu bílou trubičku do fialových rtů, které se jí pořád třásly, v bledém, ledovém obličeji, jí zářily velké jantarové oči. Nadechla se a zakuckala.

"Co je?! Panebože!" chtěl se k ní vrhnout, pak si vzpomněl, že studí, hrozně studí. Jen vyděšeně zíral.

"Nic," zasmála se jako když se cinkne lžičkou o skleničku, "jen to neumím. Zkus to."

Nedůvěřivě otáčel cigaretu v prstech, potom si ji vložil mezi nepřirozeně bílé rty a potáhl. V krku zachrastil kov, zamračil se. Rozesmála se, ale únava a promrzlost jí sebraly smích od rtů.

"Nebyly tam i sirky?" zašeptala s nadějí v hlase mezi potáhnutími z cigarety.

"Co to je?" podivil se.

"Dělá to oheň... teplo. Je to malá krabička, uvnitř jsou takový malinký dřevíčka s červenýma hlavičkama, někdy můžou mít i jinou barvu."
"Aha, tak to tam nebylo." Lhal. Aby se smála dál.
Seděl na posteli a díval se, jak vydechuje kouř, až na fialové rty mu přišla stejná jako oni. Tak proč ji musí skrývat, proč musí zemřít? Cigareta se zkrátila, držela ji v bledých dlaních s červenými konečky prstů, na hřbetech rukou se ostře rýsovaly modré žíly. Oči se jí zavíraly. Ještě chvíli se díval, čekal, až uvidí zimou vyčerpané tělo oddechovat spánkem. Tolik ji chtěl... políbit na čelo, chytit za ruku. Ale svými ledovými rty a tělem by odehnal tu trošku tepla, jak tomu říkala, kterou se mu podařilo vykouzlit.
Vyběhnul dveřmi zpátky. Coural se pod okny vysoké budovy z betonu a hrabal se ve sněhu, šedých závějích, co tvořily svět od doby, kdy ho vyrobily. Blbče! Takhle ti umře, umře umře! Příště se musíš pořádně dívat! Sirky nenašel, doufal, že když si pořádně vynadá, sletí z oken Parlamentu jako požehnání z nebes. Ne. Vzpomínal na den, kdy ji našel.

Chodil v ulicích a lhostejně se díval na mrtvé lidi. Vyvražděná Stará rasa, prázdné, neživé pohledy, studená těla. Bylo to správně, všechno nekovové a teplé muselo zemřít. Nikdy si nepředstavoval, že existuje něco, co není studené. Ani nevěděl, že je nebýt studené. Zrušili teplo. Nevěděl, co to je teplo, ale bylo mu to jedno, asi to udělali, když to řekli. Pak mezi troskami uviděl bílou ruku. Hýbala se. Uvědomil si, že pořád neví, proč ji tenkrát zachránil. Ale proč ji schovává, věděl.
Četla si.
"O čem to je?" ptal se. Zvedla oči a zaklapla knihu. Ruce rychle vsunula zpátky do pokrývek. Třásly se.
"Odehrává se to v jiným světě. Je tam dívka, která je nemocná, v plicích ji vyrostl leknín... ," na chvíli se odmlčela.
"Stará Ra- Vy máte taky plíce? Srdce taky?" nevěřícně na ni zíral.
"Jasně!" odvětila zase se smíchem, "sáhni si." Vytáhla ruce z pokrývek a natáhla se k němu.
"Radši ne, studím."
"Ale..." chtěla, aby ji chytil za ruku, chtěla, aby cítil její neplechové srdce. Zase ji přepadl strach, že on nemá city. Nikdy mu nebudu moct říct, že ho m...
"Řekni mi o tý holce s lenínem... co je lenín?" přerušil tok jejích myšlenek.
"Leknín, je to bílá kytka, co roste na vodě. Teda byla. No, a té nemocné holce musí nosit jiný kytky, aby se uzdravila."
"Skvělý!" zajásal nad příběhem. Zakašlala. Jinak, než při kouření. Vyděsil se. Nevěděl, co má dělat.
"Je ti zima?"
Jen přikývla, neměla sílu odpovídat. Pevněji ji obalil přikrývkami, opatrně, aby se jí nedotkl. Když urovnal deky, už spala. Fialové rty měla jemně pootevřené. Seděl na posteli a zase se na ni díval, nemohl se nabažit pohledu na to, jak je stejná jako oni a přesto tak jiná. Nemá v sobě kov. Často chtěla, aby s ní mluvil o své práci. Nechtěl, pracoval v Továrně. Z jejího komína neustále odcházel prefabrikovaný, šedý sníh ze zbytků výroby. A jejími vraty zbraně, které vyvraždili celou Její rasu. Pocítil neuvěřitelný vztek.
Spala pořád. Když odcházel do Továrny, taky. Nechtěl jít, nechtěl ji nechat samotnou. Ale kdyby nepřišel, našli by je. A ona by umřela. Pocítil při té myšlence neuvěřitelnou bolest.
Probudila se. On ve sklepě nebyl. Na pokrývce leželo několik větví mrtvých listnáčů a zelené snítky jehličnanů, jediných rostlin, kterým se ve věčném chladu dařilo. Chvilku na ně nechápavě koukala. Květiny! došlo jí. Ze spaní se usmívala.
Otevřela oči a doufala, že uvidí jeho. Seděl na posteli.
"Četla si neska?" zeptal se.
Přikývla. Pohled jí zabloudil na stolek vedle postele, kde měla knihu a větve. Usmála se. Všiml si toho.
"Líbí?"
"Jsou nádherné! Vždycky, když je vidím, je mi menší zima!" šeptala, co nejhlasitěji uměla, aby uvěřil. Opravdu ji štěstí, že si příběh pamatuje, hřálo.
"Řekni mi ještě kus tý knížky. Co ji ještě léčilo?" vyzvídal s nadějí v hlase.
"Moc, moc, moc nedobré pilulky. Léky. Chemikálie," snažila se použít co nejvíc slov, aby pochopil, "ale ty mně nepomůžou."
Vzdychl. Asi cítí! V duchu zajásala.
"A přežila to?" optal se ještě starostlivě.
"Hmmm... už se nepamatuju," zalhala. Umřela, a já umřu taky. Jsem den ode dne slabší. Už nemůžu pohnout ani jednou nohou.

***

Zoufal si. Už několik dní nepřinesl žádné Teplo. Ona spala, pořád spala. Někdy usnula uprostřed šeptané věty. Nemohl o ní přijít. O fialové rty o oči, co se smějou. Sedával u její postele, u její postele usínal a rvalo mu kovové srdce, když musel odejít.

Otevřela oči. Přežije to! Neumře mi, neumře mi!

"Je mi zima..." zaševelil její hlas sotva slyšitelně. Pak zase zakašlala. Nejhlasitější zvuk za poslední týden, rvalo mu uši. Modrající rukou si zakrývala ústa. Když ji odtáhla a utřela do pokrývky, objevila se na ní červená šmouha. Ne! Ne! Tohle... tohle na sobě měli ti mrtví! Mrtvá Stará Rasa, teklo to z jejich mrtvol!

"Vydrž, spi, jdu pro Teplo!" křikl na ni a chtěl zmizet za dveřmi. 

Prudce zavrtěla hlavou, potom dopadla na polštář a prudce oddechovala.

"Co... co pomohlo té holce s leknínem?" zoufale se upínal k tomu příběhu.

"Láska," zašeptala a dusila se v dalším záchvatu kašle. Krev zářila na fialových rtech jako korálky. Zapomněl na svůj chlad. Ten... kašel tomu říkala, ho děsil. Vrhl se k ní a chytil ji za ruku. Usmála se. 

"Tohle je skutečné teplo," zamumlala. Uviděl něco neuvěřitelného, věčně bledé tváře zčervenaly. 

Horečnatě odstrčil deky a peřiny, přitáhl si ji k sobě. Fialové rty měnily barvu. V životě neviděl nic krásnějšího pomalu se měnící růžová na rudou. Ona.... je Teplo!

"Hřeješ," zajíknul se, "a jsi nádherná!"

Usmála se nad jeho okouzlením a přitiskla se k němu. Užívala si poslední vteřiny tepla. Cítí. A miluje. Nebála se zemřít s tímhle vědomím. Údery srdce slábly a intervaly mezi nimi se prodlužovaly.

Cítil tep jejího srdce, měkké údery, žádné skřípění jako srdce jeho. Ležela mu v náručí a usnula. Zachránil jsem ji. Jako v té knize. Žije. A je moje. Probudila se.

"Ahoj," usmál se.

Jen se na něj podívala. Víc nemohla.

"Ta s leknínem, přežila to?" dychtivě se usmál. Viděl vodu, která jí tekla po tváři.

Vzmohla se na zavrtění hlavou. 

"Ne!" přitiskl své rty na její, jak potom dlouho toužil. Je to přece Teplo, říkala to! Z očí jí teklo víc a víc vody. 

Miluju tě. 

Spala mu v náručí ještě den. Potom byla jako Oni, chladná.

Za tohle zaplatíte. Odešel od ní se smutkem, vztekem a touhle myšlenkou.

Seno

Jsem smutnu

smutno je mně

v senu jsme si

vzájemně.

Děláme

kupky sena,

hledáme

nevyřčená

slova a

já se bojím,

krajíc tmy

neukrojím,

role se

obrátily

ruce tmy

rozkrojily

mé tělo

na dva kusy

krkavec

je teď zkusí.

Nechci osud

Promethea

taky duše

ho nechtěla.

Bojím se

dorůstání

orgánů,

jejich trhání

po ránu.

Mám strachy

ze strachu,

zvedám duši

z prachu.

Noc

Poloslepá, protože si sundavám brýle, aby blýskáním neplašily noční stíny, vydávám se k bráně snů. Nohy mám opřené o strop a jdu. Po každém třetím kroku zakopnu o myšlenku. A tak sedím v peřině s jednou nohou stále ve vzduchu, abych nesešla z cesty úplně, přemýšlím. Každou noc takhle zakopnu (většinou o vzpomínku) a neuvěřitelně si natluču duši. Tak nezbývá než slézt z postele, uvařit si desinfekci, a pak zaklepat na dvířka magnetofonu, jestli by k té kávě, co jsem si uvařila, neměli něco na zub. Za chvilku zase sedím v peřině, desinfikuju si duši a přitom se cpu nadýchanými kopci šlehačky od Bacha nebo cukrovým filigránem Vivaldiho.

U brány snů dlouho stojím. Ještě jsem nezaklepala. Bojím se, jestli mám po té dávné pohádce právo ještě na nějakou. Těsně před tím, než se dotknu brány, mě většinou dostihne samota. Je to jakoby mi ledový skalpel prořízl díru kůží, masem i žebry a bezohledná ruka mi pro potěchu ze srdce vymáčkla několik kapek krve. Stočím se do klubíčka, abych utekla bolesti, když mé oči provádějí úlitbu Samotě.

Až se proberu, znovu slezu z postele a zbytkem čehokoliv, co zanechává na papíře stopu, škrábu do sešitu vlastní sny. Scénárista za Branou se vždycky třikrát pokřižuje, a pak si odplivne za pravé rameno, když na mě shlédne dolů a všimne si několika řádků.

Se svítáním se šplhám zpátky do peřiny, abych okamžitě zemdlela do rychlého spánku, brána snů odchází s nocí. Po několika hodinách v tom bezesném transu vstanu, obleču si brýle a odejdu do svých světů vět a písmen udělat inspekci a pořádky.

Pro padající hvězdu

Okamžik, který už se v mém životě asi nebude opakovat, mi vryl do duše několik myšlenek. Tváří v tvář plátnu letního kina mi pod dojmy z filmu po tvářích tekly slzy a přímo nad plátnem náhle proletěla padající hvězda. Najednou jsem obláček sraženého vzduchu, který mi stoupal od pusy, když jsem se usmála, viděla jako... asi zázrak. Potom jsem jich do černé noci pouštěla spoustu, protože jsem mohla.

Došlo mi, kolik nádherných chvil ze svého života spousty lidí promarní a nechá je utéct, protože jim trvalo, než si dodali odvahy a chytili tu nádhernou, kouzelnou chvíli do dlaní.

Jděte a polibte bytost, kterou milujete, protože nevíte, kdy z Vašeho života zmizí, jděte a řekněte to, co jste se báli říct, jděte a řekněte, co jste říct měli, jděte a mluvte pravdu, i kdyby bolela, protože odhalená lež bolí víc, jděte a plačte, mluvte, smějte se, milujte, tančete, zpívejte, pište a kreslete a žijte.  Protože ta hvězda, co dnes v noci spadla z nebe, už se nevrátí, protože na tvářích nikdy nebude stejný smích a stejné slzy,a protože nechat utéct chvíli je hloupost. Chyťte ji, protože můžete. Nechytíte-li tu hvězdu Vy, shoří v atmosféře a místo Vás už ji nechytí nikdo.

Svět nezměníme. Ale když každý sebereme všechnu odvahu, co v nás je, nezapomeneme, že potřebuje a má být milován každý, kdo miluje, když budeme procházet světem s čistým štítem, když vypláčeme bolest, ať už byla způsobena jakkoliv a dokážeme ji překonat, když budeme žít a chytíme každou chvíli, která nám poletí do klína, každý za sebe, každou opravdu prožitou chvílí změníme ten malý svět v nás, který vzniknul při našem narození. A ty malé světy se třeba jednou spojí.

Teď jděte... pro padající hvězdu.

Valčík

Zas tančím valčík

za hodinu půlnoc,

podpatky bosých nohou

se dotýkám podlahy

a opisuji křivky

všech dřívějších valčíků,

když si přidržuji

cíp bílého županu

nesmírně elegantně

jako družička cizích spánků.

Kolena mi nahota

cudně skrývá

a rozevlátý župan

utíká neposlušně

před zraky hvězd.

Valčík končí

a přichází půlnoc

já prosta šatů

čistě a neskrytá

hlídám cizí spánky

ve městě pod sebou.

Zástavy

Vytáhl jsem stofrankovou bankovku složenou na čtyřikrát. Vzal ji levičkou a rozložil.
"Vemte si tohohle bonaparta, Micheli."
"Co to děláte, Sašo?"
"Nic vám nedávám, schovejte ji u sebe. Až se uvidíme, vrátíte mi ji. To je u nás tradice. To proto, aby se ten, kdo je na operaci, musel uzdravit."

-J.M. Guenassia, Klub nenapravitelných optimistů

Koukám ven z okna, nos tisknu na sklo, dělám to od malička, nevím, proč se mi to tak líbí. Možná, že je to dobrý pocit z toho, že je něco stejně ledové jako moje ruce. A mlhavý otisk mého škaredého velkého nosu jako důkaz, že ledové věci nejsou špatně a dají se zahřát. 

Vždycky, když čtu Klub, má to společné dvě věci. Přemýšlím, nemůžu spát, protože přemýšlím. Přestože jsem si téměř jistá, že přemýšlení není má silná stránka, musím přemýšlet. A ta druhá... po dočtení mi je, jako bych stála nad propastí zoufalství, smutku, nesplněných nadějí, někdo, kdo by mě nad ní objal, pevně chytil a šeptl: "nepadej," existuje, ale někde v dálce.

Když jsem poprvé četla tuhle část o tradici s bankovkou, hrozně se mi líbila, přišla mi milá a těšila mě tahle víra ve vracení. Dnes je mi z ní smutno. V našich životech se hra na zastavárnu objevuje tolikrát. A kde je jistota, že se nám to opravdu vrátí. Dala jsem Mu kus sebe, kus své duše, střípky své poezie, dala jsem mu toho tolik. Budu celá Tvoje a naše nádherná láska bude věčná. Navždy Ty a já. Nekonečně jsem tomu věřila a byla jsem tak šťastná. Pak najednou odešel a nechal mě samotnou uprostřed života, náhle. Nepálili jsme mosty, pálili jsme zastavárnu. Pocity, vzpomínky, chvíle, vůně, písmena... já jsem se do ní vrátila, vzala si, co jsem si chtěla uchovat daleko od bolesti. A pak jsem klečela před vitrínou Vzpomínek, skládala do ní všechny ty věci, s ohořelýma rukama a slzami v očích jsem přemýšlela, zda se tam pro něco vrátil i on nebo jestli rychle zapomněl. Nedozvím se to. A jediné, co mi nakonec vrátil, byly sliby, ale ani ty osobně.

Slíbila jsem si tenkrát, že už to znovu neudělám. Přísahala jsem si to, vynadala si a stanovila nepsaný zákon, že už nikdy žádné zástavy. Ale stačí troška štěstí, pár pohledů, pár chvil a...

Dala jsem Ti úsměvy, objetí a teď poslouchám hudbu, o které jsme se bavili. Cítím, že je to správné. Kávy dávám nejvíc dvě lžičky jako Ty, místo čtyř. Protože věřím, že když tohle všechno udělám, tak mě budeš chtít vidět, až se vrátíš. Nic jiného si nepřeju. Zase dodržuju tradici, po mnoha dnech jsem vyndala z peněženky stofrankovku a vtiskla Ti ji do dlaně, aby to dobře dopadlo. Zastavila jsem u Tebe jsem své zvyky, úsměv a objetí a Ty to nevíš. Přeju si Tě znovu vidět, nic víc. Pohled, úsměv, několik slov....
... a svět se znovu roztočí, nebe přestane být šedé a já nebudu mít ledové ruce.

Papír (taky trocha porcelánu a skla)

Neposlala jsem dopisy. Zase. Ve dnech samoty, z nichž každá minuta je samotnější a silnější než ta před ní, se obklopuju papírem. Nejsem schopná se vzdát ani ukousaných okrajů z trhacího bloku. Spoustama, spoustama, spoustama papíru. Potřebuju papír kolem sebe. V noci ho vdechuju, čtu a čtu a čtu. (Miluju lidi, kteří si půjčí knihu, aby si k ní přičichli, jsou čarovní.) Čtu s baterkou, a pak usnu stočená v klubíčku s milovanou bichlí v náručí, jen tak na nerozestlané posteli, probudí mě až žár baterky.
Často je mi z toho čtení hrozně smutno, chybíš mi, chtěla bych Ti dát tolik myšlenek, jen a jen Tobě. Smutek by zmizel, bojí se Tě. Ale jsi pryč, tak ležím v papíru a píšu mu o Tobě, protože pak je kousek Tebe pořád se mnou.

***

Nenosím u sebe doklady, pořád je zapomínám. I jízdenky. Mám pocit, že je nepotřebuju. Ale moleskine s bílou duší, zaplněný písmeny a s šípkovými křidélky nosím pořád u sebe. Je to jediný papír, který o mně něco řekne, podle něj jsem k poznání, na těch ostatních kartičkách a v sešitcích to nejsem já. Jméno přece vykládá obsah... rozpité, ušmudlané a rozházené spousty písmen v sešitku jsou moje jméno, to jsem já.

***

Občas si připadám papírově, neustále je mi zima, pořád chlad, nevím, kde se bere. Venku je to přehlídka vynalézavosti, kdo si toho obleče méně, já nosím sako, chvěju se při každém zavátí větříku. Jen mi chybí desky, neustále se rozlétávám do všech stran, chvíli na smutnou, chvíli na veselou, protože jsem nesešitý papír bez obálky. Chybí mi desky, chybí mi křidélka. Objetí by bylo nádherná vazba, pevná, krásná a přitom tak nevšedně kouzelná.

***

Nechávám se uchvacovat tím, jak je to s námi čisté a bílé a křehké. Chodím po špičkách, kraťoučkými baletními krůčky, nechci se rozběhnout. Třeba by se nic nerozbilo, ale mně se to takhle líbí. Vždycky jsem měla slabost pro porcelán, tak čekám, lehce procházím a těším se z porcelánu. Jsme porcelán.

***

Někteří lidé jsou jako barevné sklo. Skrz není nikdy přesně vidět, ale já vím, že se nemusím bát, barevné sklo neskrývá zlé věci (city, povahy). A taky jim to moc sluší s mramorem.

Mrtvé pokoje

...probuzení do šera...
...šedé sutiny, zbytky bílých stěn, bílá podlaha štítivě ukazující kusy svého bílého mramoru pod šedošedým prachem a sutinami, černě lakované dveře ušmudlané zašedlinou...
...BI-O-GRAF....
...černá tma, vzadu na stěně další dva přeživší katastrofy, černí, bílí a šedí, hrůza ještě teď visí v éteru a vzduchu, objímají se líbají, dívka k nim vede těžké, mátožné kroky, ale oni náhle mizí v titulkách, jen film...
...prstem do prachu na dveřích kreslí kříže, aby věděla, kde byla, v obrovském hotelu bez střechy se začínala ztrácet...
...vypadá to jako hřbitov, dlouhé chodby a na dveřích kříže...
...mrtvé pokoje...
...a svět je beznadějně monochromický...
...stovky pádů, žádná krev, jen černé modřiny...
...kašel, ale žádné sliny...
...žízeň...
...hlad...
...z deště náhle padají ocelové kapky...
...smývají prach a odkrývají - duše, životy, vnitřky? - nebo co je to, co není černobílé?...
...ani film nebyl barevný, ani ten zachycený kousek reality...
...kapky modrají, padají pomalu, jako dohasínající tep...
... tak co je to?...
...zoufalé a vyděšené klubíčko...
...z nebe náhle spousty provazů vody...
...rozplakala nebe...

Světýlka

V noci se schovávám do deky a do tmy, potom ležím na trávě a dívám se nahoru. Najednou je mi strašně smutno, deka nehřeje, tma studí. Přeju si být tam nahoře, mezi hvězdama, chodila bych tam bosá a sypala na hvězdy flitry, aby se třpytily milencům v očích. Pak bych vytáhla z kapsy sukně tužku, co jí tam furt tahám, utrhla jednu hvězdu z oblohy, napsala na ní pár slov o tom, jak se tam nahoře mám, umazala ji flitrama a s Tvou adresou ji hodila dolů.

Takhle si můžu rozsvítit leda další světýlko mezi těma na obloze. Takový malý oranžový, co visí na konci bílýho papírku. Ale když si vzpomenu na oči, ve kterých jsou světýlka stokrát hezčí, přijde mi to jako banální hloupost.

Dneska je to nějaký krátký, ale když ono to kafe je ještě unavenější než já, když nesvítíš naproti nám (mně a mýmu kafi).

Komu patří svět

Nevím, odkud přichází štěstí, ani jestli existuje, možná na něj nevěřím, ale jistě vím, že je nějaká zvláštní síla, která roztančí duši a pohladí bolavou hlavu. Anebo i naopak.
"ozvu se ti!"

Tři slova a vykřičník stačily k tomu, abych nosila ve vlasech planou růži, hvízdala si a polykala sluneční paprsky, které mě lechtaly v žaludku a svítily zase zpátky na svět.

***

Vlastnit svět znamená moct si dělat, co chcete. A já se dneska cítím na to mít svět, protože zářím a chci si podat ruku se sluníčkem. Uprostřed ulice plné lidí jsem začala tancovat, vlnit se do jazzovýho rytmu, kterej zručnýma prstama vyhrávalo slunko na zmoklý plechový střechy, a lidi neslyšeli. Protančila jsem se jimi s úsměvem až do Benátek, a tak mi patřil svět. Quick, quick, slow, slow, celej svět, quick, quick. Svět patří těm, co se nebojej. A tak jsem poprvý v životě skočila do kaluže. Na stehnech i spodničce mám abstraktní malbu. Bláto je Pollock! V mých botách barvy jeřabinový šťávy vody jak z Niagarskejch vodopádů. A tak jsem je zula. Domů jsem dotancovala bosa, botama jsem vyťukávala synkopy. Syn-ko-pa, syn-ko-pa. A lidi mysleli, že jsem opilá.

***

Prší. Po oknech leje tolik, že to udělalo nádhernou stěnu, impresionistickej průhled do světa. Je to jako kdybychom byli v jiným světě a dívali se na obrázek Země. Všechno stojí, vlak, stromy, liduprázdný nástupiště. Hýbe se jen svět uvnitř vlaku. Jsme jak uvězněný ve fotce, svět žije jen uvnitř vlaku, za okýnkem obrázek. Velká fotka, na ní maličkatej vláček, do kterýho není vidět, a tak nás nikdo nevysvobodí, protože neví, že tu jsme. A tak si budu moc číst až do konce galaxií. Ale Tobě pošlu pohled z dimenze uprostřed deště, protože ses fakt ozval. Třeba nějak přijedeš na návštěvu.

***

Sedím u piána a flákám do něj ty nejprofláklejší vály, co za svejch sedmdesát let poznalo. Nemyslím na noty, jen je přeletím očima, sezobu je jak vlaštovka. A myslím tóny, jsem asi vážně šťastná, já jsem melodie, cítím se v těch zvucích, co skříň vydává, nebo možná melodie je já. Hraju hlasitě, hraju celým svým životem, protože chci to štěstí dát světu, co mi patří. 

-Mám chuť s tím psaním praštit. Ty bílý stránky jsou stejně hezčí než popsaný.- (poznámka ještě včera)

NIKDY!

https://www.youtube.com/watch?v=hBfrNOrX13k

O dokonalosti impresionismu a takovejch věcech

Světu někdo vyhodil pojistky. Slunce je zhasnutý a všude prší a bouří a mží. Déšť pořád něco kreslí do prachu, který způsobilo horko předtím. Kapky dokazují dokonalost impresionismu, celý pršení slouží k malování impresionistických obrazů. Kapičky dělají tečky a každá promění barvu toho, na co dopadne, v barvu podstaty, ve vnitřní barvu. Dívka, která nerada mokne měla včera žluté tričko, proměnilo se v kávovou, měla rudé vlasy, proměnili se na odvar z rybízu a bledá pokožka na růžově usměvavou. A všechno se hezky rozmazalo jako ten impresionistický obraz.
Muž, co ví proč by nechtěl být kočka by se určitě proměnil na kombinaci přátelských, hodných, hladivých barev s klidnou zelenomodří v očích, která se lehce směje. Déšť to ví. Déšť je impresionista.
Zase jsem zapomněla koupit inkoust. Musela jsem sáhnout do staré zásoby plnících bombiček, poslední jsem rozstřihla. Modrej masakr. Všude kapky modré krve, na obličeji, na parketách, na rukou na pohovce. Nějak přibližně utřený kapesníkama. Mám malý skrýše na kapesníky, záchrany, kdyby na mě zase přišel brek. Pod magneťákem, v povlaku pohovky, zastrčený v knihovně. Všude koukají kapesníky. Tady nemají stěny uši, tady má všechno kapesník.
Koupit si noviny a jít se schovat do kavárny, z okna pozorovat impresionistický obraz. Unaveně zírat do šálku s čajem, do konvičky. O všem přemýšlet, hltat spousty textu. A připadat si doma. Jen to stojí moc peněz, tyhle plány na zítřek se nelíbí mýmu účtu. Ale já poslouchala vždycky písmenka, ne čísla. Dokud jsou písmenka, je pro co žít. Žiju pro Klub. Ta kniha je všechno, pokoušela jsem se to vypovědět, nikdo nechápal. Já taky nechápu, jak může být kniha všechno, ale je. Prostě ji nenapravitelně miluji, každé slovo.
Měla bych něco napsat, jsem si úplně jistá tím, že bych měla něco napsat, ale vědět co, vědět tak co. Nic nevím, vůbec nic nevím a ničemu nerozumím.
Měla by přijít mlha, kdyby přišla mlha, udělá kolem světa velkou skleněnou bublinu, takovou tu z krásnýho mléčnýho skla, co je jím trošku vidět to, co je vevnitř. Velkou dutou kouli, jako foukaj skláři z Ostrova Skla. A to mlžný sklo bude chvíli horký a poteče, ale neuvěřitelně rychle chladne, jako to sklo z Ostrova, než stačí zchladnout, nakreslí do něj déšť ten nejnádhernější impresionistickej obraz jako od Renoira nebo Van Gogha. Potom to celý zchladne a bude úchvatný sněžítko, v barvách citu, krásy a pravdy, z mléčnýho skla, co přes něj bude vidět jen trošku, aby to kouzelno a krásno nikdo neukrad.

Život neobjímá

Často si vroucně přeju, aby se život zastavil, chytil mě do náruče a objímal mě, ale na to on nemá čas. Musí běžet, fungovat, já vlastně nevím, co on dělá, rozhodně bych k tomu však měla pár výtek. Nevím, co se to se mnou děje.

Furt se nemůžu dostat z toho, že už dávno neplatí "jsem Tvá a Ty jsi můj", zdají se mi o Něm sny, myslím na Něj a občas dokonce JEŠTĚ POŘÁD o nás mluvím v přítomném čase. Vytrvale chodím v dešti a doufám, že to ze mě smyje, čekám, že splín a bolest prostě najednou odtečou do kanálu. Zůstat by mohly jen krásné vzpomínky. Jenže to tak nefunguje. V MÉM PŘÍPADĚ.

Pohádala jsem se se spoluknihomolem a nemluvím s ním. Lidi kolem mě mě většinou děsí, schovávám se před nimi za knížku. Jsem unavená z toho, jak jim utíkám, příšerně, nesnesitelně unavená, že sotva vleču celou svou tělesnou skořápku, schránku a ulitu. Nejím. A nic z toho nechápu.

V noci se bojím, že se probudím a budu úplně, ale už úplně sama, že i těch několik posledních rukou, které mě poutají k světu, mě pustí. Pod polštářem mi spí Moleskine journal rozpitý od slz a deště. Drobný sešitek v růžových deskách, tak lehký, že doufám, že vzletí a odnese mě. Když se vzbudím, jsem stočená do klubka rukou a nohou, abych se ubránila samotě a pažemi křečovitě objímám nádhernou, tlustou, voňavou, milovanou knihu. Svírám ji jako milence či jako dítě plyšovou hračku. Klub nenapravitelných optimistů. Objímám Myšlenku v tištěné podobě a pod hlavou mám Sen v růžových deskách.

Vzpomínám si, kdy jsem byla veselá. Letní den, letní voda, letní svoboda, letní vůně a Muž, který ví, proč nechce být kočka. Promočený vlasy, retro porcelán a Dívka, které nerada mokne.Všechno to byly Chvilky. Pak to všechno zmizí jako řasenka pod slzami, jako mizí křídový obrázek v dešti, jako utíká ten život, co neobjímá...

Jak se v sobě nevyznám

Cokoli je to

 za city ve mně

 tak v srdci mě

 hladí jemně.

 Hrabu se v

 kupě citoskládky

 recykluju a chci

 Tě mít zpátky.

 Jen nevím proč.

...

Kočka prej předstírá, že je kachna. Já mám pocit, že moje noha není moje. Přemýšlím, čí je moje noha, když ne moje.

...

Proč... 

·nejsi v ranní kávě

 ·mě neobjímáš právě

 ·si nejistě připadám

 ·bloudím,nevím kam

 ·usmívám se zas

 ·myslím na Tvé oči, hlas?

...

Teď vážně

nechápu se

mám srdce 

v jednom kuse

a pak zase

se rozpadá

a moje hvězda

padá a padá

a padá a padá

bude v hlíně hnít

nebo možná taky

v hníně hlít.

Já fakt nevím,

nechápu, hledám,

se v to prostě

nevyznám.

Neutečeš

Pedál je sešlápnutý až k podlaze, přesto se pokouším dupnout ještě víc, se zatajeným dechem čekám, kdy si prokopnu podlahu auta.  Ale já musím ujet. Neotáčej se, hlavně se neotáčej, ať ho nevidíš. Dívej se na horizont, dívej se na horizont. Dovolím si krátce mrknout do zrcátka. Nesmíš se na děj dívat! Ujet znamená svobodu. Nádech, výdech, šlápnout na plyn. Pořádně.

V noci, kdy se stíny proměnily v temnotu a rozlily se po podlaze mého pokoje, tma šplhala po žebříčku postele. Topila jsem se slzami, minulost a ztracené krásy mi vyrývaly ostrými hroty patetické verše do masa. A tak jako v lijáku vysvitne paprsek slunce a promění kapky ve zlatý déšť, jsem dostala nejkrásnější nápad svého života. Vzala jsem nůžky a odstřihávala ho. Bolestným cvakáním plným krve jsem oddělovala svůj stín. Zhmotněnou minulost. A patetický řev mučedníka se vrýval do ušních bubínků.

Auto s námahou plive poslední kapky benzínu, zatímco já chytám slinu na peprnou nadávku, kterou vyslovím, až se otočím. Pomalu, pomalu, s hlubokým nádechem podobna jogínskému mistru odlepuji pohled z horizontu. Nebude tam, nebude tam, nebude tam. Opatrné ohlédnutí přes rameno, bleskové jako do očí baziliška. Hlava plná škodolibého vítězství. Zajíždím ke krajnici, abych radostným dupnutím na brzdu rozklepala dodýchávající auto. K dokonalosti chybí už jen triumfální prásknutí dveřmi.

Opíjím se skutečností, že má minulost začíná prvním klapnutím podpatku o nerovnou dlažbu po vystoupení z auta. Není žádné předtím.
„Umři! Zdechni! Nechci tě!“ volala jsem s vypětím sil při cvakání nůžkami a toužila jsem po svobodě. Procházím se lampovou alejí, vystavuji se kuželům světla a doslova se ožírám pohledem na chodník, který zběsile křižují stíny lamp, ale ten můj ne. Umírá, zdechá, sám.  Na rtech úsměv Doriana Graye, mrazení rozkoše až v koříncích vlasů.

Poprvé chápu, co znamená zapíjet svobodu. „Nemám stín,“ šeptám do každé sklenky opojné tekutiny, co její vůně štípe do očí. A tančím v každém existujícím světle. Propadám šílenému smíchu, když se na páry na parketech lepí žárlivě jejich stíny. Jen se líbejte, naivky, než shledáte, kdo vás ze zadu škrtí. Čas odejít.

Motám se ulicemi, dávám si tisíce přezdívek a kroutím boky v lampové aleji bez toho, aby se za mnou plížila minulost, bez toho, aby mě někdo dávil. Dávám si skvělé přezdívky, hledám ulici Stínadla, abych se jí mohla vysmát.

S opilým chichotáním se zvedám, ze země. Opírám se o zeď, než najdu rovnováhu. Náhle se mi zužují plíce, mizí dech. Kotníky mi silně drtí ledový stisk, bolest tak silná, že nemohu vykřiknout. Vstává z chodníku, na kterém vždy ležel. Tiskne mě ke zdi. Cihly se mi zarývají do zad. Pohlédnu na zem, abych s děsem zjistila, že tam je. Stín. Nemohu odtrhnout oči.

„Neutečeš,“ šeptá a v plicích mu stále chrčí krev. Horký, lepkavý pocit na šíji. Tma.

Jsi mým...

Vznáším se uprostřed zoufalství mezi kapičkami slz. Ten neznámý barevný vesmír vyplivnutý chaosem a bolestí pohlcuje všechny slzy, aby je natěsnal do malé, úzké, průhledné trubičky, ve které slzy září všemi barvami zoufalosti. Slza krve, slza temnoty, slzy modřin, ztracené bělosti a krásy. A celé to destilační zařízení, co pohlcuje slzy vyrvané z mé hrudi, srdce, duše a zhrzené lásky, plní drobnou kádinku Tvými čirými sliby. Destilované v samotné podstatě. Slzy je vyleptaly z vlasů, kam jsi je šeptal, ze srdce, kam se ukryly a z duše, která v ně věřila.

Rád tě ještě uvidím...

Pořád pro mě něco znamenáš...

***

Naše odloučení mě odsoudilo k smrti, byl jsi spoluviníkem naší lásky, byl jsi mým soudcem a jsi mým katem, umírám v každém okamžiku, kdy trvá naše odloučení, abych se mohla znovu zrodit a trpět.

Přijdu s prvním dnem...

zoufalství tak hmatatelné, že by se dalo obléci do šatů
Počkej, kam jdeš?!
Pryč, nastal čas. Obrátil se vítr, spadla tvoje hvězda.
Nechoď... kam půjdeš? Nechoď. Prosím.
Není důležité kam. Jak daleko. Ale proč. Rozhodla ses, v srdci máš díru, kterou nezaceluješ a já jí musím projít. Nepros, je to marné, dnes se neprosí, dnes se nespínají ruce. Dnes se snáší bolest.

slzy tak studené a slané, že se vpalují do tváří

Mám právo naposled...?
Nemáš. Ztratila ses sama sobě. A tak jsi ztratila i mě. Já budu čekat, až se najdeš. Hledej pečlivě.
Bude to bolet?
Sama vtíráš sůl do rány.
Jsi tak kruté!
Nemám na vybranou.
A chladné...
Tvá hvězda spadla z oblohy a vychladla. S ní i já. Najdi ji a odnes zpátky na nebe.
Nechoď!
Sbohem.
Vrátíš se ke mně? vyslovená prosba, touha i bolest, slzy se vpalují do kostí
Přijdu s prvním dnem, kdy se znovu usměješ nad západem slunce. 

poslední příslib Štěstí

Naděje jsou divná věc

Aspoň mít naději...

Dojdu ti pro ni!

Nedojdeš, maličká.

Stojí moc peněz?

To nevím.

Tak je moc daleko?

Asi.

dlouhé ticho, které bolí, protože připomíná chvíle, kdy ticho bylo krásné

Bolí to?

Naděje? Ano. Ano, bolí. Je jako kulka v rameni, už to není prudký náraz, už to není strach, že to nepřežiješ, ale bolí to, protože je tam pořád zalezlá a hnisá. A ty si přeješ, aby šla vyndat, hrozně moc se těšíš, až se zbavíš toho mučícího kusu olova, ale přitom nevíš, jestli to ještě půjde vyndat. A to je naděje.

Ale ty jsi říkala, že chceš naději.

To ano. Moc ji chci.

Nevadí ti, že to bude bolet?

To je věc, pro kterou by stálo za to umřít, kdyby pro ni nebylo potřeba žít.

další dlouhé ticho, které mučí, protože připomíná chvíle, kdy ticho působilo rozkoš

Asi jsou dvě nebo je jich možná ještě víc. Třeba jako hvězd (i těch, které má on v očích).

On má v očích hvězdy?

Ano, modrou oblohu a spoustu hvězd. Nemluv o tom!

Promiň. Jsou kamarádky, ty dvě naděje?

Já nevím, jdi se jich zeptat.

A jak se jmenují?

Falešná a... a Ta druhá.

Určitě? Tak já jdu.

samota, který týrá, protože je věčná a už se nepromění v objetí

Spíš? Pláčeš?

Ne. Ne. Jsi zpátky?

Hm.

Našlas' je?

Hmmm... jo.

A?

NADĚJE JSOU DIVNÁ VĚC.

...

Twistuju. V ponožkách mám vyšoupaný díry, protože bosá chodidla bych si sedřela. Twistuju jako šílenec s nadějí, že ze sebe setřepu všechno, z čeho se snažím vypsat, co se snažím utopit v kafi, rozpustit v zeleným čaji, a čeho se nemůžu zbavit. Furt se v noci budím zbytečnou láskou, pak si rozkoušu ret, zmuchlám peřinu a snažím se usnout, protože vím...

...vím, že bych měla něco dělat, udělat krok do té černé díry, která teď přede mnou leží, a proletět někam dál, jenže to už nebude naděje na návrat. A já pořád tak věřím.

...vím, že bych měla přestat doufat.

...vím, že si sama beru štěstí.

...vím, že se musím usmívat a tvářit se, že jsem v pořádku, až Tě potkám.

...vím, že se musím probudit z té melancholózy, co mě žere.

...vím, že u toho twistování nevypadám jako Uma, ale jako pako.

Víš...?

Víš? Nevíš. Nevíš a nechápeš tu podivnou směsici pocitů, jejichž složení je stejně složité, jako slzy, které denně prolévám. Ani nevím, proč brečím, jen si vzpomenu na barvy, doteky, zvuky a vůni, na to, čemu jsem říkávala Tvá náruč, na šedivoučké šero, modř Tvých očí, Tvé ruce omotané kolem mě, má hlava na Tvém hrudníku, kde jsem slyšela Tvé srdce a někde nad sebou slyšet Tvůj zpěv, co se přidával ke gramofonové desce... a pak ta vůně, citrónu, jablek a něčeho, co neumím pojmenovat, ale je to ta nejkrásnější vůně, co znám.

Do srdce se mi vyryla Hrabětova slova o lásce... pamatuješ? Je jako večernice, letící noční oblohou...

Našla jsem ji v Tvých očích, lásku i oblohu. Ale neumím zkamenět své srdce, které Tě dál miluje, pořád, nemá, co odpustit, protože nenalezlo provinění, nemá proč vyčítat, protože nenalezlo chybu. Miluje. 

Bude se těžko zapomínat na nejkrásnější v mém životě, na vše, co jsi mi dal. Těžké je usínat s vědomím, že se ráno nemám proč usmát, protože Tě neuvidím, a když ano, podlomí se mi kolena a ostré pero obtáhne ta slova v srdci, až mi na kůži vyraší krví napsáno:

Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Zavřete dveře na petlice! 
Zhasněte v domě všechny svíce 
a opevněte svoje těla
vy 
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď 
která ztratila kapitána 
námořníkům se třesou ruce 
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení 
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení 
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Náš život
hoří jako svíce 
a mrtví
milovat nemohou 

(V. Hrabě, Variace na renesanční téma)

A v očích se mi mihne vzpomínka na ta roztřesená slova, která jsi k té básni napsal, která jsi napsal ke vzpomínce na naše seznámení.... "Miluji tě!" (Já Tebe taky, lásko, já taky, pořád...).

Odpusť, nedokážu zapomenout.

Očekávání

Těžkne celé tělo

co v náručí

se Ti chvělo

jeho žár naplňuje

pokoj, tělo 

duši vydechuje

na Tvá ústa

vložím svou duši

na nich musí zůstat

do dalšího setkání

teď se ztratím

ulehnu chladná

zas se vrátím

a ožiju

až mě chytíš

do náruče

znovu políbíš

a tak dáš mi

zpátky duši.

Jsi

Tvá slova jsou

všechna má nadechnutí

Tvé rty

nejkrásnější z chutí

Tvé oči

třpyt hvězd letících

za nocí, kdy jsem o Tobě snila

pohlazení rukou Tvých

ze mě smutky smyla

Tvá náruč

svět, vesmír, i to dál

Tvůj pohled najednou

dech mi vzal i dal

a nejkrásnějším

zázrakem je,

že opravdu jsi.

A já budu

navždy TVOJE.

Tvoje

Usínám v narkóze

z Tvého políbení

nechvět se slastí

snadné není

v ruce skalpel

ta ruka rozechvělá

opatrně řeže

do horkého těla

díru po operaci

zašiju umělecky

chvílemi s Tebou

co jsou šťastné všecky

počkám na ráno

pak za svítání

vyoperovanou duši

dám Ti do dlaní

teď už se nebojím

jsem celá Tvoje

a Ty máš, lásko,

duše dvoje.

Láska

Neutuchající pocit štěstí, který Vás v noci budí. Zapomenutí světa, existuje pouze on a jen on. Jeho ruce, nohy, záda, vlasy, hlava, rty, oči, prsty, doteky, polibky, pohlazení, slova, tajemství ukrytá ve Vás. Ranní ležení v posteli, kdy se můžu dívat, jak se obléká. Touha a strach, sotva sejde z očí. A spousta štěstí, které hřeje.
Nevysvětlitelná touha sdělit mu, že ho miluji.
Vzpomínky nepopsatelné.
Kouzla, zázraky.
A nekonečna dobrodružství.
Nelze definovat lásku.