Halím se do vzpomínek na Francii.
Vzpomínám na ranní jablečná pyré, hrnky podivně barevné a podivně chutnající kávy, malé croissanty. Snivé snídaně, které musely stačit na celý den. Z jejich kouzla jsem žila ještě půl roku.
Se stříbrným pařížským nebem jsme plakaly štěstím, že jsme, žijeme, že nám bijí srdce. Někomu jsem dala svůj deštník, nechtěla jsem ho, lítala jsem po pařížských chodnících a chtěla nasáknout francouzským deštěm. (Natekl mi do plic, které ho kašlaly další tři týdny, v posteli jsem mohla vzpomínat).
Čarovný Chambord, zámek mého srdce, chtěla bych všechny klíče ke všem jeho komnatám, procházet se v chladných zdech a být duchem těch renesančních místností, které se vznešenými okny dívají na obrovská panství. V nocích za úplňku se toulat v oborách a hledat tajemství.
Růže ve Villandrách, velké, vonící, rudé... škrábancem od trnu mi do krve vteklo něco z francouzských růží. Víno pnoucí se nad hlavami a s každým uloupeným hroznem být blíže renesanci.
Vannes s branou do gotiky, zalkoholování se čokoládou s likéry a prokletí. Nemohu zemřít, dokud neuvidím podruhé Vannes. Vannes, které navštívil d'Artagnan, Vannes, které voní čokoládou, Vannes, které má čarovnou bránu do minulých let, Vannes, které ovládlo mou duši.
La Côte Sauvage, kde vítr cuchal vlasy jako něžný milenec a jeho polibky chutnaly solí Atlantického oceánu. Zanechávání otisků bosých nohou v písku, pomíjivějších než skořápky škeblí, co drtily vlny ve svých náručích. Valčík s kotníky v Atlantiku a pocit, že doopravdy žiji.
Sním. Chci zpátky. Avec Toi.
A sous le ciel de Paris šeptem žádat Francii a Tebe:"ne me quitte pas".
