Nalezeno v deníku

Řekni, proč ráno tak

hrozně bolí.

Sáhni mi na čelo,

není to nějaká hrozná nemoc

to probouzení?

Dlouhej pláč z písmen

Kde se vzal ten intensivní vnitřní pocit, že je nevhodné rozplakat se v přeplněné tramvaji? Tak se v tom házejícím ostrově jedoucím po ledových kolejích křečovitě držím Nesnesitelné lehkosti bytí v černé vazbě, jediného pevného bodu. A chce se mi brečet, brečet dlouho, příšerně, šíleně dlouho. Tisknu knihu k srdci, protože to se hystericky třepotá a já se bojím, příšerně, šíleně se bojím.

Před rokem mě tanec (poprvé a jedinkrát tenkrát zradil) vrhnul do rukou zežloutlých od cigaret, co vedly tak razantně. Byl to jive, nohy se proměnily ve dvě neviditelné šmouhy, šíleně, šíleně rychlý, tanec, vím, že nevypadal hezky, byl jako horečka, rval plíce, dvě hekticky se škubající těla, ale nebylo možno přestat tančit, nešlo se vymotat z tisíců spin a otáček a záklonů, do nichž jsem padala jako hadrová panenka a zametla tehdy ještě dlouhými vlasy podlahu, tak jsem se vrhla i do té náruče. Hloupě, hadrově, oddaně. Byla jsem jen spotřební zboží, jen tělo pod šaty. Kouřila jsem cigaretu za cigaretou, co mi podávaly ty ruce zežloutlé nikotinem, a pak mě vlekly do kol hektických záškubů trhajících plíce. Na zkoušku, bez citů. A já v jejich sevření přitom zapomněla na strach, který mi otrávil krev a dovedl mě pod nemocniční povlečení.

Když vstávám, když vařím kávu, když tahám vysoké podpatky z širokých děr v chodníku, toužím se proměnit v malou vílu. Už nechci, už nechci být spotřební, tolik toužím být malá, malinká, drobná, akorát do hrníčku, do flakonku svého parfému. Chci být jen vůně, kterou bys schoval do krabičky od sirek, chci se vejít do dlaní a být křehká, uložená do vaty, zahřátá dýchnutím. Zlé, špatné, sobecké touhy, chci je zadusit šálou, ale zalykám se dřív než ony.

Nemohu pustit knihu z ruky, jediný pevný bod ve zlém světě. Knihy, knihy a texty trhají nitky, kterými jsem připoutaná ke světu. Ale zůstanou, přetrvají, neopustí. Studím. Knihy přesto zůstanou. A nitě se trhají, lidé odcházejí, jak snadno můžeš odejít taky, protože každý potřebuje teplo a blízko. Budu si za to moct sama, studím a příliš čtu, příliš se poutám k písmenům.

Srdce se hystericky cuká, stud dusí slzy, nemůžeš se rozplakat v plné tramvaji, studíš, nehýčkej si sobecké touhy... chci brečet, dlouho, příšerně dlouho. Před školou si hrají děti se zapalovačem. A já nechci, příšerně, šíleně nechci, žít ve světě, kde jsou hadrové panenky na zkoušku, kde si děti hrají s ohněm.

Něhu

Jediné paprsky jsou ráno

ty z pouličního osvětlení,

svět budí zimomřivé chvění,

když vstávat musím,

něhu, něhu! prosím

Vysvlečené větve oblékají

prádlo z bílé jinovatky

já se chci otočit zpátky

a stočit se na divan.

Něhu, něhu... víc nežádám.

Námraza studí méně

než studí okolní svět,

v očích, v srdcích, v činech led.

Bojím se zimy, bojím se sněhu.

něhu, něhu, něhu, něhu, něhu....

Bojím

Múza už nevstává, kašle krev,
mou vinou a mými chybami.
Zabíjím ze sobeckého strachu,
vinu tiším sebeničením, ranami.
A stále se bojím.

Zakazují mi mé nemocné ideály,
rozum a nemoc mě trhají na kusy.
A ty se stále snažíš dát ty cáry
dohromady a hrůzu zardousit.
A já se stále bojím.

Před spaním hledím na gladiolu,
klidnou, nádhernou, vrhá elegantní stín.
Musím v hrůze odvrátit oči,
co když tu krásu zas zavraždím.
Stále se bojím.

Chemie

Večer polknu (bez vody)

dvě pilulky menší než drobné

jako bych z platíčka vyloupla

a spolkla tečku za dnem.

A ráno se ze slova 'pocit'

stane pojem ze slovníku

a mně bude zle, protože

žiju s léčivým jedem na jazyku.

Dny se nemění

Dny jsou stejné, odlitky téže formy

a hlínou jsou slzy, úzkost a splín,

přejdou žárem vzteku na mladší já,

stále stejně, čas měří jen mizící ibalgin

Nacházím v obálkách papírové střepy 

minulých lét, topím se vzpomínkami,

nořím se do čajů, nemění se dny, zůstává touha být zas děvčátko mezi kopretinami.

milé(to)

Obcházejíc Skácelovu kašnu
stokrát dokola
potajmu nastavuji ruku
kapkám, jako když jsem byla
malá a nesměla jsem
máčet prsty v kašně
navzdory horku, které
líně sedalo na městský
asfalt, aby s ním teklo
skrz letní dny.

Letní dny malované prstem
od jahodové šťávy,
chvějícím se touhou.
Toužím se rozplynout
s vůní pelargonií a vznášet se
nad hlavami lidí
v podobě vůně
svého parfému.

Usídlit se nad Tvou
hlavou a vysrážet se
s rosou zpět do své
podoby,
večer klesnout
vedle Tebe na trávník,
opíjet se šampaňským,
topit v něm místo jahod
rty barevné od polibku.

Pugét slz

Za obrovským pugétem
pivoněk, co voní až k rozkoši,
schovávám před světem,
svoje velký ustrašený oči.

Bojím se, že nejsi, že jsi jen
stvořen z mých pláčů pod hvězdami,
krásný přenádherný sen,
když se touhy mísí se slzami.

Tak promenuji se utopená
v rudém oparu rtěnky a korálů,
mezi ledovými kachlemi vystrašená,
snad jsi a utečeme pryč.

Planu

Potkávám malou a téměř francouzskou kavárnu a je mi melancholicky. Topím se v hříšně dobré kávě, ale myslím na to, jaké by to bylo topit se v ní s Tebou. S vědomím ztráty jistot jsem vhozena doprostřed něčeho, čemu se asi říká život. Vypadá to jako nedomalované plátno, cítím se jako postava hrubě přimalovaná, přičmáráná tužkou do hotové, barvami zářící olejomalby, šedobílá, nejistá, hozená do obrazu.
O pár minut později mi hoří vlasy, planu nikoli pro pravdu, neplanu pro lásku, hořím pro hanbu své vlastní hlouposti a neopatrnosti.
Učím se být dámou bez vlasů, učím se tančit, aniž znám kroky, učím se životu bez jistot. Ztrácím se, padám.
Chytáš mě někde na skalní římse, malý kousek ode dna. Jak to jen děláš?
...
Místo abych šla domů, nechávám se ulovit zvukem varhan a sedím na studené lavici v studeném kostele, poslouchám hudbu, ze které mrazí a celá ta zima je nádherná.
Touha věnovat všechny peníze na opravu varhan nebo snad na restaurování obrazů. Umřít hlady pro umění.
...
Učím se žít se ztrátami, učím se žít bez jistot. Potkávám Křivopřísežníka, nenávidím pohledy z očí do očí, hromadí se ve mně slaná jezera. Zase padám. Hledám v Ginsbergových verších, abych věděla, kam padám.

Bílé šeříky

Dnes viděla jsem
bílé šeříky
kvést nad městem.
Uchvácená, jak krásné jsou,
jak krátce žijí,
než jsou poskvrněny, uvadnou
Chtěla jsem být šeříkový květ,
žít čistá bílá, jen chvilku,
pak svět opuštět
Uvadnout sotva se kvítky rozvinou
uvadnout křehká
krásně zářící nevinou
Tak pojď, živote, dej si
se mnou poslední
láhev vína, další nechci
Už tak mám dávno po bělosti,
ušpiněná žitím, ta,
co KAZILA VZTAHY NÁKLONNOSTÍ
Příliš dlouho trvá to žití,
je čas ,
uschnout a vzdát se kvítí,
skokem do dráhy rychlíku
stanu se snad snítkou,
sice ne bílého, ale snad rudého šeříku.

Love will tear us apart

Dělám otisky rtů na cigaretu
hořkou a tak podobnou světu
Život je jako armagnac
(dobrý, trpký, omamný)
Závidím kouři, co letí do oblak,
taky bych se tak vznést chtěla,
kam toužím, bych doletěla
A zhmotnila bych se v TÉ náruči,
v TĚCH rukou, co se mi zamotaly do účesu
Chybíš  A snad tušíš
jak tu dálku těžko nesu
Chci zapálit dálku Pak její popel
nezametu ani
vrhnu se zamotat vlasy
do TĚCH dlaní.

Opět

Opět mám právo na výrazné rtěnky,
opět se halím do kouře,
opět ztrácím strach z lásek,
opět shlížím na svět z vysokých podpatků.
Poprvé jsem tak úděsně bledá.
Poprvé se motám ve stále stejných místnostech proti své vůli.
Poprvé se odmítám vzdát bez boje do poslední kapky krve.

Život

Nad hlavou poblikává zářivka, tisíc bliknutí za minutu, stárnoucí bludička z močálu moderních technologií, uprostřed instantní tmy ze zatažených závěsů. V jedné ruce hrnek instantní kávy, na rozdíl od tmy rozpustné ve vodě, druhou obkresluji vzory na staré pohovce. Dlouhé nehty nekonečně škrábou o modrý potah, vykreslují schody. Cik cak, cik cak, schody, po kterých jsem spadla a strašně se praštila do hlavy. Do hlavy, nad kterou bliká zářivka, do hlavy, kterou otřásají přesýpající se myšlenky, tisíc myšlenek za minutu.

Proklínám každé otevření očí, protože za víčky nebude pohled na svět, spadla jsem ze schodů do hlubokého sklepa s jediným zamřížovaným okýnkem. Popraskané sklo nechutně umaštěné milionem doteků, milionem marných pokusů je rozbít. Hypnotizuju ho očima, za ním se na chodníku, na šedém, pošlapaném plátně, míhají nohy. Jako šílená televize s jediným programem, nohy, nohy, tenké, tlusté, bosé, obuté, v punčochách, kalhotách, s ponožkami….  To běží a valí se životy mých blízkých. A někde tam zdrhá můj vlastní život.

S jistotou vím, že je krásnej, přestože okno mi dovoluje vidět ho jen po kotníky. Černé lakýrky, na nichž hrdě kvetou rozverné mašličky černých tkaniček. Kotník se elegantně a graciózně halí do černé ponožky ze stoprocentní bavlny. Vlní se nad nimi okraj černých kalhot, trochu ucouraných z bláznivých běhů kalužemi, nažehlené puky jsou trošku zplihlé a utahané po proflámovaných nocích. A ty pohyby, míhá se po chodníku tangovým krokem. Slow, slow, quick, quick.  Můj krásnej život. Bohémskej život. Život, na kterej už nedosáhnu.

Proklínám každé probuzení na studené podlaze sklepa, každé probuzení z ticha. Poslouchám s láskou to ticho v neklidné minutě mezi nuceným usnutím a chemickým spánkem (ze žlutého prášku), jen bliká zářivka. Koncert pro ticho a zářivku. A pak kruté ráno, kdy mi do uší jako obávání škvoři vlétají zvuky zvenku. Ze světa nad okýnkem, nad pruhem chodníku. Cinkající sklenice, chvějící se bránice, chvějící se řasy při laškovném mrkání, tři doby valčíku, jazyk dotýkající se patra při hovoru, dmoucí se plíce…  A já se snažím rozbít sklo a protáhnout ruku mříží. Do zápěstí se mi zařezává provaz. A další do krku, kolen, kotníků zápěstí, kolem každého kloubu jeden. Potom všechny běží, běží nahoru se patolízalsky, s nechutnou servilností spojit do pařátu, co mě ovládá.

Jsem loutka, loutka, co si sama stvořila loutkaře, aby ji držel pevně pod krkem a nenechal se hnout. Aby drtil touhu zase jít v rytmu tanga. Zbyla jen touha, touha šíleně se rozpínající v hrudníku, ukrytá tam jako démant v pokladnici před očima loutkaře. Ukrytá v srdci, které vzpomíná a bije v rytmu tanga. Slow, slow, quick, quick.

Nenechte se znepokojovat

Nenechte se znepokojovat,
je o mne dobře postaráno,
v kleci, kde bolí každé ráno.

Buďte naprosto klidní,
jsem odborně ošetřena,
sama, napospas myšlenkám a vyděšená.

Není se čeho bát,
dbají o mé zdraví
způsoby, co mě div neotráví.

Nenechte se znepokojovat,
zbytečně Vás obava jímá,
já tu jen umírám před očima.

Nechte slunce

Miluji chvíle, kdy přijde slunce,

jen přes okno sice, tiskne se

ke sklu. Je to jako polibky

přes igelit. Ale přijde vždy,

trocha lásky v samotě,

trocha někoho v izolaci.

Chtění

V bílém povlečení

nešťastná a plná snů

o objetí a políbení.

Uprostřed chladu

s pachem desinfekce

chci spát, duše nechce.

Chci spát, už jen snít,

jsi ve všech mých snech,

co víc můžu chtít.

Studí

Vyslékat se a oblékat před tisícem

očí, a znovu a zas jako v mikroskopu,

studené tváře se studeným pohledem,

studená desinfekce, studené ruce.

Strach a přitulení k teplému kelímku z plastu,

obavy z toho, až bude prázdný, 

a znovu vyslékat, rychle, slečno, nástup!

Studená slova a pilulky pro mé údajné dobro.

Teplé slzy.

Ranní etuda

Otřesně vlezlá pouliční lampa mžourá oknem do pokoje ve čtvrtém patře, kde zapomněli stáhnout žaluzii, takže paprsky se žoviálně courají po místnosti, teď už trochu rozechvělé a nervózní z toho, že za hodinu zhasnou.  Čtyři ruce zapomněly stáhnout žaluzie, teď jsou rozhozené po nemocničně bílé posteli.  A ve vzduchu lítá strašná infekce, nemoc, co vrhne se na dvě těla pod peřinou, sotva velká ručička dojde k celé – ráno.

„Dobré ráno, lásko,“ hlas ti ochraptěle vrže a rty, které jí rychle kousnou do ucha, jsou popraskané jako po horečce. Otvírá oči nad dvěma velkými kruhy, za každou hodinu spánku rychle chycenou nad ránem po nočním flámu jeden. Ráno bolí. /Z vděčnosti, že jsi první, co ráno vidím, mám chuť si tě přitáhnout do náruče, ale bojím se, že budu zas otřesně sentimentální a ty se mi budeš smát, že ji mám jak z praku. Tak tě nechám vstát, když projdeš, vzduch voní jako desinfekce, to ten rum. A taky po tabáku. A já už jsem zase k zblití sentimentální./

Zabalená do deky jako antická socha ze zmuchlané fotografie v muzejním katalogu sedí na parapetu u otevřeného okna a malátně tahá cigaretu z krabičky. Zapálit se jí povede až napodruhé. Z temných skvrn rozmazané řasenky se dvě oči rozhlížejí po rozházeném pokoji. Skleněné lahve poslušně naskládané na stole salutují odpornému, zuppáckému ránu. Hrnky od kafe a čaje s umazanými lžičkami se na poličkách zděšeně krčí.  A přes židli krajky, závoje, hedvábí a šifóny, co se sem bolestně nehodí.

„Ty mi kradeš cigarety!“
„Když já jsem svoje nemohla najít!“ /Kdyby ses TAKHLE nesmál, tak zalžu možná líp./
„Leží vedle těch mejch. Maličká, nelži, neumíš to.“
„Nojo, nojo, tak je máš prostě lepší!“
Směješ se jí a myslíš na to, jak neuvěřitelně se na to okno hodí, zkažená a někdy nesnesitelně citová. Prsty se snaží rozčesat chuchvalec vlasů, co se jí zvlnil nad klíční kostí.
„Nech si ty vlasy tak!“ /Už zase ti svítí oči. Achjo, stihnu se zbláznit deset minut po probuzení./
„To nejde, vypadám jak strašidlo.“
S úsměvem napůl laskavým, napůl hladovým pokládáš hrnek.

„Tak co, myslíš, že jsi strašidlo?“
Protahuje se ti v náručí, ráno ji ještě bolí v kloubech, a tak vypadá jako neohrabané kotě. /Posledních pár minut, co mě hřejou tvý ruce. Chutnáš jako černej čaj a tabák a všechno to taky hrozně krásně hřeje. Teď to nesmím zkazit něčím strašně láskyplným./

Držíš ji kolem pasu, zabalenou do krajek, hedvábí a šifónu. Je jako pěst na oko a hrozně se sem nehodí, s hladkým drdolem, v šatech a se studenýma rukama. Jen rty při loučení chutnají po tabáku, ti řeknou, že je to pořád ona, krásně zkažená.

/Mezi dveřma jsme si naposled zamávali. A dali oba prst na rty, rituál opakující se jednou týdně. Dalších sedm dní budeme mlčet a utajovat, proboha proč ty podpatky dělaj takovej randál? Ty se vrátíš k Ní, já se budu usmívat, přijímat návštěvy, lehce konverzovat a působit vzdělaně a kulturně nad odporně přeslazeným kafem. A bude se mi stýskat po vůni tabáku a rumu. Když to celý vytrpím, zas na jeden večer, co končí někdy až ráno, se ti budu moct vrhnout do náruče./

Klaply za ní dveře a musí teď předstírat, že nejkrásnější chvíle v jejím životě neexistují. Odpoledne a dalších sedm dní klapnou dveře za jinou, za tou, co bys pro ni obětoval všecko. Kdyby se tě zeptali, k čemu máš teda tu druhou, řekl bys, protože krásně voní. A taky abys zapomněl, jak moc tu svou, co za tebou po poledni přijde, miluješ.

/Domovnice po mně zle loupla okem, táhne ze mě možná trošku kouř. Musím mlčet, řekli by, že nemám žádnou hrdost a pohrdali by mnou. Nemám hrdost, jednu noc v týdnu ale máš ty mě. A hrdost mě neobejme, nepolíbí, neosloví „maličká“, nehřeje jako ty. Hrdosti nemůžu krást cigarety jako tobě./

Krade se ránem jako zločinec, schovaná v masce dámy. V masce s hrdostí. Ale lampy si pouštěly pusu na špacír, z paranoidního strachu, že už je nerozsvítí, a tak na ní krom domovnic se zlým káravým pohledem hledí velké, zářící, vyčítavé oči tramvají.

Tečka bez i

Bílé prostěradlo je Ostrov

uprostřed černé tmy, která

nechce, abych spala.

Aby kdo nespal?

Je ještě nějaké já,

když jsem malá,

tak malá uložená

v té velké posteli,

tak velké, že se ztratím,

když chci vstát?

Jsem na bílem prostěradle

jako tečka bez i

uprostřed papíru.

Zapomenutá a sama,

chci na Tebe zavolat,

ale bojím se,

že umřu, protože se neozveš

zpátky. Nejsi tu.

Med prý ztrácí chuť

v příliš horkém čaji.

Je tam a není.

Jako to i, co nechalo 

jen tečku na papíře,

jako já bez Tebe.

Tvoje ruka obešla knoflíček

a dotkla se mé lopatky

namísto modré krajky.

A Tvé rty se mi lehce

snesly na pravé rameno.

Vidím je v zrcadle,

lopatku, rameno, jsou tu,

necítím je však.

A taková jsem celá

uprostřed bílého prostěradla

sama a bez Tebe,

tečka bez i uprostřed papíru.

Jsem tu a nejsem.

Magnet

Paprsky reflektoru líbaly

každý svoji parketu,

když nás to k sobě zas přitáhlo.

Fyzikální zákon, nic víc,

 dva póly magnetu.

Letmá dotknutí rtů

na spánek, na klíční kost,

stran lásky naprosto

 sterilní a smyvatelné,

fyzikální síly a dost.

Na lásku je večer málo.

Šeptané láskyplné přezdívky

 patřily vzduchu stejně

jako mně, když jsi mě tisknul

tak opravdově a něžně.

A já se usmívala, abych

do toho zas nepletla lásku.

"Lásko, buď herečka," řekls',

a potom ses ke mně sklonil,

abys mi šeptal, že prý

nádherně voním.

Nemám vlohy a neumím to,

vysvětlila jsem ti a přitom

hraju před tebou celý večer 

životní roli, dej mi Oscara 

(a polibek), když předstírám,

že tě nemiluju.

Dnes v noci

Nebudu spát, dnes v noci ne,

bude se černat Arabicou,

nebudu spát do dalšího dne

do první kapky rosy.

Dnes v noci nad stránkami Skácela

budu snít a usmívat se,

utíkat tam, kam bych neměla

a ráno se budu vracet.

Dnes v noci načichnu

kafem, Skácelem a sněním

než s ránem rozsvítím tmu

první cigaretou, Jitřenkou města.

Nebudu spát, dnes v noci ne,

dovolím si se zamilovat,

dokud kouzlo ráno nepřetne

a láska zas nebude pro mě.

Tak mladá

Z žalu se strašně, ale strašně

ožeru drahým rumem, ale strašně drahým

a dobrým

A zapálím si cigaretu a další,

a další, abych neviděla

na cenovku toho rumu.

Z chlastu strašně, ale strašně

ochraptím a budu sípat

spousty veršů Za každou

cigaretu jeden.

Bude to bolet strašně, ale strašně

Bude drásat ta recitace

někde v krku a u srdce

a oni řeknou 

Tak mladá a tak dobře hraje.

A budou se mýlit strašně, ale strašně

protože to bude to jediný,

co na lásce Tebe

ke mně bylo opravdový.

Pak umřu ožralá strašně, ale strašně

a zas řeknou

Tak mladá...