Papír (taky trocha porcelánu a skla)

Neposlala jsem dopisy. Zase. Ve dnech samoty, z nichž každá minuta je samotnější a silnější než ta před ní, se obklopuju papírem. Nejsem schopná se vzdát ani ukousaných okrajů z trhacího bloku. Spoustama, spoustama, spoustama papíru. Potřebuju papír kolem sebe. V noci ho vdechuju, čtu a čtu a čtu. (Miluju lidi, kteří si půjčí knihu, aby si k ní přičichli, jsou čarovní.) Čtu s baterkou, a pak usnu stočená v klubíčku s milovanou bichlí v náručí, jen tak na nerozestlané posteli, probudí mě až žár baterky.
Často je mi z toho čtení hrozně smutno, chybíš mi, chtěla bych Ti dát tolik myšlenek, jen a jen Tobě. Smutek by zmizel, bojí se Tě. Ale jsi pryč, tak ležím v papíru a píšu mu o Tobě, protože pak je kousek Tebe pořád se mnou.

***

Nenosím u sebe doklady, pořád je zapomínám. I jízdenky. Mám pocit, že je nepotřebuju. Ale moleskine s bílou duší, zaplněný písmeny a s šípkovými křidélky nosím pořád u sebe. Je to jediný papír, který o mně něco řekne, podle něj jsem k poznání, na těch ostatních kartičkách a v sešitcích to nejsem já. Jméno přece vykládá obsah... rozpité, ušmudlané a rozházené spousty písmen v sešitku jsou moje jméno, to jsem já.

***

Občas si připadám papírově, neustále je mi zima, pořád chlad, nevím, kde se bere. Venku je to přehlídka vynalézavosti, kdo si toho obleče méně, já nosím sako, chvěju se při každém zavátí větříku. Jen mi chybí desky, neustále se rozlétávám do všech stran, chvíli na smutnou, chvíli na veselou, protože jsem nesešitý papír bez obálky. Chybí mi desky, chybí mi křidélka. Objetí by bylo nádherná vazba, pevná, krásná a přitom tak nevšedně kouzelná.

***

Nechávám se uchvacovat tím, jak je to s námi čisté a bílé a křehké. Chodím po špičkách, kraťoučkými baletními krůčky, nechci se rozběhnout. Třeba by se nic nerozbilo, ale mně se to takhle líbí. Vždycky jsem měla slabost pro porcelán, tak čekám, lehce procházím a těším se z porcelánu. Jsme porcelán.

***

Někteří lidé jsou jako barevné sklo. Skrz není nikdy přesně vidět, ale já vím, že se nemusím bát, barevné sklo neskrývá zlé věci (city, povahy). A taky jim to moc sluší s mramorem.

Mrtvé pokoje

...probuzení do šera...
...šedé sutiny, zbytky bílých stěn, bílá podlaha štítivě ukazující kusy svého bílého mramoru pod šedošedým prachem a sutinami, černě lakované dveře ušmudlané zašedlinou...
...BI-O-GRAF....
...černá tma, vzadu na stěně další dva přeživší katastrofy, černí, bílí a šedí, hrůza ještě teď visí v éteru a vzduchu, objímají se líbají, dívka k nim vede těžké, mátožné kroky, ale oni náhle mizí v titulkách, jen film...
...prstem do prachu na dveřích kreslí kříže, aby věděla, kde byla, v obrovském hotelu bez střechy se začínala ztrácet...
...vypadá to jako hřbitov, dlouhé chodby a na dveřích kříže...
...mrtvé pokoje...
...a svět je beznadějně monochromický...
...stovky pádů, žádná krev, jen černé modřiny...
...kašel, ale žádné sliny...
...žízeň...
...hlad...
...z deště náhle padají ocelové kapky...
...smývají prach a odkrývají - duše, životy, vnitřky? - nebo co je to, co není černobílé?...
...ani film nebyl barevný, ani ten zachycený kousek reality...
...kapky modrají, padají pomalu, jako dohasínající tep...
... tak co je to?...
...zoufalé a vyděšené klubíčko...
...z nebe náhle spousty provazů vody...
...rozplakala nebe...

Světýlka

V noci se schovávám do deky a do tmy, potom ležím na trávě a dívám se nahoru. Najednou je mi strašně smutno, deka nehřeje, tma studí. Přeju si být tam nahoře, mezi hvězdama, chodila bych tam bosá a sypala na hvězdy flitry, aby se třpytily milencům v očích. Pak bych vytáhla z kapsy sukně tužku, co jí tam furt tahám, utrhla jednu hvězdu z oblohy, napsala na ní pár slov o tom, jak se tam nahoře mám, umazala ji flitrama a s Tvou adresou ji hodila dolů.

Takhle si můžu rozsvítit leda další světýlko mezi těma na obloze. Takový malý oranžový, co visí na konci bílýho papírku. Ale když si vzpomenu na oči, ve kterých jsou světýlka stokrát hezčí, přijde mi to jako banální hloupost.

Dneska je to nějaký krátký, ale když ono to kafe je ještě unavenější než já, když nesvítíš naproti nám (mně a mýmu kafi).

Komu patří svět

Nevím, odkud přichází štěstí, ani jestli existuje, možná na něj nevěřím, ale jistě vím, že je nějaká zvláštní síla, která roztančí duši a pohladí bolavou hlavu. Anebo i naopak.
"ozvu se ti!"

Tři slova a vykřičník stačily k tomu, abych nosila ve vlasech planou růži, hvízdala si a polykala sluneční paprsky, které mě lechtaly v žaludku a svítily zase zpátky na svět.

***

Vlastnit svět znamená moct si dělat, co chcete. A já se dneska cítím na to mít svět, protože zářím a chci si podat ruku se sluníčkem. Uprostřed ulice plné lidí jsem začala tancovat, vlnit se do jazzovýho rytmu, kterej zručnýma prstama vyhrávalo slunko na zmoklý plechový střechy, a lidi neslyšeli. Protančila jsem se jimi s úsměvem až do Benátek, a tak mi patřil svět. Quick, quick, slow, slow, celej svět, quick, quick. Svět patří těm, co se nebojej. A tak jsem poprvý v životě skočila do kaluže. Na stehnech i spodničce mám abstraktní malbu. Bláto je Pollock! V mých botách barvy jeřabinový šťávy vody jak z Niagarskejch vodopádů. A tak jsem je zula. Domů jsem dotancovala bosa, botama jsem vyťukávala synkopy. Syn-ko-pa, syn-ko-pa. A lidi mysleli, že jsem opilá.

***

Prší. Po oknech leje tolik, že to udělalo nádhernou stěnu, impresionistickej průhled do světa. Je to jako kdybychom byli v jiným světě a dívali se na obrázek Země. Všechno stojí, vlak, stromy, liduprázdný nástupiště. Hýbe se jen svět uvnitř vlaku. Jsme jak uvězněný ve fotce, svět žije jen uvnitř vlaku, za okýnkem obrázek. Velká fotka, na ní maličkatej vláček, do kterýho není vidět, a tak nás nikdo nevysvobodí, protože neví, že tu jsme. A tak si budu moc číst až do konce galaxií. Ale Tobě pošlu pohled z dimenze uprostřed deště, protože ses fakt ozval. Třeba nějak přijedeš na návštěvu.

***

Sedím u piána a flákám do něj ty nejprofláklejší vály, co za svejch sedmdesát let poznalo. Nemyslím na noty, jen je přeletím očima, sezobu je jak vlaštovka. A myslím tóny, jsem asi vážně šťastná, já jsem melodie, cítím se v těch zvucích, co skříň vydává, nebo možná melodie je já. Hraju hlasitě, hraju celým svým životem, protože chci to štěstí dát světu, co mi patří. 

-Mám chuť s tím psaním praštit. Ty bílý stránky jsou stejně hezčí než popsaný.- (poznámka ještě včera)

NIKDY!

https://www.youtube.com/watch?v=hBfrNOrX13k

O dokonalosti impresionismu a takovejch věcech

Světu někdo vyhodil pojistky. Slunce je zhasnutý a všude prší a bouří a mží. Déšť pořád něco kreslí do prachu, který způsobilo horko předtím. Kapky dokazují dokonalost impresionismu, celý pršení slouží k malování impresionistických obrazů. Kapičky dělají tečky a každá promění barvu toho, na co dopadne, v barvu podstaty, ve vnitřní barvu. Dívka, která nerada mokne měla včera žluté tričko, proměnilo se v kávovou, měla rudé vlasy, proměnili se na odvar z rybízu a bledá pokožka na růžově usměvavou. A všechno se hezky rozmazalo jako ten impresionistický obraz.
Muž, co ví proč by nechtěl být kočka by se určitě proměnil na kombinaci přátelských, hodných, hladivých barev s klidnou zelenomodří v očích, která se lehce směje. Déšť to ví. Déšť je impresionista.
Zase jsem zapomněla koupit inkoust. Musela jsem sáhnout do staré zásoby plnících bombiček, poslední jsem rozstřihla. Modrej masakr. Všude kapky modré krve, na obličeji, na parketách, na rukou na pohovce. Nějak přibližně utřený kapesníkama. Mám malý skrýše na kapesníky, záchrany, kdyby na mě zase přišel brek. Pod magneťákem, v povlaku pohovky, zastrčený v knihovně. Všude koukají kapesníky. Tady nemají stěny uši, tady má všechno kapesník.
Koupit si noviny a jít se schovat do kavárny, z okna pozorovat impresionistický obraz. Unaveně zírat do šálku s čajem, do konvičky. O všem přemýšlet, hltat spousty textu. A připadat si doma. Jen to stojí moc peněz, tyhle plány na zítřek se nelíbí mýmu účtu. Ale já poslouchala vždycky písmenka, ne čísla. Dokud jsou písmenka, je pro co žít. Žiju pro Klub. Ta kniha je všechno, pokoušela jsem se to vypovědět, nikdo nechápal. Já taky nechápu, jak může být kniha všechno, ale je. Prostě ji nenapravitelně miluji, každé slovo.
Měla bych něco napsat, jsem si úplně jistá tím, že bych měla něco napsat, ale vědět co, vědět tak co. Nic nevím, vůbec nic nevím a ničemu nerozumím.
Měla by přijít mlha, kdyby přišla mlha, udělá kolem světa velkou skleněnou bublinu, takovou tu z krásnýho mléčnýho skla, co je jím trošku vidět to, co je vevnitř. Velkou dutou kouli, jako foukaj skláři z Ostrova Skla. A to mlžný sklo bude chvíli horký a poteče, ale neuvěřitelně rychle chladne, jako to sklo z Ostrova, než stačí zchladnout, nakreslí do něj déšť ten nejnádhernější impresionistickej obraz jako od Renoira nebo Van Gogha. Potom to celý zchladne a bude úchvatný sněžítko, v barvách citu, krásy a pravdy, z mléčnýho skla, co přes něj bude vidět jen trošku, aby to kouzelno a krásno nikdo neukrad.

Život neobjímá

Často si vroucně přeju, aby se život zastavil, chytil mě do náruče a objímal mě, ale na to on nemá čas. Musí běžet, fungovat, já vlastně nevím, co on dělá, rozhodně bych k tomu však měla pár výtek. Nevím, co se to se mnou děje.

Furt se nemůžu dostat z toho, že už dávno neplatí "jsem Tvá a Ty jsi můj", zdají se mi o Něm sny, myslím na Něj a občas dokonce JEŠTĚ POŘÁD o nás mluvím v přítomném čase. Vytrvale chodím v dešti a doufám, že to ze mě smyje, čekám, že splín a bolest prostě najednou odtečou do kanálu. Zůstat by mohly jen krásné vzpomínky. Jenže to tak nefunguje. V MÉM PŘÍPADĚ.

Pohádala jsem se se spoluknihomolem a nemluvím s ním. Lidi kolem mě mě většinou děsí, schovávám se před nimi za knížku. Jsem unavená z toho, jak jim utíkám, příšerně, nesnesitelně unavená, že sotva vleču celou svou tělesnou skořápku, schránku a ulitu. Nejím. A nic z toho nechápu.

V noci se bojím, že se probudím a budu úplně, ale už úplně sama, že i těch několik posledních rukou, které mě poutají k světu, mě pustí. Pod polštářem mi spí Moleskine journal rozpitý od slz a deště. Drobný sešitek v růžových deskách, tak lehký, že doufám, že vzletí a odnese mě. Když se vzbudím, jsem stočená do klubka rukou a nohou, abych se ubránila samotě a pažemi křečovitě objímám nádhernou, tlustou, voňavou, milovanou knihu. Svírám ji jako milence či jako dítě plyšovou hračku. Klub nenapravitelných optimistů. Objímám Myšlenku v tištěné podobě a pod hlavou mám Sen v růžových deskách.

Vzpomínám si, kdy jsem byla veselá. Letní den, letní voda, letní svoboda, letní vůně a Muž, který ví, proč nechce být kočka. Promočený vlasy, retro porcelán a Dívka, které nerada mokne.Všechno to byly Chvilky. Pak to všechno zmizí jako řasenka pod slzami, jako mizí křídový obrázek v dešti, jako utíká ten život, co neobjímá...

Jak se v sobě nevyznám

Cokoli je to

 za city ve mně

 tak v srdci mě

 hladí jemně.

 Hrabu se v

 kupě citoskládky

 recykluju a chci

 Tě mít zpátky.

 Jen nevím proč.

...

Kočka prej předstírá, že je kachna. Já mám pocit, že moje noha není moje. Přemýšlím, čí je moje noha, když ne moje.

...

Proč... 

·nejsi v ranní kávě

 ·mě neobjímáš právě

 ·si nejistě připadám

 ·bloudím,nevím kam

 ·usmívám se zas

 ·myslím na Tvé oči, hlas?

...

Teď vážně

nechápu se

mám srdce 

v jednom kuse

a pak zase

se rozpadá

a moje hvězda

padá a padá

a padá a padá

bude v hlíně hnít

nebo možná taky

v hníně hlít.

Já fakt nevím,

nechápu, hledám,

se v to prostě

nevyznám.