Život neobjímá

Často si vroucně přeju, aby se život zastavil, chytil mě do náruče a objímal mě, ale na to on nemá čas. Musí běžet, fungovat, já vlastně nevím, co on dělá, rozhodně bych k tomu však měla pár výtek. Nevím, co se to se mnou děje.

Furt se nemůžu dostat z toho, že už dávno neplatí "jsem Tvá a Ty jsi můj", zdají se mi o Něm sny, myslím na Něj a občas dokonce JEŠTĚ POŘÁD o nás mluvím v přítomném čase. Vytrvale chodím v dešti a doufám, že to ze mě smyje, čekám, že splín a bolest prostě najednou odtečou do kanálu. Zůstat by mohly jen krásné vzpomínky. Jenže to tak nefunguje. V MÉM PŘÍPADĚ.

Pohádala jsem se se spoluknihomolem a nemluvím s ním. Lidi kolem mě mě většinou děsí, schovávám se před nimi za knížku. Jsem unavená z toho, jak jim utíkám, příšerně, nesnesitelně unavená, že sotva vleču celou svou tělesnou skořápku, schránku a ulitu. Nejím. A nic z toho nechápu.

V noci se bojím, že se probudím a budu úplně, ale už úplně sama, že i těch několik posledních rukou, které mě poutají k světu, mě pustí. Pod polštářem mi spí Moleskine journal rozpitý od slz a deště. Drobný sešitek v růžových deskách, tak lehký, že doufám, že vzletí a odnese mě. Když se vzbudím, jsem stočená do klubka rukou a nohou, abych se ubránila samotě a pažemi křečovitě objímám nádhernou, tlustou, voňavou, milovanou knihu. Svírám ji jako milence či jako dítě plyšovou hračku. Klub nenapravitelných optimistů. Objímám Myšlenku v tištěné podobě a pod hlavou mám Sen v růžových deskách.

Vzpomínám si, kdy jsem byla veselá. Letní den, letní voda, letní svoboda, letní vůně a Muž, který ví, proč nechce být kočka. Promočený vlasy, retro porcelán a Dívka, které nerada mokne.Všechno to byly Chvilky. Pak to všechno zmizí jako řasenka pod slzami, jako mizí křídový obrázek v dešti, jako utíká ten život, co neobjímá...