Opět

Opět mám právo na výrazné rtěnky,
opět se halím do kouře,
opět ztrácím strach z lásek,
opět shlížím na svět z vysokých podpatků.
Poprvé jsem tak úděsně bledá.
Poprvé se motám ve stále stejných místnostech proti své vůli.
Poprvé se odmítám vzdát bez boje do poslední kapky krve.

Život

Nad hlavou poblikává zářivka, tisíc bliknutí za minutu, stárnoucí bludička z močálu moderních technologií, uprostřed instantní tmy ze zatažených závěsů. V jedné ruce hrnek instantní kávy, na rozdíl od tmy rozpustné ve vodě, druhou obkresluji vzory na staré pohovce. Dlouhé nehty nekonečně škrábou o modrý potah, vykreslují schody. Cik cak, cik cak, schody, po kterých jsem spadla a strašně se praštila do hlavy. Do hlavy, nad kterou bliká zářivka, do hlavy, kterou otřásají přesýpající se myšlenky, tisíc myšlenek za minutu.

Proklínám každé otevření očí, protože za víčky nebude pohled na svět, spadla jsem ze schodů do hlubokého sklepa s jediným zamřížovaným okýnkem. Popraskané sklo nechutně umaštěné milionem doteků, milionem marných pokusů je rozbít. Hypnotizuju ho očima, za ním se na chodníku, na šedém, pošlapaném plátně, míhají nohy. Jako šílená televize s jediným programem, nohy, nohy, tenké, tlusté, bosé, obuté, v punčochách, kalhotách, s ponožkami….  To běží a valí se životy mých blízkých. A někde tam zdrhá můj vlastní život.

S jistotou vím, že je krásnej, přestože okno mi dovoluje vidět ho jen po kotníky. Černé lakýrky, na nichž hrdě kvetou rozverné mašličky černých tkaniček. Kotník se elegantně a graciózně halí do černé ponožky ze stoprocentní bavlny. Vlní se nad nimi okraj černých kalhot, trochu ucouraných z bláznivých běhů kalužemi, nažehlené puky jsou trošku zplihlé a utahané po proflámovaných nocích. A ty pohyby, míhá se po chodníku tangovým krokem. Slow, slow, quick, quick.  Můj krásnej život. Bohémskej život. Život, na kterej už nedosáhnu.

Proklínám každé probuzení na studené podlaze sklepa, každé probuzení z ticha. Poslouchám s láskou to ticho v neklidné minutě mezi nuceným usnutím a chemickým spánkem (ze žlutého prášku), jen bliká zářivka. Koncert pro ticho a zářivku. A pak kruté ráno, kdy mi do uší jako obávání škvoři vlétají zvuky zvenku. Ze světa nad okýnkem, nad pruhem chodníku. Cinkající sklenice, chvějící se bránice, chvějící se řasy při laškovném mrkání, tři doby valčíku, jazyk dotýkající se patra při hovoru, dmoucí se plíce…  A já se snažím rozbít sklo a protáhnout ruku mříží. Do zápěstí se mi zařezává provaz. A další do krku, kolen, kotníků zápěstí, kolem každého kloubu jeden. Potom všechny běží, běží nahoru se patolízalsky, s nechutnou servilností spojit do pařátu, co mě ovládá.

Jsem loutka, loutka, co si sama stvořila loutkaře, aby ji držel pevně pod krkem a nenechal se hnout. Aby drtil touhu zase jít v rytmu tanga. Zbyla jen touha, touha šíleně se rozpínající v hrudníku, ukrytá tam jako démant v pokladnici před očima loutkaře. Ukrytá v srdci, které vzpomíná a bije v rytmu tanga. Slow, slow, quick, quick.