Nechte slunce

Miluji chvíle, kdy přijde slunce,

jen přes okno sice, tiskne se

ke sklu. Je to jako polibky

přes igelit. Ale přijde vždy,

trocha lásky v samotě,

trocha někoho v izolaci.

Chtění

V bílém povlečení

nešťastná a plná snů

o objetí a políbení.

Uprostřed chladu

s pachem desinfekce

chci spát, duše nechce.

Chci spát, už jen snít,

jsi ve všech mých snech,

co víc můžu chtít.

Studí

Vyslékat se a oblékat před tisícem

očí, a znovu a zas jako v mikroskopu,

studené tváře se studeným pohledem,

studená desinfekce, studené ruce.

Strach a přitulení k teplému kelímku z plastu,

obavy z toho, až bude prázdný, 

a znovu vyslékat, rychle, slečno, nástup!

Studená slova a pilulky pro mé údajné dobro.

Teplé slzy.

Ranní etuda

Otřesně vlezlá pouliční lampa mžourá oknem do pokoje ve čtvrtém patře, kde zapomněli stáhnout žaluzii, takže paprsky se žoviálně courají po místnosti, teď už trochu rozechvělé a nervózní z toho, že za hodinu zhasnou.  Čtyři ruce zapomněly stáhnout žaluzie, teď jsou rozhozené po nemocničně bílé posteli.  A ve vzduchu lítá strašná infekce, nemoc, co vrhne se na dvě těla pod peřinou, sotva velká ručička dojde k celé – ráno.

„Dobré ráno, lásko,“ hlas ti ochraptěle vrže a rty, které jí rychle kousnou do ucha, jsou popraskané jako po horečce. Otvírá oči nad dvěma velkými kruhy, za každou hodinu spánku rychle chycenou nad ránem po nočním flámu jeden. Ráno bolí. /Z vděčnosti, že jsi první, co ráno vidím, mám chuť si tě přitáhnout do náruče, ale bojím se, že budu zas otřesně sentimentální a ty se mi budeš smát, že ji mám jak z praku. Tak tě nechám vstát, když projdeš, vzduch voní jako desinfekce, to ten rum. A taky po tabáku. A já už jsem zase k zblití sentimentální./

Zabalená do deky jako antická socha ze zmuchlané fotografie v muzejním katalogu sedí na parapetu u otevřeného okna a malátně tahá cigaretu z krabičky. Zapálit se jí povede až napodruhé. Z temných skvrn rozmazané řasenky se dvě oči rozhlížejí po rozházeném pokoji. Skleněné lahve poslušně naskládané na stole salutují odpornému, zuppáckému ránu. Hrnky od kafe a čaje s umazanými lžičkami se na poličkách zděšeně krčí.  A přes židli krajky, závoje, hedvábí a šifóny, co se sem bolestně nehodí.

„Ty mi kradeš cigarety!“
„Když já jsem svoje nemohla najít!“ /Kdyby ses TAKHLE nesmál, tak zalžu možná líp./
„Leží vedle těch mejch. Maličká, nelži, neumíš to.“
„Nojo, nojo, tak je máš prostě lepší!“
Směješ se jí a myslíš na to, jak neuvěřitelně se na to okno hodí, zkažená a někdy nesnesitelně citová. Prsty se snaží rozčesat chuchvalec vlasů, co se jí zvlnil nad klíční kostí.
„Nech si ty vlasy tak!“ /Už zase ti svítí oči. Achjo, stihnu se zbláznit deset minut po probuzení./
„To nejde, vypadám jak strašidlo.“
S úsměvem napůl laskavým, napůl hladovým pokládáš hrnek.

„Tak co, myslíš, že jsi strašidlo?“
Protahuje se ti v náručí, ráno ji ještě bolí v kloubech, a tak vypadá jako neohrabané kotě. /Posledních pár minut, co mě hřejou tvý ruce. Chutnáš jako černej čaj a tabák a všechno to taky hrozně krásně hřeje. Teď to nesmím zkazit něčím strašně láskyplným./

Držíš ji kolem pasu, zabalenou do krajek, hedvábí a šifónu. Je jako pěst na oko a hrozně se sem nehodí, s hladkým drdolem, v šatech a se studenýma rukama. Jen rty při loučení chutnají po tabáku, ti řeknou, že je to pořád ona, krásně zkažená.

/Mezi dveřma jsme si naposled zamávali. A dali oba prst na rty, rituál opakující se jednou týdně. Dalších sedm dní budeme mlčet a utajovat, proboha proč ty podpatky dělaj takovej randál? Ty se vrátíš k Ní, já se budu usmívat, přijímat návštěvy, lehce konverzovat a působit vzdělaně a kulturně nad odporně přeslazeným kafem. A bude se mi stýskat po vůni tabáku a rumu. Když to celý vytrpím, zas na jeden večer, co končí někdy až ráno, se ti budu moct vrhnout do náruče./

Klaply za ní dveře a musí teď předstírat, že nejkrásnější chvíle v jejím životě neexistují. Odpoledne a dalších sedm dní klapnou dveře za jinou, za tou, co bys pro ni obětoval všecko. Kdyby se tě zeptali, k čemu máš teda tu druhou, řekl bys, protože krásně voní. A taky abys zapomněl, jak moc tu svou, co za tebou po poledni přijde, miluješ.

/Domovnice po mně zle loupla okem, táhne ze mě možná trošku kouř. Musím mlčet, řekli by, že nemám žádnou hrdost a pohrdali by mnou. Nemám hrdost, jednu noc v týdnu ale máš ty mě. A hrdost mě neobejme, nepolíbí, neosloví „maličká“, nehřeje jako ty. Hrdosti nemůžu krást cigarety jako tobě./

Krade se ránem jako zločinec, schovaná v masce dámy. V masce s hrdostí. Ale lampy si pouštěly pusu na špacír, z paranoidního strachu, že už je nerozsvítí, a tak na ní krom domovnic se zlým káravým pohledem hledí velké, zářící, vyčítavé oči tramvají.