Neutečeš

Pedál je sešlápnutý až k podlaze, přesto se pokouším dupnout ještě víc, se zatajeným dechem čekám, kdy si prokopnu podlahu auta.  Ale já musím ujet. Neotáčej se, hlavně se neotáčej, ať ho nevidíš. Dívej se na horizont, dívej se na horizont. Dovolím si krátce mrknout do zrcátka. Nesmíš se na děj dívat! Ujet znamená svobodu. Nádech, výdech, šlápnout na plyn. Pořádně.

V noci, kdy se stíny proměnily v temnotu a rozlily se po podlaze mého pokoje, tma šplhala po žebříčku postele. Topila jsem se slzami, minulost a ztracené krásy mi vyrývaly ostrými hroty patetické verše do masa. A tak jako v lijáku vysvitne paprsek slunce a promění kapky ve zlatý déšť, jsem dostala nejkrásnější nápad svého života. Vzala jsem nůžky a odstřihávala ho. Bolestným cvakáním plným krve jsem oddělovala svůj stín. Zhmotněnou minulost. A patetický řev mučedníka se vrýval do ušních bubínků.

Auto s námahou plive poslední kapky benzínu, zatímco já chytám slinu na peprnou nadávku, kterou vyslovím, až se otočím. Pomalu, pomalu, s hlubokým nádechem podobna jogínskému mistru odlepuji pohled z horizontu. Nebude tam, nebude tam, nebude tam. Opatrné ohlédnutí přes rameno, bleskové jako do očí baziliška. Hlava plná škodolibého vítězství. Zajíždím ke krajnici, abych radostným dupnutím na brzdu rozklepala dodýchávající auto. K dokonalosti chybí už jen triumfální prásknutí dveřmi.

Opíjím se skutečností, že má minulost začíná prvním klapnutím podpatku o nerovnou dlažbu po vystoupení z auta. Není žádné předtím.
„Umři! Zdechni! Nechci tě!“ volala jsem s vypětím sil při cvakání nůžkami a toužila jsem po svobodě. Procházím se lampovou alejí, vystavuji se kuželům světla a doslova se ožírám pohledem na chodník, který zběsile křižují stíny lamp, ale ten můj ne. Umírá, zdechá, sám.  Na rtech úsměv Doriana Graye, mrazení rozkoše až v koříncích vlasů.

Poprvé chápu, co znamená zapíjet svobodu. „Nemám stín,“ šeptám do každé sklenky opojné tekutiny, co její vůně štípe do očí. A tančím v každém existujícím světle. Propadám šílenému smíchu, když se na páry na parketech lepí žárlivě jejich stíny. Jen se líbejte, naivky, než shledáte, kdo vás ze zadu škrtí. Čas odejít.

Motám se ulicemi, dávám si tisíce přezdívek a kroutím boky v lampové aleji bez toho, aby se za mnou plížila minulost, bez toho, aby mě někdo dávil. Dávám si skvělé přezdívky, hledám ulici Stínadla, abych se jí mohla vysmát.

S opilým chichotáním se zvedám, ze země. Opírám se o zeď, než najdu rovnováhu. Náhle se mi zužují plíce, mizí dech. Kotníky mi silně drtí ledový stisk, bolest tak silná, že nemohu vykřiknout. Vstává z chodníku, na kterém vždy ležel. Tiskne mě ke zdi. Cihly se mi zarývají do zad. Pohlédnu na zem, abych s děsem zjistila, že tam je. Stín. Nemohu odtrhnout oči.

„Neutečeš,“ šeptá a v plicích mu stále chrčí krev. Horký, lepkavý pocit na šíji. Tma.

Jsi mým...

Vznáším se uprostřed zoufalství mezi kapičkami slz. Ten neznámý barevný vesmír vyplivnutý chaosem a bolestí pohlcuje všechny slzy, aby je natěsnal do malé, úzké, průhledné trubičky, ve které slzy září všemi barvami zoufalosti. Slza krve, slza temnoty, slzy modřin, ztracené bělosti a krásy. A celé to destilační zařízení, co pohlcuje slzy vyrvané z mé hrudi, srdce, duše a zhrzené lásky, plní drobnou kádinku Tvými čirými sliby. Destilované v samotné podstatě. Slzy je vyleptaly z vlasů, kam jsi je šeptal, ze srdce, kam se ukryly a z duše, která v ně věřila.

Rád tě ještě uvidím...

Pořád pro mě něco znamenáš...

***

Naše odloučení mě odsoudilo k smrti, byl jsi spoluviníkem naší lásky, byl jsi mým soudcem a jsi mým katem, umírám v každém okamžiku, kdy trvá naše odloučení, abych se mohla znovu zrodit a trpět.