Dnes jsem zničila všechna daná nikdy. Napsal jsi, po třech měsících, zase mě někdo oslovil vílo a já jsem hleděla na tu zprávu roztrhaná na milion kousků, na tisíce ano a ne. Nemyslím na Tebe, nemyslím na Tebe, už jsem zapomněla. Vrátím se na zem a ty domů. /Už Ti nikdy nenapíšu./ "Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./ "No ne, co ty tady?" "Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát. "Co si dáš?" "Čaj... hele, jsi tu sama?" "Jo..." "Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
Strašně moc nevím, co se sebou, snažím se dělat tolik věcí, ale všechny jsou tak strašně prázdné a bez obsahu, přestože mají výsledky. Nebo já jsem prázdná? Já nevím, mám chuť Něco UDĚLAT, cítím to, když se nadechuju, to Něco, taky na kůži to mám, ale nemůžu to najít, co je to přesně. A tak dělám tisíce věcí a já vlastně nevím, jestli je chci dělat, a tak utrácím čas hloupými způsoby a mrhám jím. Z touhy po literatuře, která mě rozebere na kusy skoro šílím a trávím třikrát (!) týdně dvě hodiny v knihkupectví, abych odešla s prázdnýma rukama, protože zase nevím.
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.
Už dva měsíce jsi pryč. A já na Tebe už nemyslím. První měsíc to šlo tak těžko, zvykat si. Nemluvit o Tobě, nesměla jsem o Tobě mluvit, aby mě zase neodsoudili. Neodsoudili a nepopravili svými pohledy. A já bych zase neměla jiné obhajoby než ten pocit, který mi možná vyjde z úst, ale jen jako vydechnutí, nedokážu ho popsat a vyslovit, neměla bych jiné obhajoby než chvění při vzpomínce na šampaňské z plastového kelímku, protože skleničky bys za mnou městem přinesl těžko. Na vyměňování cigaret, na hluboké pohledy.
Zvykla jsem si o Tobě nemluvit, vzpomínky ztratily zvuk a šly spát. Je to dva měsíce. Kde jsi? Jsi pořád tam daleko? Vrátil ses, kam patříš, za ženou, za kloučkem, protože tam je Tvé místo? Nemyslíš na mě, viď že na mě nemyslíš? Musím si zvyknout, že na mě nemyslíš. Já na Tebe taky nemyslím. Nemyslím. Nemyslím...
