Gaspiller [:gaspije:] - mrhat

Strašně moc nevím, co se sebou, snažím se dělat tolik věcí, ale všechny jsou tak strašně prázdné a bez obsahu, přestože mají výsledky. Nebo já jsem prázdná? Já nevím, mám chuť Něco UDĚLAT, cítím to, když se nadechuju, to Něco, taky na kůži to mám, ale nemůžu to najít, co je to přesně. A tak dělám tisíce věcí a já vlastně nevím, jestli je chci dělat, a tak utrácím čas hloupými způsoby a mrhám jím. Z touhy po literatuře, která mě rozebere na kusy skoro šílím a trávím třikrát (!) týdně dvě hodiny v knihkupectví, abych odešla s prázdnýma rukama, protože zase nevím.
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.

Už dva měsíce jsi pryč. A já na Tebe už nemyslím. První měsíc to šlo tak těžko, zvykat si. Nemluvit o Tobě, nesměla jsem o Tobě mluvit, aby mě zase neodsoudili. Neodsoudili a nepopravili svými pohledy. A já bych zase neměla jiné obhajoby než ten pocit, který mi možná vyjde z úst, ale jen jako vydechnutí, nedokážu ho popsat a vyslovit, neměla bych jiné obhajoby než chvění při vzpomínce na šampaňské z plastového kelímku, protože skleničky bys za mnou městem přinesl těžko. Na vyměňování cigaret, na hluboké pohledy. 

Zvykla jsem si o Tobě nemluvit, vzpomínky ztratily zvuk a šly spát. Je to dva měsíce. Kde jsi? Jsi pořád tam daleko? Vrátil ses, kam patříš, za ženou, za kloučkem, protože tam je Tvé místo? Nemyslíš na mě, viď že na mě nemyslíš? Musím si zvyknout, že na mě nemyslíš. Já na Tebe taky nemyslím. Nemyslím. Nemyslím...