Dnes jsem zničila všechna daná nikdy. Napsal jsi, po třech měsících, zase mě někdo oslovil vílo a já jsem hleděla na tu zprávu roztrhaná na milion kousků, na tisíce ano a ne. Nemyslím na Tebe, nemyslím na Tebe, už jsem zapomněla. Vrátím se na zem a ty domů. /Už Ti nikdy nenapíšu./
"Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat