Často je mi z toho čtení hrozně smutno, chybíš mi, chtěla bych Ti dát tolik myšlenek, jen a jen Tobě. Smutek by zmizel, bojí se Tě. Ale jsi pryč, tak ležím v papíru a píšu mu o Tobě, protože pak je kousek Tebe pořád se mnou.
***
Nenosím u sebe doklady, pořád je zapomínám. I jízdenky. Mám pocit, že je nepotřebuju. Ale moleskine s bílou duší, zaplněný písmeny a s šípkovými křidélky nosím pořád u sebe. Je to jediný papír, který o mně něco řekne, podle něj jsem k poznání, na těch ostatních kartičkách a v sešitcích to nejsem já. Jméno přece vykládá obsah... rozpité, ušmudlané a rozházené spousty písmen v sešitku jsou moje jméno, to jsem já.
***
Občas si připadám papírově, neustále je mi zima, pořád chlad, nevím, kde se bere. Venku je to přehlídka vynalézavosti, kdo si toho obleče méně, já nosím sako, chvěju se při každém zavátí větříku. Jen mi chybí desky, neustále se rozlétávám do všech stran, chvíli na smutnou, chvíli na veselou, protože jsem nesešitý papír bez obálky. Chybí mi desky, chybí mi křidélka. Objetí by bylo nádherná vazba, pevná, krásná a přitom tak nevšedně kouzelná.
***
Nechávám se uchvacovat tím, jak je to s námi čisté a bílé a křehké. Chodím po špičkách, kraťoučkými baletními krůčky, nechci se rozběhnout. Třeba by se nic nerozbilo, ale mně se to takhle líbí. Vždycky jsem měla slabost pro porcelán, tak čekám, lehce procházím a těším se z porcelánu. Jsme porcelán.
***
Někteří lidé jsou jako barevné sklo. Skrz není nikdy přesně vidět, ale já vím, že se nemusím bát, barevné sklo neskrývá zlé věci (city, povahy). A taky jim to moc sluší s mramorem.
Žádné komentáře:
Okomentovat