Vytáhl jsem stofrankovou bankovku složenou na čtyřikrát. Vzal ji levičkou a rozložil.
"Vemte si tohohle bonaparta, Micheli."
"Co to děláte, Sašo?"
"Nic vám nedávám, schovejte ji u sebe. Až se uvidíme, vrátíte mi ji. To je u nás tradice. To proto, aby se ten, kdo je na operaci, musel uzdravit."
-J.M. Guenassia, Klub nenapravitelných optimistů
Koukám ven z okna, nos tisknu na sklo, dělám to od malička, nevím, proč se mi to tak líbí. Možná, že je to dobrý pocit z toho, že je něco stejně ledové jako moje ruce. A mlhavý otisk mého škaredého velkého nosu jako důkaz, že ledové věci nejsou špatně a dají se zahřát.
Vždycky, když čtu Klub, má to společné dvě věci. Přemýšlím, nemůžu spát, protože přemýšlím. Přestože jsem si téměř jistá, že přemýšlení není má silná stránka, musím přemýšlet. A ta druhá... po dočtení mi je, jako bych stála nad propastí zoufalství, smutku, nesplněných nadějí, někdo, kdo by mě nad ní objal, pevně chytil a šeptl: "nepadej," existuje, ale někde v dálce.
Když jsem poprvé četla tuhle část o tradici s bankovkou, hrozně se mi líbila, přišla mi milá a těšila mě tahle víra ve vracení. Dnes je mi z ní smutno. V našich životech se hra na zastavárnu objevuje tolikrát. A kde je jistota, že se nám to opravdu vrátí. Dala jsem Mu kus sebe, kus své duše, střípky své poezie, dala jsem mu toho tolik. Budu celá Tvoje a naše nádherná láska bude věčná. Navždy Ty a já. Nekonečně jsem tomu věřila a byla jsem tak šťastná. Pak najednou odešel a nechal mě samotnou uprostřed života, náhle. Nepálili jsme mosty, pálili jsme zastavárnu. Pocity, vzpomínky, chvíle, vůně, písmena... já jsem se do ní vrátila, vzala si, co jsem si chtěla uchovat daleko od bolesti. A pak jsem klečela před vitrínou Vzpomínek, skládala do ní všechny ty věci, s ohořelýma rukama a slzami v očích jsem přemýšlela, zda se tam pro něco vrátil i on nebo jestli rychle zapomněl. Nedozvím se to. A jediné, co mi nakonec vrátil, byly sliby, ale ani ty osobně.
Slíbila jsem si tenkrát, že už to znovu neudělám. Přísahala jsem si to, vynadala si a stanovila nepsaný zákon, že už nikdy žádné zástavy. Ale stačí troška štěstí, pár pohledů, pár chvil a...
Dala jsem Ti úsměvy, objetí a teď poslouchám hudbu, o které jsme se bavili. Cítím, že je to správné. Kávy dávám nejvíc dvě lžičky jako Ty, místo čtyř. Protože věřím, že když tohle všechno udělám, tak mě budeš chtít vidět, až se vrátíš. Nic jiného si nepřeju. Zase dodržuju tradici, po mnoha dnech jsem vyndala z peněženky stofrankovku a vtiskla Ti ji do dlaně, aby to dobře dopadlo. Zastavila jsem u Tebe jsem své zvyky, úsměv a objetí a Ty to nevíš. Přeju si Tě znovu vidět, nic víc. Pohled, úsměv, několik slov....
... a svět se znovu roztočí, nebe přestane být šedé a já nebudu mít ledové ruce.
Když jsem poprvé četla tuhle část o tradici s bankovkou, hrozně se mi líbila, přišla mi milá a těšila mě tahle víra ve vracení. Dnes je mi z ní smutno. V našich životech se hra na zastavárnu objevuje tolikrát. A kde je jistota, že se nám to opravdu vrátí. Dala jsem Mu kus sebe, kus své duše, střípky své poezie, dala jsem mu toho tolik. Budu celá Tvoje a naše nádherná láska bude věčná. Navždy Ty a já. Nekonečně jsem tomu věřila a byla jsem tak šťastná. Pak najednou odešel a nechal mě samotnou uprostřed života, náhle. Nepálili jsme mosty, pálili jsme zastavárnu. Pocity, vzpomínky, chvíle, vůně, písmena... já jsem se do ní vrátila, vzala si, co jsem si chtěla uchovat daleko od bolesti. A pak jsem klečela před vitrínou Vzpomínek, skládala do ní všechny ty věci, s ohořelýma rukama a slzami v očích jsem přemýšlela, zda se tam pro něco vrátil i on nebo jestli rychle zapomněl. Nedozvím se to. A jediné, co mi nakonec vrátil, byly sliby, ale ani ty osobně.
Slíbila jsem si tenkrát, že už to znovu neudělám. Přísahala jsem si to, vynadala si a stanovila nepsaný zákon, že už nikdy žádné zástavy. Ale stačí troška štěstí, pár pohledů, pár chvil a...
Dala jsem Ti úsměvy, objetí a teď poslouchám hudbu, o které jsme se bavili. Cítím, že je to správné. Kávy dávám nejvíc dvě lžičky jako Ty, místo čtyř. Protože věřím, že když tohle všechno udělám, tak mě budeš chtít vidět, až se vrátíš. Nic jiného si nepřeju. Zase dodržuju tradici, po mnoha dnech jsem vyndala z peněženky stofrankovku a vtiskla Ti ji do dlaně, aby to dobře dopadlo. Zastavila jsem u Tebe jsem své zvyky, úsměv a objetí a Ty to nevíš. Přeju si Tě znovu vidět, nic víc. Pohled, úsměv, několik slov....
... a svět se znovu roztočí, nebe přestane být šedé a já nebudu mít ledové ruce.
Žádné komentáře:
Okomentovat