Noc

Poloslepá, protože si sundavám brýle, aby blýskáním neplašily noční stíny, vydávám se k bráně snů. Nohy mám opřené o strop a jdu. Po každém třetím kroku zakopnu o myšlenku. A tak sedím v peřině s jednou nohou stále ve vzduchu, abych nesešla z cesty úplně, přemýšlím. Každou noc takhle zakopnu (většinou o vzpomínku) a neuvěřitelně si natluču duši. Tak nezbývá než slézt z postele, uvařit si desinfekci, a pak zaklepat na dvířka magnetofonu, jestli by k té kávě, co jsem si uvařila, neměli něco na zub. Za chvilku zase sedím v peřině, desinfikuju si duši a přitom se cpu nadýchanými kopci šlehačky od Bacha nebo cukrovým filigránem Vivaldiho.

U brány snů dlouho stojím. Ještě jsem nezaklepala. Bojím se, jestli mám po té dávné pohádce právo ještě na nějakou. Těsně před tím, než se dotknu brány, mě většinou dostihne samota. Je to jakoby mi ledový skalpel prořízl díru kůží, masem i žebry a bezohledná ruka mi pro potěchu ze srdce vymáčkla několik kapek krve. Stočím se do klubíčka, abych utekla bolesti, když mé oči provádějí úlitbu Samotě.

Až se proberu, znovu slezu z postele a zbytkem čehokoliv, co zanechává na papíře stopu, škrábu do sešitu vlastní sny. Scénárista za Branou se vždycky třikrát pokřižuje, a pak si odplivne za pravé rameno, když na mě shlédne dolů a všimne si několika řádků.

Se svítáním se šplhám zpátky do peřiny, abych okamžitě zemdlela do rychlého spánku, brána snů odchází s nocí. Po několika hodinách v tom bezesném transu vstanu, obleču si brýle a odejdu do svých světů vět a písmen udělat inspekci a pořádky.