Teplo

Sledovala šedý popel chodící po jejím okně. Usadil se nahoře a pomalu se vezl dolů. Sníh, je to sníh. Připomněla si a zachvěla se zimou. Popelavý sníh na okně se proměnil v kapku. Dívala se, jak stéká po okně. Slza vody zmizela na kovovém rámu okenice. Propadla se do tmy a ona s ní.

Probudilo ji stoupání po schodech, někdo scházel ke dveřím. K ní. Zkřehlýma rukama přes sebe rychle přetáhla obě peřiny i deku. V tichu, ve kterém slyšela jen vlastní dech a šustění pokrývky o kůži, když se rozklepala chladem, zaslechla odupávání bot o rohožku. Stáhla si cíchy zpátky pod bradu. Usmála se, těšila se celý den, až přijde. 

"Přines sem ti teplo," oznámil jí, potom, co zavřel mezírku mezi dveřmi. Vždycky se snažil je otevírat co nejmíň, aby do mrazivého sklepního pokojíčku vniklo co nejméně ledového vzduchu. Dvěma dlouhými kroky byl u postele a opatrně se posadil na její okraj. Rozevřel ruce, aby viděla, co jí přinesl.

"Cigareta! A zapálená!", vykřikla překvapeně," kdes' ji našel?"

"Vyhodili ji z okna Parlamentu, co se s tím dělá?"

Pozoroval ji, když vkládala tu bílou trubičku do fialových rtů, které se jí pořád třásly, v bledém, ledovém obličeji, jí zářily velké jantarové oči. Nadechla se a zakuckala.

"Co je?! Panebože!" chtěl se k ní vrhnout, pak si vzpomněl, že studí, hrozně studí. Jen vyděšeně zíral.

"Nic," zasmála se jako když se cinkne lžičkou o skleničku, "jen to neumím. Zkus to."

Nedůvěřivě otáčel cigaretu v prstech, potom si ji vložil mezi nepřirozeně bílé rty a potáhl. V krku zachrastil kov, zamračil se. Rozesmála se, ale únava a promrzlost jí sebraly smích od rtů.

"Nebyly tam i sirky?" zašeptala s nadějí v hlase mezi potáhnutími z cigarety.

"Co to je?" podivil se.

"Dělá to oheň... teplo. Je to malá krabička, uvnitř jsou takový malinký dřevíčka s červenýma hlavičkama, někdy můžou mít i jinou barvu."
"Aha, tak to tam nebylo." Lhal. Aby se smála dál.
Seděl na posteli a díval se, jak vydechuje kouř, až na fialové rty mu přišla stejná jako oni. Tak proč ji musí skrývat, proč musí zemřít? Cigareta se zkrátila, držela ji v bledých dlaních s červenými konečky prstů, na hřbetech rukou se ostře rýsovaly modré žíly. Oči se jí zavíraly. Ještě chvíli se díval, čekal, až uvidí zimou vyčerpané tělo oddechovat spánkem. Tolik ji chtěl... políbit na čelo, chytit za ruku. Ale svými ledovými rty a tělem by odehnal tu trošku tepla, jak tomu říkala, kterou se mu podařilo vykouzlit.
Vyběhnul dveřmi zpátky. Coural se pod okny vysoké budovy z betonu a hrabal se ve sněhu, šedých závějích, co tvořily svět od doby, kdy ho vyrobily. Blbče! Takhle ti umře, umře umře! Příště se musíš pořádně dívat! Sirky nenašel, doufal, že když si pořádně vynadá, sletí z oken Parlamentu jako požehnání z nebes. Ne. Vzpomínal na den, kdy ji našel.

Chodil v ulicích a lhostejně se díval na mrtvé lidi. Vyvražděná Stará rasa, prázdné, neživé pohledy, studená těla. Bylo to správně, všechno nekovové a teplé muselo zemřít. Nikdy si nepředstavoval, že existuje něco, co není studené. Ani nevěděl, že je nebýt studené. Zrušili teplo. Nevěděl, co to je teplo, ale bylo mu to jedno, asi to udělali, když to řekli. Pak mezi troskami uviděl bílou ruku. Hýbala se. Uvědomil si, že pořád neví, proč ji tenkrát zachránil. Ale proč ji schovává, věděl.
Četla si.
"O čem to je?" ptal se. Zvedla oči a zaklapla knihu. Ruce rychle vsunula zpátky do pokrývek. Třásly se.
"Odehrává se to v jiným světě. Je tam dívka, která je nemocná, v plicích ji vyrostl leknín... ," na chvíli se odmlčela.
"Stará Ra- Vy máte taky plíce? Srdce taky?" nevěřícně na ni zíral.
"Jasně!" odvětila zase se smíchem, "sáhni si." Vytáhla ruce z pokrývek a natáhla se k němu.
"Radši ne, studím."
"Ale..." chtěla, aby ji chytil za ruku, chtěla, aby cítil její neplechové srdce. Zase ji přepadl strach, že on nemá city. Nikdy mu nebudu moct říct, že ho m...
"Řekni mi o tý holce s lenínem... co je lenín?" přerušil tok jejích myšlenek.
"Leknín, je to bílá kytka, co roste na vodě. Teda byla. No, a té nemocné holce musí nosit jiný kytky, aby se uzdravila."
"Skvělý!" zajásal nad příběhem. Zakašlala. Jinak, než při kouření. Vyděsil se. Nevěděl, co má dělat.
"Je ti zima?"
Jen přikývla, neměla sílu odpovídat. Pevněji ji obalil přikrývkami, opatrně, aby se jí nedotkl. Když urovnal deky, už spala. Fialové rty měla jemně pootevřené. Seděl na posteli a zase se na ni díval, nemohl se nabažit pohledu na to, jak je stejná jako oni a přesto tak jiná. Nemá v sobě kov. Často chtěla, aby s ní mluvil o své práci. Nechtěl, pracoval v Továrně. Z jejího komína neustále odcházel prefabrikovaný, šedý sníh ze zbytků výroby. A jejími vraty zbraně, které vyvraždili celou Její rasu. Pocítil neuvěřitelný vztek.
Spala pořád. Když odcházel do Továrny, taky. Nechtěl jít, nechtěl ji nechat samotnou. Ale kdyby nepřišel, našli by je. A ona by umřela. Pocítil při té myšlence neuvěřitelnou bolest.
Probudila se. On ve sklepě nebyl. Na pokrývce leželo několik větví mrtvých listnáčů a zelené snítky jehličnanů, jediných rostlin, kterým se ve věčném chladu dařilo. Chvilku na ně nechápavě koukala. Květiny! došlo jí. Ze spaní se usmívala.
Otevřela oči a doufala, že uvidí jeho. Seděl na posteli.
"Četla si neska?" zeptal se.
Přikývla. Pohled jí zabloudil na stolek vedle postele, kde měla knihu a větve. Usmála se. Všiml si toho.
"Líbí?"
"Jsou nádherné! Vždycky, když je vidím, je mi menší zima!" šeptala, co nejhlasitěji uměla, aby uvěřil. Opravdu ji štěstí, že si příběh pamatuje, hřálo.
"Řekni mi ještě kus tý knížky. Co ji ještě léčilo?" vyzvídal s nadějí v hlase.
"Moc, moc, moc nedobré pilulky. Léky. Chemikálie," snažila se použít co nejvíc slov, aby pochopil, "ale ty mně nepomůžou."
Vzdychl. Asi cítí! V duchu zajásala.
"A přežila to?" optal se ještě starostlivě.
"Hmmm... už se nepamatuju," zalhala. Umřela, a já umřu taky. Jsem den ode dne slabší. Už nemůžu pohnout ani jednou nohou.

***

Zoufal si. Už několik dní nepřinesl žádné Teplo. Ona spala, pořád spala. Někdy usnula uprostřed šeptané věty. Nemohl o ní přijít. O fialové rty o oči, co se smějou. Sedával u její postele, u její postele usínal a rvalo mu kovové srdce, když musel odejít.

Otevřela oči. Přežije to! Neumře mi, neumře mi!

"Je mi zima..." zaševelil její hlas sotva slyšitelně. Pak zase zakašlala. Nejhlasitější zvuk za poslední týden, rvalo mu uši. Modrající rukou si zakrývala ústa. Když ji odtáhla a utřela do pokrývky, objevila se na ní červená šmouha. Ne! Ne! Tohle... tohle na sobě měli ti mrtví! Mrtvá Stará Rasa, teklo to z jejich mrtvol!

"Vydrž, spi, jdu pro Teplo!" křikl na ni a chtěl zmizet za dveřmi. 

Prudce zavrtěla hlavou, potom dopadla na polštář a prudce oddechovala.

"Co... co pomohlo té holce s leknínem?" zoufale se upínal k tomu příběhu.

"Láska," zašeptala a dusila se v dalším záchvatu kašle. Krev zářila na fialových rtech jako korálky. Zapomněl na svůj chlad. Ten... kašel tomu říkala, ho děsil. Vrhl se k ní a chytil ji za ruku. Usmála se. 

"Tohle je skutečné teplo," zamumlala. Uviděl něco neuvěřitelného, věčně bledé tváře zčervenaly. 

Horečnatě odstrčil deky a peřiny, přitáhl si ji k sobě. Fialové rty měnily barvu. V životě neviděl nic krásnějšího pomalu se měnící růžová na rudou. Ona.... je Teplo!

"Hřeješ," zajíknul se, "a jsi nádherná!"

Usmála se nad jeho okouzlením a přitiskla se k němu. Užívala si poslední vteřiny tepla. Cítí. A miluje. Nebála se zemřít s tímhle vědomím. Údery srdce slábly a intervaly mezi nimi se prodlužovaly.

Cítil tep jejího srdce, měkké údery, žádné skřípění jako srdce jeho. Ležela mu v náručí a usnula. Zachránil jsem ji. Jako v té knize. Žije. A je moje. Probudila se.

"Ahoj," usmál se.

Jen se na něj podívala. Víc nemohla.

"Ta s leknínem, přežila to?" dychtivě se usmál. Viděl vodu, která jí tekla po tváři.

Vzmohla se na zavrtění hlavou. 

"Ne!" přitiskl své rty na její, jak potom dlouho toužil. Je to přece Teplo, říkala to! Z očí jí teklo víc a víc vody. 

Miluju tě. 

Spala mu v náručí ještě den. Potom byla jako Oni, chladná.

Za tohle zaplatíte. Odešel od ní se smutkem, vztekem a touhle myšlenkou.