J'irai

Bojím se podzimu, vždycky. A schovávám se mu do svetru, spávám s přikrývkou přes hlavu, aby mě nenašel. Podzimy jsou zlé. Na lidi chodí chlad a zakusuje se do nich i do mě. Ale dneska ne. Dneska totiž půjdu, ten svetr si natáhnu pěkně na sebe a na něj další, vezmu do dlaní odvahu a budu překračovat mrtvoly včerejšků. Spálím stará navždy, potom je spláchne déšť. J' irai sans peur.
Půjdu daleko. Lán světa, řeknu, až se někdo zeptá. Přišel čas a já půjdu s ním. J' irai avec le temps.
Budu odpouštět. Sobě, podzimu, času, bolestem, jim. J' irai avec la rémission.
Taky budu brečet, vím to, protože květiny mnou prorůstající zakořenily v těch slzách a smutcích. A bude mě bolet u srdce, protože tam kvete, co mělo dávno odkvést. Po cestě bude odkvétat a já budu zase brečet. Ale půjdu navzdory chladu a podzimu. J' irai malgré tout.
Až dojdu na lán světa, tam, kde desky šumí láskou a nedrhnou, napíšu odtamtud spoustu dopisů, protože tam...
...budu citovat Hraběte bez chvění hlasu, budu ho číst bez vzlyků.
...budu křičet šanson ochraptělá větrem, ne brekem.
...budu.
Je vais.