Z nebe spadl po dešti kus léta i s tou bezstarostností, která roztančí všechno od úsměvu až po kotníky a chodidla. Ale něco uvnitř je pořád umáčené a špatně schne, přichází malý strach. Podzimy jsou dlouhé a smutné, v srdcích a duších vyrůstá plevel, který potřebuje chladno a vytrvalý déšť. Jsou dva deště, impresionistické a pak ty, co prospívají plevelu. A kdo z duše svleče ten svlačec?
Možná proto jsme dnes chytali slunce, podvědomě hledali paprsky, abychom je mohli vidět, vdechnout, cítit, hned ty první ranní a čerstvé, aby spálily plevel až na kořeny. Nakonec ještě posypat skořicí, tak zhoubnou pro chlad, protože zahřívá (a vzpomínka na slova, úsměvy a oči nad skořicovým kafem a skořicovým cukrem ještě dvakrát víc).
Bezstarostné léto bude muset odejít, má svraskalou kůži šípků a ve vlasech šediny utahaných listů ořešáků. Přijde podzim. Vím, že přijde. Někdy, někdy mám hloupou, rouhavou chuť se zbláznit, aby ve mně vypuknul chaos (abych se podobala nebeské Isabele z Remarqueova Černého obelisku), protože chaos by zabíral tolik místa, že bych zapomněla, že přichází podzim a po něm zima. Zima. Zimy se děsím.
Vzpomínky na minulou zimu jsou zamknuté ve vitríně, určeny pouze k prohlížení, aby se mě nemohly dotknout. Ale ony zimu cítí. Lomcují zámkem, průhledné sklo, za kterým jsou schované, se otřásá ranami. Když praskne, láskyplně mě obejmou a mě to zardousí. Pomalu a bolestivě. Zima je daleko. Doufám.
Za trochu lásky šel bych světa kraj.... šel v lednu, ale šel bych bosý. (Nebo uteču vzpomínkám na bosých nohou).
Sundat si svetry
ve skořicové vůni
znervóznět, ponořit
zrak do očních tůní.
Rozpačitě, s jistou
neohrabaností
vzájemně (neboj)
ve vší počestnosti.
Láskyplně a
kávově sladce
svlečeme ze sebe
svlačce.
Vzpomínky na skořici hřejí a zima štípe, ale to se zvládne; zima je ještě daleko. ;)
OdpovědětVymazat