Horečky

Při bluesu od Milese Davise, co ho tak rád poslouchal Hrabě, tancuju houpavě večerem a piju tmu ze sklenice s vínem, a ono je proto tak temné. A nacházím kouzlo v horečkách, té od Hraběte, té z lásky a TÉ Z TANCE, co ovládne tančírnu v noci, když jedinými reflektory jsou hořící oči v rozsvícených tvářích. Tančírnu....

"Dělej delší kroky a pojď blíž." /kdy naposled jsem slyšela 'pojď blíž'? slova, co můžou znamenat vesmír nebo prostě jen tanec, jen valčík/.
"Hej, asi ti omdlívá tanečnice!"
"Nojo, kde mám víno? Pučte jí moje víno, to je na tlak!" /udejchat Straussovu Modrou dunaj není sranda, ale z fleku bych šla ztratit dech /
"To je strašný... stárnu, valčík pořádně neudýchám."
"Nemel kraviny."
"Ale vždyť... víno!"
Noci, kdy se všechno řeší valčíkem a vínem, protože víc není třeba. A občas trochou absinthu, aby oči svítily ještě víc, horečky uražených podpatků z jiveu, horečky zažehnutý cha-chaou, spousty horeček z nekonečných hypnotických kol valčíku, oběžných drah života.
"Kam jdeš?! Hej, bando, do šatny, loučit!"
"Ale já jdu vítat, nikam nejdu!"
"Ježíš, ženská.... gardo, vítat!" /kolikrát za ten večer se proženem šatnou, abychom vítali, loučili a tančili, když zrovna nestihnem doletět na parket?/
Pak přijde ráno, krutě striktní, prudérní jak viktoriánská vychovatelka, ale my ti příště zas ukážem! 
/v horečkách, kdy všechny smutný chvíle dostanou na frak/.

/Chtěla bych zas slyšet 'pojď blíž' a mít horečku. Třeba jen z tance./