Potkávám malou a téměř francouzskou kavárnu a je mi melancholicky. Topím se v hříšně dobré kávě, ale myslím na to, jaké by to bylo topit se v ní s Tebou. S vědomím ztráty jistot jsem vhozena doprostřed něčeho, čemu se asi říká život. Vypadá to jako nedomalované plátno, cítím se jako postava hrubě přimalovaná, přičmáráná tužkou do hotové, barvami zářící olejomalby, šedobílá, nejistá, hozená do obrazu.
O pár minut později mi hoří vlasy, planu nikoli pro pravdu, neplanu pro lásku, hořím pro hanbu své vlastní hlouposti a neopatrnosti.
Učím se být dámou bez vlasů, učím se tančit, aniž znám kroky, učím se životu bez jistot. Ztrácím se, padám.
Chytáš mě někde na skalní římse, malý kousek ode dna. Jak to jen děláš?
...
Místo abych šla domů, nechávám se ulovit zvukem varhan a sedím na studené lavici v studeném kostele, poslouchám hudbu, ze které mrazí a celá ta zima je nádherná.
Touha věnovat všechny peníze na opravu varhan nebo snad na restaurování obrazů. Umřít hlady pro umění.
...
Učím se žít se ztrátami, učím se žít bez jistot. Potkávám Křivopřísežníka, nenávidím pohledy z očí do očí, hromadí se ve mně slaná jezera. Zase padám. Hledám v Ginsbergových verších, abych věděla, kam padám.
nedávná náhodná návštěva hřbitova na mě působila velmi podobně jako tvoje návštěva kostela,
OdpovědětVymazatdoufám že už nehoříš a ani trochu nepadáš.
prosím-