Múza už nevstává, kašle krev,
mou vinou a mými chybami.
Zabíjím ze sobeckého strachu,
vinu tiším sebeničením, ranami.
A stále se bojím.
Zakazují mi mé nemocné ideály,
rozum a nemoc mě trhají na kusy.
A ty se stále snažíš dát ty cáry
dohromady a hrůzu zardousit.
A já se stále bojím.
Před spaním hledím na gladiolu,
klidnou, nádhernou, vrhá elegantní stín.
Musím v hrůze odvrátit oči,
co když tu krásu zas zavraždím.
Stále se bojím.
lehni si pod květované povlečení a spi co nejdéle, milá Chloe. doufám v lepší čas.
OdpovědětVymazat