Víš...?

Víš? Nevíš. Nevíš a nechápeš tu podivnou směsici pocitů, jejichž složení je stejně složité, jako slzy, které denně prolévám. Ani nevím, proč brečím, jen si vzpomenu na barvy, doteky, zvuky a vůni, na to, čemu jsem říkávala Tvá náruč, na šedivoučké šero, modř Tvých očí, Tvé ruce omotané kolem mě, má hlava na Tvém hrudníku, kde jsem slyšela Tvé srdce a někde nad sebou slyšet Tvůj zpěv, co se přidával ke gramofonové desce... a pak ta vůně, citrónu, jablek a něčeho, co neumím pojmenovat, ale je to ta nejkrásnější vůně, co znám.

Do srdce se mi vyryla Hrabětova slova o lásce... pamatuješ? Je jako večernice, letící noční oblohou...

Našla jsem ji v Tvých očích, lásku i oblohu. Ale neumím zkamenět své srdce, které Tě dál miluje, pořád, nemá, co odpustit, protože nenalezlo provinění, nemá proč vyčítat, protože nenalezlo chybu. Miluje. 

Bude se těžko zapomínat na nejkrásnější v mém životě, na vše, co jsi mi dal. Těžké je usínat s vědomím, že se ráno nemám proč usmát, protože Tě neuvidím, a když ano, podlomí se mi kolena a ostré pero obtáhne ta slova v srdci, až mi na kůži vyraší krví napsáno:

Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Zavřete dveře na petlice! 
Zhasněte v domě všechny svíce 
a opevněte svoje těla
vy 
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď 
která ztratila kapitána 
námořníkům se třesou ruce 
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení 
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení 
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Náš život
hoří jako svíce 
a mrtví
milovat nemohou 

(V. Hrabě, Variace na renesanční téma)

A v očích se mi mihne vzpomínka na ta roztřesená slova, která jsi k té básni napsal, která jsi napsal ke vzpomínce na naše seznámení.... "Miluji tě!" (Já Tebe taky, lásko, já taky, pořád...).

Odpusť, nedokážu zapomenout.