Budu Ti říkat Ty; Vám všem, ať víš, jak se cítím, když ležím na arabském koberci s vínem v žaludku a nevím, kdo jsem, poslouchám Rachmaninova, ty tóny mě úplně rozpouští, silné údery klavíru, drtí a drolí mě na drobné sutiny, na prach v koberci. Počkat! Mě? Drobím se já? Jsem to já nebo se na koberci rozpíjí rudá skvrna červeného? Nebo je to jen vzor na koberci rozbíhající se od středu ke krajům, kde ho přidusí rohy, až se variace na Paganiniho dostane k poslednímu úderu kladívka o strunu?
Jsem mušketýr, cítím tu sílu, to srdce a odhodlání, když Tě držím v objetí, i když jsi mnohem vyšší než já. Ale který mušketýr? Jsem Athos, s únavou, moudrými řečmi hlubokými jako loky vypitého vína, s cynismem střízlivosti vloženým do pohledu a dlouhé filosofické debaty na zdánlivě nepodstatné, ale tak krásné a pro chvíli zalitou sluncem nebo letním soumrakem s lechtivě chladivou rosou životně důležité téma? Ale ne, to bych byla moc namyšlená. Byla? Jsem? JSEM?
D'Artagnan vrhající se bezhlavě do výpadu, tance, nesmyslů, dobrodružství, šesté sklenice vína... a jen štěstím nedostat zásah. Ale vždyť stačí spočítat ty jizvy a recept na zázračný hojivý balzám jsem dávno zapomněla, zkusmo, zoufale chybně míchám, slzy, žluč, vztek, čokoládu, víno, gin, tonic, cynismus, páté před deváté, až tím jedem otrávím sebe i Tebe...
A nakonec se mi stejně v noci zdá, že jsem zlodějka, co se převléká za barokní princeznu, a šaty, jež si jednou navleče (byly světle modré se zlatou krajkou), ji skutečně promění v ušlechtilou, vzdělanou, krásnou bytost. Nejsem tedy, dám se definovat šaty, nebo snad tkaninou vyřčeného těmi, které si pustím tak blízko k tělu, že je nechám mě oblékat (i Tebe)...
Jsem přitisknutá k chladnému baroknímu sloupu, v hladkém objemu pískovce jsou jeskyňky, co si v něm udělal čas, aby si tam schovával Momenty, studené prsty se v nich zastavují, kámen mě nechává vdechnout vznešenost, drží prostor, aby na mě nespadla jeho krása a tíha myšlenky, která jej vytvořila. A ne-jsoucnost je náhle nepodstatná.
Co jsme si, sakra, udělali,
ty světe můj širokej,
že ze všech chodníků,
každej je pro mě zlej
nebo jsou zavřený,
že na Tebe vzlykám
velký, pálivý, a moc pepřený
bezdůvodný, stupidní potoky
slz, co tečou- kam?
stejně někam do stoky
k ostatním kravinám,
co tam vyblily všecky
nány, co se moc kurvily
a tahaly s žitím, duše umělecký,
co po nocích smilnily
s filosofama, Templářema a básníkama
v rámci svých stupidních ideálů,
podpatky ošoupaný chodníkama
v touze po cíli a troše cyankálů.
Co to s náma, sakra, je
ty světe můj studenej,
že Seifert je dražší než Skácel
se stejným počtem stran,
proč se ke mně vracej‘
touhy, kterejch se vzdám,
proč padá listí, strhaný šaty,
chlípnejma rukama podzimu,
proč padá smutek zrovna na ty,
kterým věřím nevinu,
proč padá Bohu z dlaní
kurevská tma, co se jí bojím,
a proč padá hned ráno za ní
únava, kterou neustojím,
proč mi padaj podpatky do bahna
a zase, proč padá ta tma?!
A mně padá nádobí z police,
a s ním splín a utěrka do klína,
tříští se o zem sklenice,
vak s poslední infuzí vína.
Co jsem to, světe, doprdele
zač, že Tě topím směle
v Rudým moři vína
mezi střepama a krví,
a už se ani nedojímám.
Na smaragdových větévkách
po několika perličkách,
na konstrukci křehkosti
několik bílých něžností,
jejichž bílý třpyt
dokáže vykouzlit
růže na tvářích
po vřelých polibcích
nebo snad je v ruměncích
krev štěstím naprasklých srdcí.