pátek 29. ledna 2021

.

Opíráme se zády

každá ve svém klubíčku 

jako dvě ozubená kolečka

kočka malé já velké 

až zavřeme oči

zacvaknou do sebe 

a stroj na sny

se roztočí

tiše

nikoho nevzbudí

jen skoro neslyšně vrní

středa 27. ledna 2021

Koláž

Chci si slepit nový svět

z rozstříhaných časopisů,

kde místo fontán budou

sklenice na vysoké nožce

a z hladkých polokoulí citronového sorbetu

uprostřed bude tryskat šampaňské.

A místo lamp nikdy nehasnoucí prskavky,

v jejichž obláčcích dýmu se schová

nemravný dotek i s touhou šeptaná slova.

Aby se v těch zbytcích střelného prachu

zažehla jiskra, která se pak bude šířit

jako požár od srdce k srdci.

Až to bude nejkrásnější

celý ten papírový svět shoří

v barevném ohňostroji.

Ale nikdo nebude plakat,

shoří totiž i stesk.






čtvrtek 3. října 2019

Nejsoucno

Budu Ti říkat Ty; Vám všem, ať víš, jak se cítím, když ležím na arabském koberci s vínem v žaludku a nevím, kdo jsem, poslouchám Rachmaninova, ty tóny mě úplně rozpouští, silné údery klavíru, drtí a drolí mě na drobné sutiny, na prach v koberci. Počkat! Mě? Drobím se já? Jsem to já nebo se na koberci rozpíjí rudá skvrna červeného? Nebo je to jen vzor na koberci rozbíhající se od středu ke krajům, kde ho přidusí rohy, až se variace na Paganiniho dostane k poslednímu úderu kladívka o strunu?

Jsem mušketýr, cítím tu sílu, to srdce a odhodlání, když Tě držím v objetí, i když jsi mnohem vyšší než já. Ale který mušketýr? Jsem Athos, s únavou, moudrými řečmi hlubokými jako loky vypitého vína, s cynismem střízlivosti vloženým do pohledu a dlouhé filosofické debaty na zdánlivě nepodstatné, ale tak krásné a pro chvíli zalitou sluncem nebo letním soumrakem s lechtivě chladivou rosou životně důležité téma? Ale ne, to bych byla moc namyšlená. Byla? Jsem? JSEM?
D'Artagnan vrhající se bezhlavě do výpadu, tance, nesmyslů, dobrodružství, šesté sklenice vína... a jen štěstím nedostat zásah. Ale vždyť stačí spočítat ty jizvy a recept na zázračný hojivý balzám jsem dávno zapomněla, zkusmo, zoufale chybně míchám, slzy, žluč, vztek, čokoládu, víno, gin, tonic, cynismus, páté před deváté, až tím jedem otrávím sebe i Tebe...

A nakonec se mi stejně v noci zdá, že jsem zlodějka, co se převléká za barokní princeznu, a šaty, jež si jednou navleče (byly světle modré se zlatou krajkou), ji skutečně promění v ušlechtilou, vzdělanou, krásnou bytost. Nejsem tedy, dám se definovat šaty, nebo snad tkaninou vyřčeného těmi, které si pustím tak blízko k tělu, že je nechám mě oblékat (i Tebe)...

Jsem přitisknutá k chladnému baroknímu sloupu, v hladkém objemu pískovce jsou jeskyňky, co si v něm udělal čas, aby si tam schovával Momenty, studené prsty se v nich zastavují, kámen mě nechává vdechnout vznešenost, drží prostor, aby na mě nespadla jeho krása a tíha myšlenky, která jej vytvořila. A ne-jsoucnost je náhle nepodstatná.


sobota 20. ledna 2018

Světe

Co jsme si, sakra, udělali,
ty světe můj širokej,
že ze všech chodníků,
každej je pro mě zlej
nebo jsou zavřený,
že na Tebe vzlykám
velký, pálivý, a moc pepřený
bezdůvodný, stupidní potoky
slz, co tečou- kam?
stejně někam do stoky
k ostatním kravinám,
co tam vyblily všecky
nány, co se moc kurvily
a tahaly s žitím, duše umělecký,
co po nocích smilnily
s filosofama, Templářema a básníkama
v rámci svých stupidních ideálů,
podpatky ošoupaný chodníkama
v touze po cíli a troše cyankálů.

Co to s náma, sakra, je
ty světe můj studenej,
že Seifert je dražší než Skácel
se stejným počtem stran,
proč se ke mně  vracej‘
touhy, kterejch se vzdám,
proč padá listí, strhaný šaty,
chlípnejma rukama podzimu,
proč padá smutek zrovna na ty,
kterým věřím nevinu,
proč padá Bohu z dlaní
kurevská tma, co se jí bojím,
a proč padá hned ráno za ní
únava, kterou neustojím,
proč mi padaj podpatky do bahna
a zase, proč padá ta tma?!
A mně padá nádobí z police,
a s ním splín a utěrka do klína,
tříští se o zem sklenice,
vak s poslední infuzí vína.

Co jsem to, světe, doprdele
zač, že Tě topím směle
v Rudým moři vína
mezi střepama a krví,
a už se ani nedojímám.

pátek 15. prosince 2017

Perly

Na smaragdových větévkách
po několika perličkách,
na konstrukci křehkosti
několik bílých něžností,
jejichž bílý třpyt
dokáže vykouzlit
růže na tvářích
po vřelých polibcích
nebo snad je v ruměncích
krev štěstím naprasklých srdcí.

pátek 3. listopadu 2017

Vším

Chci klesat do náruče
zemdlená valčíky
protančených plesů

Noci probrečet
pro důstojníky
padlé u Slavkova

Chci nahá sedět
modelem van Goghovi
v líném kouři

slzet a slzet
být obraz absinthový
rozechvělá na plátně

Chci v úžasu stát
na náměstí Republiky
v roce osmnáct

Plakat a plakat
na chodníky
dojatá národem

Chci se válet
opilá po stole
milovat Hraběte

Bulet a bulet
v jazzu, ve Viole,
že on mě nemiluje

Chci být všude vším
jen ne teď a tady

pátek 13. října 2017

Svedená

V Tvých obrazech červeň jak na královském šatě,
pro můj úsměv mícháš do barev třpyt,
listí jak u Klimta vyvedeno zlatě,
však marně - nedám se okouzlit.

Oprší sůl bolesti z lícních kostí,
vánkem brouzdáš se mými loknami.
Sladkými jablky léčíš mě od hořkosti,
tak znale čteš mezi touhami.

Předu blahem něžností přemnožená,
růže studu na tvářích za svá podezření,
Tvým kouzlem opět naprosto poblázněná,
v hrudi horké, šťastné tetelení.

S prvním zakrákáním vraním
ses jak větvemi žebry proklestil,
zas drtíš, podzime, nahé srdce v dlani
bys jeho krví javory nabarvil.