neděle 19. dubna 2015

Opět

Opět mám právo na výrazné rtěnky,
opět se halím do kouře,
opět ztrácím strach z lásek,
opět shlížím na svět z vysokých podpatků.
Poprvé jsem tak úděsně bledá.
Poprvé se motám ve stále stejných místnostech proti své vůli.
Poprvé se odmítám vzdát bez boje do poslední kapky krve.

neděle 5. dubna 2015

Život

Nad hlavou poblikává zářivka, tisíc bliknutí za minutu, stárnoucí bludička z močálu moderních technologií, uprostřed instantní tmy ze zatažených závěsů. V jedné ruce hrnek instantní kávy, na rozdíl od tmy rozpustné ve vodě, druhou obkresluji vzory na staré pohovce. Dlouhé nehty nekonečně škrábou o modrý potah, vykreslují schody. Cik cak, cik cak, schody, po kterých jsem spadla a strašně se praštila do hlavy. Do hlavy, nad kterou bliká zářivka, do hlavy, kterou otřásají přesýpající se myšlenky, tisíc myšlenek za minutu.
Proklínám každé otevření očí, protože za víčky nebude pohled na svět, spadla jsem ze schodů do hlubokého sklepa s jediným zamřížovaným okýnkem. Popraskané sklo nechutně umaštěné milionem doteků, milionem marných pokusů je rozbít. Hypnotizuju ho očima, za ním se na chodníku, na šedém, pošlapaném plátně, míhají nohy. Jako šílená televize s jediným programem, nohy, nohy, tenké, tlusté, bosé, obuté, v punčochách, kalhotách, s ponožkami….  To běží a valí se životy mých blízkých. A někde tam zdrhá můj vlastní život.
S jistotou vím, že je krásnej, přestože okno mi dovoluje vidět ho jen po kotníky. Černé lakýrky, na nichž hrdě kvetou rozverné mašličky černých tkaniček. Kotník se elegantně a graciózně halí do černé ponožky ze stoprocentní bavlny. Vlní se nad nimi okraj černých kalhot, trochu ucouraných z bláznivých běhů kalužemi, nažehlené puky jsou trošku zplihlé a utahané po proflámovaných nocích. A ty pohyby, míhá se po chodníku tangovým krokem. Slow, slow, quick, quick.  Můj krásnej život. Bohémskej život. Život, na kterej už nedosáhnu.
Proklínám každé probuzení na studené podlaze sklepa, každé probuzení z ticha. Poslouchám s láskou to ticho v neklidné minutě mezi nuceným usnutím a chemickým spánkem (ze žlutého prášku), jen bliká zářivka. Koncert pro ticho a zářivku. A pak kruté ráno, kdy mi do uší jako obávání škvoři vlétají zvuky zvenku. Ze světa nad okýnkem, nad pruhem chodníku. Cinkající sklenice, chvějící se bránice, chvějící se řasy při laškovném mrkání, tři doby valčíku, jazyk dotýkající se patra při hovoru, dmoucí se plíce…  A já se snažím rozbít sklo a protáhnout ruku mříží. Do zápěstí se mi zařezává provaz. A další do krku, kolen, kotníků zápěstí, kolem každého kloubu jeden. Potom všechny běží, běží nahoru se patolízalsky, s nechutnou servilností spojit do pařátu, co mě ovládá.

Jsem loutka, loutka, co si sama stvořila loutkaře, aby ji držel pevně pod krkem a nenechal se hnout. Aby drtil touhu zase jít v rytmu tanga. Zbyla jen touha, touha šíleně se rozpínající v hrudníku, ukrytá tam jako démant v pokladnici před očima loutkaře. Ukrytá v srdci, které vzpomíná a bije v rytmu tanga. Slow, slow, quick, quick.

sobota 7. března 2015

Nenechte se znepokojovat

Nenechte se znepokojovat,
je o mne dobře postaráno,
v kleci, kde bolí každé ráno.

Buďte naprosto klidní,
jsem odborně ošetřena,
sama, napospas myšlenkám a vyděšená.

Není se čeho bát,
dbají o mé zdraví
způsoby, co mě div neotráví.

Nenechte se znepokojovat,
zbytečně Vás obava jímá,
já tu jen umírám před očima.

neděle 22. února 2015

Nechte slunce

Miluji chvíle, kdy přijde slunce,
jen přes okno sice, tiskne se
ke sklu. Je to jako polibky
přes igelit. Ale přijde vždy,
trocha lásky v samotě,
trocha někoho v izolaci.

pátek 20. února 2015

Chtění

V bílém povlečení
nešťastná a plná snů
o objetí a políbení.

Uprostřed chladu
s pachem desinfekce
chci spát, duše nechce.

Chci spát, už jen snít,
jsi ve všech mých snech,
co víc můžu chtít.

sobota 14. února 2015

Studí

Vyslékat se a oblékat před tisícem
očí, a znovu a zas jako v mikroskopu,
studené tváře se studeným pohledem,
studená desinfekce, studené ruce.
Strach a přitulení k teplému kelímku z plastu,
obavy z toho, až bude prázdný, 
a znovu vyslékat, rychle, slečno, nástup!
Studená slova a pilulky pro mé údajné dobro.
Teplé slzy.

pátek 6. února 2015

Ranní etuda

Otřesně vlezlá pouliční lampa mžourá oknem do pokoje ve čtvrtém patře, kde zapomněli stáhnout žaluzii, takže paprsky se žoviálně courají po místnosti, teď už trochu rozechvělé a nervózní z toho, že za hodinu zhasnou.  Čtyři ruce zapomněly stáhnout žaluzie, teď jsou rozhozené po nemocničně bílé posteli.  A ve vzduchu lítá strašná infekce, nemoc, co vrhne se na dvě těla pod peřinou, sotva velká ručička dojde k celé – ráno.
„Dobré ráno, lásko,“ hlas ti ochraptěle vrže a rty, které jí rychle kousnou do ucha, jsou popraskané jako po horečce. Otvírá oči nad dvěma velkými kruhy, za každou hodinu spánku rychle chycenou nad ránem po nočním flámu jeden. Ráno bolí. /Z vděčnosti, že jsi první, co ráno vidím, mám chuť si tě přitáhnout do náruče, ale bojím se, že budu zas otřesně sentimentální a ty se mi budeš smát, že ji mám jak z praku. Tak tě nechám vstát, když projdeš, vzduch voní jako desinfekce, to ten rum. A taky po tabáku. A já už jsem zase k zblití sentimentální./
Zabalená do deky jako antická socha ze zmuchlané fotografie v muzejním katalogu sedí na parapetu u otevřeného okna a malátně tahá cigaretu z krabičky. Zapálit se jí povede až napodruhé. Z temných skvrn rozmazané řasenky se dvě oči rozhlížejí po rozházeném pokoji. Skleněné lahve poslušně naskládané na stole salutují odpornému, zuppáckému ránu. Hrnky od kafe a čaje s umazanými lžičkami se na poličkách zděšeně krčí.  A přes židli krajky, závoje, hedvábí a šifóny, co se sem bolestně nehodí.
„Ty mi kradeš cigarety!“
„Když já jsem svoje nemohla najít!“ /Kdyby ses TAKHLE nesmál, tak zalžu možná líp./
„Leží vedle těch mejch. Maličká, nelži, neumíš to.“
„Nojo, nojo, tak je máš prostě lepší!“
Směješ se jí a myslíš na to, jak neuvěřitelně se na to okno hodí, zkažená a někdy nesnesitelně citová. Prsty se snaží rozčesat chuchvalec vlasů, co se jí zvlnil nad klíční kostí.
„Nech si ty vlasy tak!“ /Už zase ti svítí oči. Achjo, stihnu se zbláznit deset minut po probuzení./
„To nejde, vypadám jak strašidlo.“
S úsměvem napůl laskavým, napůl hladovým pokládáš hrnek.
„Tak co, myslíš, že jsi strašidlo?“
Protahuje se ti v náručí, ráno ji ještě bolí v kloubech, a tak vypadá jako neohrabané kotě. /Posledních pár minut, co mě hřejou tvý ruce. Chutnáš jako černej čaj a tabák a všechno to taky hrozně krásně hřeje. Teď to nesmím zkazit něčím strašně láskyplným./
Držíš ji kolem pasu, zabalenou do krajek, hedvábí a šifónu. Je jako pěst na oko a hrozně se sem nehodí, s hladkým drdolem, v šatech a se studenýma rukama. Jen rty při loučení chutnají po tabáku, ti řeknou, že je to pořád ona, krásně zkažená.
/Mezi dveřma jsme si naposled zamávali. A dali oba prst na rty, rituál opakující se jednou týdně. Dalších sedm dní budeme mlčet a utajovat, proboha proč ty podpatky dělaj takovej randál? Ty se vrátíš k Ní, já se budu usmívat, přijímat návštěvy, lehce konverzovat a působit vzdělaně a kulturně nad odporně přeslazeným kafem. A bude se mi stýskat po vůni tabáku a rumu. Když to celý vytrpím, zas na jeden večer, co končí někdy až ráno, se ti budu moct vrhnout do náruče./
Klaply za ní dveře a musí teď předstírat, že nejkrásnější chvíle v jejím životě neexistují. Odpoledne a dalších sedm dní klapnou dveře za jinou, za tou, co bys pro ni obětoval všecko. Kdyby se tě zeptali, k čemu máš teda tu druhou, řekl bys, protože krásně voní. A taky abys zapomněl, jak moc tu svou, co za tebou po poledni přijde, miluješ.
/Domovnice po mně zle loupla okem, táhne ze mě možná trošku kouř. Musím mlčet, řekli by, že nemám žádnou hrdost a pohrdali by mnou. Nemám hrdost, jednu noc v týdnu ale máš ty mě. A hrdost mě neobejme, nepolíbí, neosloví „maličká“, nehřeje jako ty. Hrdosti nemůžu krást cigarety jako tobě./

Krade se ránem jako zločinec, schovaná v masce dámy. V masce s hrdostí. Ale lampy si pouštěly pusu na špacír, z paranoidního strachu, že už je nerozsvítí, a tak na ní krom domovnic se zlým káravým pohledem hledí velké, zářící, vyčítavé oči tramvají.