středa 29. prosince 2021

Louskáček na parapetu

Tuším ve tmě Louskáčka, 

stojí na parapetu, 

mně na hrudi Myší král, 

přišel si pro odvetu. 


Jedno tělo, sedm hlav, 

ta první v pondělí 

mi okusuje spánek, 

sedmá má pré v neděli. 


Tuším ve tmě Louskáčka, 

čekám na jeho slova, 

až dřevěně vysloví 

má slečno Stahlbaumová. 


To se mi zas bude zdát 

dlouhý neděravý sen 

prospím celou noc a tím 

je Myší král poražen. 


úterý 1. června 2021

Na zeleném drnu

 Z okna vlaku se zahledím

na pole osázené posedy,

z nichž pohled se mění ve zdání,

že moh' bys vzít kopce do dlaní.


Vzít si kus skály, boží muka,

mladé vrbky od potoka

a zahájit tak v duši osídlení,

kde krom pláně ničeho není.



čtvrtek 11. března 2021

Tmelem

 Vystřihnu z fotoalba

naše letní dovolený

a výlety podzimní krajinou.

Vytapetuju jimi 

byt až do koupelny.


A tak cestou pro čaj 

od psacího stolu

jako bych se prošla

po přístavním molu.

Koukám na moře 

a na rybáře

a nalevo vidíte italský bar.


Když ani to nepomůže

a nezbavím se průvanu.

Tapety strhám a zmuchlám.

Papírovou koulí a izolačkou

zalepím díru v hrudníku,

odtud asi táhne.

A pro jistotu to ještě zatřu tmelem.

pátek 5. února 2021

Ve střídě

Usínat v horkém dechu léta

jak ve střídě čerstvého bochníku

s bouřkou praskající kůrky nad sebou.


Čekat až se horkem unaví

i čas a usedne na patníku

nějaké zapomenuté půlvteřiny.


Časování sloves nepřipadne

v úvahu a tak nebudeme

celou zapomenutou půlvteřinu léta


než chleba někdo rozkrojí

kůrka křupne, my se nadechneme

poprvé skutečně odpočatí.

pátek 29. ledna 2021

.

Opíráme se zády

každá ve svém klubíčku 

jako dvě ozubená kolečka

kočka malé já velké 

až zavřeme oči

zacvaknou do sebe 

a stroj na sny

se roztočí

tiše

nikoho nevzbudí

jen skoro neslyšně vrní

středa 27. ledna 2021

Koláž

Chci si slepit nový svět

z rozstříhaných časopisů,

kde místo fontán budou

sklenice na vysoké nožce

a z hladkých polokoulí citronového sorbetu

uprostřed bude tryskat šampaňské.

A místo lamp nikdy nehasnoucí prskavky,

v jejichž obláčcích dýmu se schová

nemravný dotek i s touhou šeptaná slova.

Aby se v těch zbytcích střelného prachu

zažehla jiskra, která se pak bude šířit

jako požár od srdce k srdci.

Až to bude nejkrásnější

celý ten papírový svět shoří

v barevném ohňostroji.

Ale nikdo nebude plakat,

shoří totiž i stesk.






čtvrtek 3. října 2019

Nejsoucno

Budu Ti říkat Ty; Vám všem, ať víš, jak se cítím, když ležím na arabském koberci s vínem v žaludku a nevím, kdo jsem, poslouchám Rachmaninova, ty tóny mě úplně rozpouští, silné údery klavíru, drtí a drolí mě na drobné sutiny, na prach v koberci. Počkat! Mě? Drobím se já? Jsem to já nebo se na koberci rozpíjí rudá skvrna červeného? Nebo je to jen vzor na koberci rozbíhající se od středu ke krajům, kde ho přidusí rohy, až se variace na Paganiniho dostane k poslednímu úderu kladívka o strunu?

Jsem mušketýr, cítím tu sílu, to srdce a odhodlání, když Tě držím v objetí, i když jsi mnohem vyšší než já. Ale který mušketýr? Jsem Athos, s únavou, moudrými řečmi hlubokými jako loky vypitého vína, s cynismem střízlivosti vloženým do pohledu a dlouhé filosofické debaty na zdánlivě nepodstatné, ale tak krásné a pro chvíli zalitou sluncem nebo letním soumrakem s lechtivě chladivou rosou životně důležité téma? Ale ne, to bych byla moc namyšlená. Byla? Jsem? JSEM?
D'Artagnan vrhající se bezhlavě do výpadu, tance, nesmyslů, dobrodružství, šesté sklenice vína... a jen štěstím nedostat zásah. Ale vždyť stačí spočítat ty jizvy a recept na zázračný hojivý balzám jsem dávno zapomněla, zkusmo, zoufale chybně míchám, slzy, žluč, vztek, čokoládu, víno, gin, tonic, cynismus, páté před deváté, až tím jedem otrávím sebe i Tebe...

A nakonec se mi stejně v noci zdá, že jsem zlodějka, co se převléká za barokní princeznu, a šaty, jež si jednou navleče (byly světle modré se zlatou krajkou), ji skutečně promění v ušlechtilou, vzdělanou, krásnou bytost. Nejsem tedy, dám se definovat šaty, nebo snad tkaninou vyřčeného těmi, které si pustím tak blízko k tělu, že je nechám mě oblékat (i Tebe)...

Jsem přitisknutá k chladnému baroknímu sloupu, v hladkém objemu pískovce jsou jeskyňky, co si v něm udělal čas, aby si tam schovával Momenty, studené prsty se v nich zastavují, kámen mě nechává vdechnout vznešenost, drží prostor, aby na mě nespadla jeho krása a tíha myšlenky, která jej vytvořila. A ne-jsoucnost je náhle nepodstatná.