Co jsme si, sakra, udělali,
ty světe můj širokej,
že ze všech chodníků,
každej je pro mě zlej
nebo jsou zavřený,
že na Tebe vzlykám
velký, pálivý, a moc pepřený
bezdůvodný, stupidní potoky
slz, co tečou- kam?
stejně někam do stoky
k ostatním kravinám,
co tam vyblily všecky
nány, co se moc kurvily
a tahaly s žitím, duše umělecký,
co po nocích smilnily
s filosofama, Templářema a básníkama
v rámci svých stupidních ideálů,
podpatky ošoupaný chodníkama
v touze po cíli a troše cyankálů.
Co to s náma, sakra, je
ty světe můj studenej,
že Seifert je dražší než Skácel
se stejným počtem stran,
proč se ke mně vracej‘
touhy, kterejch se vzdám,
proč padá listí, strhaný šaty,
chlípnejma rukama podzimu,
proč padá smutek zrovna na ty,
kterým věřím nevinu,
proč padá Bohu z dlaní
kurevská tma, co se jí bojím,
a proč padá hned ráno za ní
únava, kterou neustojím,
proč mi padaj podpatky do bahna
a zase, proč padá ta tma?!
A mně padá nádobí z police,
a s ním splín a utěrka do klína,
tříští se o zem sklenice,
vak s poslední infuzí vína.
Co jsem to, světe, doprdele
zač, že Tě topím směle
v Rudým moři vína
mezi střepama a krví,
a už se ani nedojímám.
sobota 20. ledna 2018
pátek 15. prosince 2017
Perly
Na smaragdových větévkách
po několika perličkách,
na konstrukci křehkosti
několik bílých něžností,
jejichž bílý třpyt
dokáže vykouzlit
růže na tvářích
po vřelých polibcích
nebo snad je v ruměncích
krev štěstím naprasklých srdcí.
po několika perličkách,
na konstrukci křehkosti
několik bílých něžností,
jejichž bílý třpyt
dokáže vykouzlit
růže na tvářích
po vřelých polibcích
nebo snad je v ruměncích
krev štěstím naprasklých srdcí.
pátek 3. listopadu 2017
Vším
Chci klesat do náruče
zemdlená valčíky
protančených plesů
Noci probrečet
pro důstojníky
padlé u Slavkova
Chci nahá sedět
modelem van Goghovi
v líném kouři
slzet a slzet
být obraz absinthový
rozechvělá na plátně
Chci v úžasu stát
na náměstí Republiky
v roce osmnáct
Plakat a plakat
na chodníky
dojatá národem
Chci se válet
opilá po stole
milovat Hraběte
Bulet a bulet
v jazzu, ve Viole,
že on mě nemiluje
Chci být všude vším
jen ne teď a tady
zemdlená valčíky
protančených plesů
Noci probrečet
pro důstojníky
padlé u Slavkova
Chci nahá sedět
modelem van Goghovi
v líném kouři
slzet a slzet
být obraz absinthový
rozechvělá na plátně
Chci v úžasu stát
na náměstí Republiky
v roce osmnáct
Plakat a plakat
na chodníky
dojatá národem
Chci se válet
opilá po stole
milovat Hraběte
Bulet a bulet
v jazzu, ve Viole,
že on mě nemiluje
Chci být všude vším
jen ne teď a tady
pátek 13. října 2017
Svedená
V Tvých obrazech červeň jak na královském šatě,
pro můj úsměv mícháš do barev třpyt,
listí jak u Klimta vyvedeno zlatě,
však marně - nedám se okouzlit.
Oprší sůl bolesti z lícních kostí,
vánkem brouzdáš se mými loknami.
Sladkými jablky léčíš mě od hořkosti,
tak znale čteš mezi touhami.
Předu blahem něžností přemnožená,
růže studu na tvářích za svá podezření,
Tvým kouzlem opět naprosto poblázněná,
v hrudi horké, šťastné tetelení.
S prvním zakrákáním vraním
ses jak větvemi žebry proklestil,
zas drtíš, podzime, nahé srdce v dlani
bys jeho krví javory nabarvil.
pro můj úsměv mícháš do barev třpyt,
listí jak u Klimta vyvedeno zlatě,
však marně - nedám se okouzlit.
Oprší sůl bolesti z lícních kostí,
vánkem brouzdáš se mými loknami.
Sladkými jablky léčíš mě od hořkosti,
tak znale čteš mezi touhami.
Předu blahem něžností přemnožená,
růže studu na tvářích za svá podezření,
Tvým kouzlem opět naprosto poblázněná,
v hrudi horké, šťastné tetelení.
S prvním zakrákáním vraním
ses jak větvemi žebry proklestil,
zas drtíš, podzime, nahé srdce v dlani
bys jeho krví javory nabarvil.
středa 27. září 2017
Věštba
Mlčí šedá ústa soch
trpělivým deštěm modelovaná
Mlčí hnědá patina
ty otisky polibků čaje na porcelánu
Mlčí jadérka v jablku
na hvězdičku rozkrajovaná
Mlčí slané pánve na polštáři
zbytky slz prolitých k ránu
Nabízím z rozkousaných rtů
rudé kapky, krvavou obětinu
Nabízím úlitbu na bílém ubruse
purpurové kruhy od Tramínu
Obracím k nebi
žebrácky dlaně
snad odpověď
snese se na ně
Drobky slov
snad zaplní vrásku
vyrytou v dlani
odpovědí na otázku
Co se to s námi stalo?
trpělivým deštěm modelovaná
Mlčí hnědá patina
ty otisky polibků čaje na porcelánu
Mlčí jadérka v jablku
na hvězdičku rozkrajovaná
Mlčí slané pánve na polštáři
zbytky slz prolitých k ránu
Nabízím z rozkousaných rtů
rudé kapky, krvavou obětinu
Nabízím úlitbu na bílém ubruse
purpurové kruhy od Tramínu
Obracím k nebi
žebrácky dlaně
snad odpověď
snese se na ně
Drobky slov
snad zaplní vrásku
vyrytou v dlani
odpovědí na otázku
Co se to s námi stalo?
čtvrtek 29. prosince 2016
Vánoční
V teple svíček na věnci,
v kolébce chvojí hýčkané
rodily se v prosinci
zvoněním vloček vítané.
Cukrem z rohlíčku pokřtěné
s parfémem skořice a jehličí
bíle a červeně oděné
třpytem z ozdob se nalíčí.
Odchází s dýmem zhášených
svíček vánočního stromečku,
chytám do rukou kouř sfouknutých
tu křehkou vánoční vlečku.
sobota 24. září 2016
A všechna nikdy ztroskotala
Dnes jsem zničila všechna daná nikdy. Napsal jsi, po třech měsících, zase mě někdo oslovil vílo a já jsem hleděla na tu zprávu roztrhaná na milion kousků, na tisíce ano a ne. Nemyslím na Tebe, nemyslím na Tebe, už jsem zapomněla. Vrátím se na zem a ty domů. /Už Ti nikdy nenapíšu./
"Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
"Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)