Nenechte se znepokojovat,
je o mne dobře postaráno,
v kleci, kde bolí každé ráno.
Buďte naprosto klidní,
jsem odborně ošetřena,
sama, napospas myšlenkám a vyděšená.
Není se čeho bát,
dbají o mé zdraví
způsoby, co mě div neotráví.
Nenechte se znepokojovat,
zbytečně Vás obava jímá,
já tu jen umírám před očima.
sobota 7. března 2015
neděle 22. února 2015
Nechte slunce
Miluji chvíle, kdy přijde slunce,
jen přes okno sice, tiskne se
ke sklu. Je to jako polibky
přes igelit. Ale přijde vždy,
trocha lásky v samotě,
trocha někoho v izolaci.
pátek 20. února 2015
Chtění
V bílém povlečení
nešťastná a plná snů
o objetí a políbení.
Uprostřed chladu
s pachem desinfekce
chci spát, duše nechce.
Chci spát, už jen snít,
jsi ve všech mých snech,
co víc můžu chtít.
sobota 14. února 2015
Studí
Vyslékat se a oblékat před tisícem
očí, a znovu a zas jako v mikroskopu,
studené tváře se studeným pohledem,
studená desinfekce, studené ruce.
Strach a přitulení k teplému kelímku z plastu,
obavy z toho, až bude prázdný,
a znovu vyslékat, rychle, slečno, nástup!
Studená slova a pilulky pro mé údajné dobro.
Teplé slzy.
pátek 6. února 2015
Ranní etuda
Otřesně vlezlá pouliční lampa mžourá oknem do pokoje ve
čtvrtém patře, kde zapomněli stáhnout žaluzii, takže paprsky se žoviálně
courají po místnosti, teď už trochu rozechvělé a nervózní z toho, že za
hodinu zhasnou. Čtyři ruce zapomněly
stáhnout žaluzie, teď jsou rozhozené po nemocničně bílé posteli. A ve vzduchu lítá strašná infekce, nemoc, co
vrhne se na dvě těla pod peřinou, sotva velká ručička dojde k celé – ráno.
„Dobré ráno, lásko,“ hlas ti ochraptěle vrže a rty, které jí
rychle kousnou do ucha, jsou popraskané jako po horečce. Otvírá oči nad dvěma
velkými kruhy, za každou hodinu spánku rychle chycenou nad ránem po nočním
flámu jeden. Ráno bolí. /Z vděčnosti, že
jsi první, co ráno vidím, mám chuť si tě přitáhnout do náruče, ale bojím se, že
budu zas otřesně sentimentální a ty se mi budeš smát, že ji mám jak z praku.
Tak tě nechám vstát, když projdeš, vzduch voní jako desinfekce, to ten rum. A
taky po tabáku. A já už jsem zase k zblití sentimentální./
Zabalená do deky jako antická socha ze zmuchlané fotografie
v muzejním katalogu sedí na parapetu u otevřeného okna a malátně tahá
cigaretu z krabičky. Zapálit se jí povede až napodruhé. Z temných skvrn
rozmazané řasenky se dvě oči rozhlížejí po rozházeném pokoji. Skleněné lahve
poslušně naskládané na stole salutují odpornému, zuppáckému ránu. Hrnky od kafe
a čaje s umazanými lžičkami se na poličkách zděšeně krčí. A přes židli krajky, závoje, hedvábí a
šifóny, co se sem bolestně nehodí.
„Ty mi kradeš cigarety!“
„Když já jsem svoje nemohla najít!“ /Kdyby ses TAKHLE nesmál, tak zalžu možná líp./
„Leží vedle těch mejch. Maličká, nelži, neumíš to.“
„Nojo, nojo, tak je máš prostě lepší!“
Směješ se jí a myslíš na to, jak neuvěřitelně se na to okno hodí, zkažená a někdy nesnesitelně citová. Prsty se snaží rozčesat chuchvalec vlasů, co se jí zvlnil nad klíční kostí.
„Nech si ty vlasy tak!“ /Už zase ti svítí oči. Achjo, stihnu se zbláznit deset minut po probuzení./
„To nejde, vypadám jak strašidlo.“
S úsměvem napůl laskavým, napůl hladovým pokládáš hrnek.
„Když já jsem svoje nemohla najít!“ /Kdyby ses TAKHLE nesmál, tak zalžu možná líp./
„Leží vedle těch mejch. Maličká, nelži, neumíš to.“
„Nojo, nojo, tak je máš prostě lepší!“
Směješ se jí a myslíš na to, jak neuvěřitelně se na to okno hodí, zkažená a někdy nesnesitelně citová. Prsty se snaží rozčesat chuchvalec vlasů, co se jí zvlnil nad klíční kostí.
„Nech si ty vlasy tak!“ /Už zase ti svítí oči. Achjo, stihnu se zbláznit deset minut po probuzení./
„To nejde, vypadám jak strašidlo.“
S úsměvem napůl laskavým, napůl hladovým pokládáš hrnek.
„Tak co, myslíš, že jsi strašidlo?“
Protahuje se ti v náručí, ráno ji ještě bolí v kloubech, a tak vypadá jako neohrabané kotě. /Posledních pár minut, co mě hřejou tvý ruce. Chutnáš jako černej čaj a tabák a všechno to taky hrozně krásně hřeje. Teď to nesmím zkazit něčím strašně láskyplným./
Protahuje se ti v náručí, ráno ji ještě bolí v kloubech, a tak vypadá jako neohrabané kotě. /Posledních pár minut, co mě hřejou tvý ruce. Chutnáš jako černej čaj a tabák a všechno to taky hrozně krásně hřeje. Teď to nesmím zkazit něčím strašně láskyplným./
Držíš ji kolem pasu, zabalenou do krajek, hedvábí a šifónu.
Je jako pěst na oko a hrozně se sem nehodí, s hladkým drdolem, v šatech
a se studenýma rukama. Jen rty při loučení chutnají po tabáku, ti řeknou, že je
to pořád ona, krásně zkažená.
/Mezi dveřma jsme si
naposled zamávali. A dali oba prst na rty, rituál opakující se jednou týdně.
Dalších sedm dní budeme mlčet a utajovat, proboha proč ty podpatky dělaj
takovej randál? Ty se vrátíš k Ní, já se budu usmívat, přijímat návštěvy, lehce
konverzovat a působit vzdělaně a kulturně nad odporně přeslazeným kafem. A bude
se mi stýskat po vůni tabáku a rumu. Když to celý vytrpím, zas na jeden večer,
co končí někdy až ráno, se ti budu moct vrhnout do náruče./
Klaply za ní dveře a musí teď předstírat, že nejkrásnější
chvíle v jejím životě neexistují. Odpoledne a dalších sedm dní klapnou dveře za jinou, za tou, co bys pro ni obětoval všecko. Kdyby se tě zeptali, k čemu máš teda tu druhou, řekl bys, protože krásně voní. A taky abys zapomněl, jak moc tu svou, co za tebou po poledni přijde, miluješ.
/Domovnice po mně zle
loupla okem, táhne ze mě možná trošku kouř. Musím mlčet, řekli by, že nemám
žádnou hrdost a pohrdali by mnou. Nemám hrdost, jednu noc v týdnu ale máš
ty mě. A hrdost mě neobejme, nepolíbí, neosloví „maličká“, nehřeje jako ty.
Hrdosti nemůžu krást cigarety jako tobě./
Krade se ránem jako zločinec, schovaná v masce dámy. V masce
s hrdostí. Ale lampy si pouštěly pusu na špacír, z paranoidního strachu,
že už je nerozsvítí, a tak na ní krom domovnic se zlým káravým pohledem hledí
velké, zářící, vyčítavé oči tramvají.
sobota 31. ledna 2015
Tečka bez i
Bílé prostěradlo je Ostrov
uprostřed černé tmy, která
nechce, abych spala.
Aby kdo nespal?
Je ještě nějaké já,
když jsem malá,
tak malá uložená
v té velké posteli,
tak velké, že se ztratím,
když chci vstát?
Jsem na bílem prostěradle
jako tečka bez i
uprostřed papíru.
Zapomenutá a sama,
chci na Tebe zavolat,
ale bojím se,
že umřu, protože se neozveš
zpátky. Nejsi tu.
Med prý ztrácí chuť
v příliš horkém čaji.
Je tam a není.
Jako to i, co nechalo
jen tečku na papíře,
jako já bez Tebe.
Tvoje ruka obešla knoflíček
a dotkla se mé lopatky
namísto modré krajky.
A Tvé rty se mi lehce
snesly na pravé rameno.
Vidím je v zrcadle,
lopatku, rameno, jsou tu,
necítím je však.
A taková jsem celá
uprostřed bílého prostěradla
sama a bez Tebe,
tečka bez i uprostřed papíru.
Jsem tu a nejsem.
neděle 25. ledna 2015
Magnet
Paprsky reflektoru líbaly
každý svoji parketu,
když nás to k sobě zas přitáhlo.
Fyzikální zákon, nic víc,
dva póly magnetu.
Letmá dotknutí rtů
na spánek, na klíční kost,
stran lásky naprosto
sterilní a smyvatelné,
fyzikální síly a dost.
Na lásku je večer málo.
Šeptané láskyplné přezdívky
patřily vzduchu stejně
jako mně, když jsi mě tisknul
tak opravdově a něžně.
A já se usmívala, abych
do toho zas nepletla lásku.
"Lásko, buď herečka," řekls',
a potom ses ke mně sklonil,
abys mi šeptal, že prý
nádherně voním.
Nemám vlohy a neumím to,
vysvětlila jsem ti a přitom
hraju před tebou celý večer
životní roli, dej mi Oscara
(a polibek), když předstírám,
že tě nemiluju.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)