Dělám otisky rtů na cigaretu
hořkou a tak podobnou světu
Život je jako armagnac
(dobrý, trpký, omamný)
Závidím kouři, co letí do oblak,
taky bych se tak vznést chtěla,
kam toužím, bych doletěla
A zhmotnila bych se v TÉ náruči,
v TĚCH rukou, co se mi zamotaly do účesu
Chybíš A snad tušíš
jak tu dálku těžko nesu
Chci zapálit dálku Pak její popel
nezametu ani
vrhnu se zamotat vlasy
do TĚCH dlaní.
pondělí 11. května 2015
neděle 19. dubna 2015
Opět
Opět mám právo na výrazné rtěnky,
opět se halím do kouře,
opět ztrácím strach z lásek,
opět shlížím na svět z vysokých podpatků.
Poprvé jsem tak úděsně bledá.
Poprvé se motám ve stále stejných místnostech proti své vůli.
Poprvé se odmítám vzdát bez boje do poslední kapky krve.
opět se halím do kouře,
opět ztrácím strach z lásek,
opět shlížím na svět z vysokých podpatků.
Poprvé jsem tak úděsně bledá.
Poprvé se motám ve stále stejných místnostech proti své vůli.
Poprvé se odmítám vzdát bez boje do poslední kapky krve.
neděle 5. dubna 2015
Život
Nad hlavou poblikává zářivka, tisíc bliknutí za minutu,
stárnoucí bludička z močálu moderních technologií, uprostřed instantní tmy
ze zatažených závěsů. V jedné ruce hrnek instantní kávy, na rozdíl od tmy
rozpustné ve vodě, druhou obkresluji vzory na staré pohovce. Dlouhé nehty
nekonečně škrábou o modrý potah, vykreslují schody. Cik cak, cik cak, schody,
po kterých jsem spadla a strašně se praštila do hlavy. Do hlavy, nad kterou
bliká zářivka, do hlavy, kterou otřásají přesýpající se myšlenky, tisíc myšlenek
za minutu.
Proklínám každé otevření očí, protože za víčky nebude pohled
na svět, spadla jsem ze schodů do hlubokého sklepa s jediným zamřížovaným
okýnkem. Popraskané sklo nechutně umaštěné milionem doteků, milionem marných
pokusů je rozbít. Hypnotizuju ho očima, za ním se na chodníku, na šedém,
pošlapaném plátně, míhají nohy. Jako šílená televize s jediným programem,
nohy, nohy, tenké, tlusté, bosé, obuté, v punčochách, kalhotách,
s ponožkami…. To běží a valí se
životy mých blízkých. A někde tam zdrhá můj vlastní život.
S jistotou vím, že je krásnej, přestože okno mi
dovoluje vidět ho jen po kotníky. Černé lakýrky, na nichž hrdě kvetou rozverné
mašličky černých tkaniček. Kotník se elegantně a graciózně halí do černé
ponožky ze stoprocentní bavlny. Vlní se nad nimi okraj černých kalhot, trochu
ucouraných z bláznivých běhů kalužemi, nažehlené puky jsou trošku zplihlé
a utahané po proflámovaných nocích. A ty pohyby, míhá se po chodníku tangovým
krokem. Slow, slow, quick, quick. Můj
krásnej život. Bohémskej život. Život, na kterej už nedosáhnu.
Proklínám každé probuzení na studené podlaze sklepa, každé
probuzení z ticha. Poslouchám s láskou to ticho v neklidné
minutě mezi nuceným usnutím a chemickým spánkem (ze žlutého prášku), jen bliká
zářivka. Koncert pro ticho a zářivku. A pak kruté ráno, kdy mi do uší jako
obávání škvoři vlétají zvuky zvenku. Ze světa nad okýnkem, nad pruhem chodníku.
Cinkající sklenice, chvějící se bránice, chvějící se řasy při laškovném mrkání,
tři doby valčíku, jazyk dotýkající se patra při hovoru, dmoucí se plíce… A já se snažím rozbít sklo a protáhnout ruku
mříží. Do zápěstí se mi zařezává provaz. A další do krku, kolen, kotníků
zápěstí, kolem každého kloubu jeden. Potom všechny běží, běží nahoru se
patolízalsky, s nechutnou servilností spojit do pařátu, co mě ovládá.
Jsem loutka, loutka, co si sama stvořila loutkaře, aby ji
držel pevně pod krkem a nenechal se hnout. Aby drtil touhu zase jít
v rytmu tanga. Zbyla jen touha, touha šíleně se rozpínající
v hrudníku, ukrytá tam jako démant v pokladnici před očima loutkaře.
Ukrytá v srdci, které vzpomíná a bije v rytmu tanga. Slow, slow,
quick, quick.
sobota 7. března 2015
Nenechte se znepokojovat
Nenechte se znepokojovat,
je o mne dobře postaráno,
v kleci, kde bolí každé ráno.
Buďte naprosto klidní,
jsem odborně ošetřena,
sama, napospas myšlenkám a vyděšená.
Není se čeho bát,
dbají o mé zdraví
způsoby, co mě div neotráví.
Nenechte se znepokojovat,
zbytečně Vás obava jímá,
já tu jen umírám před očima.
je o mne dobře postaráno,
v kleci, kde bolí každé ráno.
Buďte naprosto klidní,
jsem odborně ošetřena,
sama, napospas myšlenkám a vyděšená.
Není se čeho bát,
dbají o mé zdraví
způsoby, co mě div neotráví.
Nenechte se znepokojovat,
zbytečně Vás obava jímá,
já tu jen umírám před očima.
neděle 22. února 2015
Nechte slunce
Miluji chvíle, kdy přijde slunce,
jen přes okno sice, tiskne se
ke sklu. Je to jako polibky
přes igelit. Ale přijde vždy,
trocha lásky v samotě,
trocha někoho v izolaci.
pátek 20. února 2015
Chtění
V bílém povlečení
nešťastná a plná snů
o objetí a políbení.
Uprostřed chladu
s pachem desinfekce
chci spát, duše nechce.
Chci spát, už jen snít,
jsi ve všech mých snech,
co víc můžu chtít.
sobota 14. února 2015
Studí
Vyslékat se a oblékat před tisícem
očí, a znovu a zas jako v mikroskopu,
studené tváře se studeným pohledem,
studená desinfekce, studené ruce.
Strach a přitulení k teplému kelímku z plastu,
obavy z toho, až bude prázdný,
a znovu vyslékat, rychle, slečno, nástup!
Studená slova a pilulky pro mé údajné dobro.
Teplé slzy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)