neděle 28. září 2014

Nadreálno (Hraběti)

Topit barvu rtěnky
na rtech, co se pootevřené
v úžasu nad slovy
na papíře odvažují
zašeptat Hrabětova slova,
blouznit okamžikem,
ve kterém budou vyslovena,
protože vzít ty
verše do úst
je jako polibek
na rty Hraběte beatníků.

Slabosti

Vyčerpaná i otáčením stránek
srkám brčkem neklidný spánek.
Opírám se o stěny, co studí,
kde je polibek, který mě vzbudí?

Vzbudí ze snů plněných samotou.

čtvrtek 25. září 2014

Nadreálno II.

Přikládat špičky
prstů k porcelánu
a sledovat, jak přes
ty chudokrevně tenké
stěny lze vidět
 růžově tmavá bříška
uvnitř čaje jako by
se koupaly.

středa 24. září 2014

Nadreálno I.

Křehká mlha kávových tónů
v papírovém kelímku
a s úsměvem fialkového sirupu
oslepuje podzimní pláče,
které v těžkých kapkách
padají k zemi
a nad vším se klene
majestátní, pálivě sladká
vůně skořice.

neděle 21. září 2014

Chudokrevno

Umlčet touhu po rozletu
pro slabost příliš malých křídel,
v hláskách roztřepaných sonetů
vyčerpám svůj železa příděl.

A zavřená v krásném skleníku
se vzpomínkou na horkost června
chtěla bych vyletět z květníku,
na štítku píší 'chudokrevná'.

Na sklo psát prsty jako z ledu,
co mé srdce cítí tak zjevně,
dopisy, že moc chci a svedu
milovat, žít; ne chudokrevně.

Píšu a ptám se jako prve
je víc inkoustu nebo krve?

pondělí 15. září 2014

Horečky

Při bluesu od Milese Davise, co ho tak rád poslouchal Hrabě, tancuju houpavě večerem a piju tmu ze sklenice s vínem, a ono je proto tak temné. A nacházím kouzlo v horečkách, té od Hraběte, té z lásky a TÉ Z TANCE, co ovládne tančírnu v noci, když jedinými reflektory jsou hořící oči v rozsvícených tvářích. Tančírnu....

"Dělej delší kroky a pojď blíž." /kdy naposled jsem slyšela 'pojď blíž'? slova, co můžou znamenat vesmír nebo prostě jen tanec, jen valčík/.
"Hej, asi ti omdlívá tanečnice!"
"Nojo, kde mám víno? Pučte jí moje víno, to je na tlak!" /udejchat Straussovu Modrou dunaj není sranda, ale z fleku bych šla ztratit dech /
"To je strašný... stárnu, valčík pořádně neudýchám."
"Nemel kraviny."
"Ale vždyť
... víno!"
Noci, kdy se všechno řeší valčíkem a vínem, protože víc není třeba. A občas trochou absinthu, aby oči svítily ještě víc, horečky uražených podpatků z jiveu, horečky zažehnutý cha-chaou, spousty horeček z nekonečných hypnotických kol valčíku, oběžných drah života.
"Kam jdeš?! Hej, bando, do šatny, loučit!"
"Ale já jdu vítat, nikam nejdu!"
"Ježíš, ženská.... gardo, vítat!" 
/kolikrát za ten večer se proženem šatnou, abychom vítali, loučili a tančili, když zrovna nestihnem doletět na parket?/
Pak přijde ráno, krutě striktní, prudérní jak viktoriánská vychovatelka, ale my ti příště zas ukážem! 
/v horečkách, kdy všechny smutný chvíle dostanou na frak/.

/Chtěla bych zas slyšet 'pojď blíž' a mít horečku. Třeba jen z tance./

neděle 14. září 2014

Douce France

Halím se do vzpomínek na Francii. 
Vzpomínám na ranní jablečná pyré, hrnky podivně barevné a podivně chutnající kávy, malé croissanty. Snivé snídaně, které musely stačit na celý den. Z jejich kouzla jsem žila ještě půl roku.
Se stříbrným pařížským nebem jsme plakaly štěstím, že jsme, žijeme, že nám bijí srdce. Někomu jsem dala svůj deštník, nechtěla jsem ho, lítala jsem po pařížských chodnících a chtěla nasáknout francouzským deštěm. (Natekl mi do plic, které ho kašlaly další tři týdny, v posteli jsem mohla vzpomínat).
Čarovný Chambord, zámek mého srdce, chtěla bych všechny klíče ke všem jeho komnatám, procházet se v chladných zdech a být duchem těch renesančních místností, které se vznešenými okny dívají na obrovská panství. V nocích za úplňku se toulat v oborách a hledat tajemství. 
Růže ve Villandrách, velké, vonící, rudé... škrábancem od trnu mi do krve vteklo něco z francouzských růží. Víno pnoucí se nad hlavami a s každým uloupeným hroznem být blíže renesanci.
Vannes s branou do gotiky, zalkoholování se čokoládou s likéry a prokletí. Nemohu zemřít, dokud neuvidím podruhé Vannes. Vannes, které navštívil d'Artagnan, Vannes, které voní čokoládou, Vannes, které má čarovnou bránu do minulých let, Vannes, které ovládlo mou duši.
La Côte Sauvage, kde vítr cuchal vlasy jako něžný milenec a jeho polibky chutnaly solí Atlantického oceánu. Zanechávání otisků bosých nohou v písku, pomíjivějších než skořápky škeblí, co drtily vlny ve svých náručích. Valčík s kotníky v Atlantiku a pocit, že doopravdy žiji.

Sním. Chci zpátky. Avec Toi.
A sous le ciel de Paris šeptem žádat Francii a Tebe:"ne me quitte pas".