sobota 31. ledna 2015

Tečka bez i

Bílé prostěradlo je Ostrov
uprostřed černé tmy, která
nechce, abych spala.
Aby kdo nespal?
Je ještě nějaké já,
když jsem malá,
tak malá uložená
v té velké posteli,
tak velké, že se ztratím,
když chci vstát?

Jsem na bílem prostěradle
jako tečka bez i
uprostřed papíru.
Zapomenutá a sama,
chci na Tebe zavolat,
ale bojím se,
že umřu, protože se neozveš
zpátky. Nejsi tu.

Med prý ztrácí chuť
v příliš horkém čaji.
Je tam a není.
Jako to i, co nechalo 
jen tečku na papíře,
jako já bez Tebe.

Tvoje ruka obešla knoflíček
a dotkla se mé lopatky
namísto modré krajky.
A Tvé rty se mi lehce
snesly na pravé rameno.

Vidím je v zrcadle,
lopatku, rameno, jsou tu,
necítím je však.
A taková jsem celá
uprostřed bílého prostěradla
sama a bez Tebe,
tečka bez i uprostřed papíru.
Jsem tu a nejsem.




neděle 25. ledna 2015

Magnet

Paprsky reflektoru líbaly
každý svoji parketu,
když nás to k sobě zas přitáhlo.
Fyzikální zákon, nic víc,
 dva póly magnetu.

Letmá dotknutí rtů
na spánek, na klíční kost,
stran lásky naprosto
 sterilní a smyvatelné,
fyzikální síly a dost.
Na lásku je večer málo.

Šeptané láskyplné přezdívky
 patřily vzduchu stejně
jako mně, když jsi mě tisknul
tak opravdově a něžně.
A já se usmívala, abych
do toho zas nepletla lásku.

"Lásko, buď herečka," řekls',
a potom ses ke mně sklonil,
abys mi šeptal, že prý
nádherně voním.
Nemám vlohy a neumím to,
vysvětlila jsem ti a přitom
hraju před tebou celý večer 
životní roli, dej mi Oscara 
(a polibek), když předstírám,
že tě nemiluju.






pondělí 19. ledna 2015

Dnes v noci

Nebudu spát, dnes v noci ne,
bude se černat Arabicou,
nebudu spát do dalšího dne
do první kapky rosy.

Dnes v noci nad stránkami Skácela
budu snít a usmívat se,
utíkat tam, kam bych neměla
a ráno se budu vracet.

Dnes v noci načichnu
kafem, Skácelem a sněním
než s ránem rozsvítím tmu
první cigaretou, Jitřenkou města.

Nebudu spát, dnes v noci ne,
dovolím si se zamilovat,
dokud kouzlo ráno nepřetne
a láska zas nebude pro mě.


neděle 18. ledna 2015

Tak mladá

Z žalu se strašně, ale strašně
ožeru drahým rumem, ale strašně drahým
a dobrým
A zapálím si cigaretu a další,
a další, abych neviděla
na cenovku toho rumu.

Z chlastu strašně, ale strašně
ochraptím a budu sípat
spousty veršů Za každou
cigaretu jeden.

Bude to bolet strašně, ale strašně
Bude drásat ta recitace
někde v krku a u srdce
a oni řeknou 
Tak mladá a tak dobře hraje.

A budou se mýlit strašně, ale strašně
protože to bude to jediný,
co na lásce Tebe
ke mně bylo opravdový.

Pak umřu ožralá strašně, ale strašně
a zas řeknou
Tak mladá...

středa 15. října 2014

Šlechtična

Žiju na vysokánské noze (což je asi dáno výškou podpatků), mám život na dlani a je mi krásně. Hlava mi sahá až do mraků, takže mám studené tváře /ale červenají mi štěstím, ne mrazem/. Tančím. A Ty rušíš mé kruhy tím nejnádhernějším způsobem. Jsi. 
Nerozumím tomu, proč mě občas přepadnou smutky. Proč je svět náhle malá, zmuchlaná smutná kulička v mé kapse a kam se poděje to velikánské, nádherné plátno plné barev? Zakopávám pak o díry v chodníku a ony mě chtějí spolykat, černé díry města. /Dálka Tě v tu chvíli nechce pustit ke mně/.
Chci se zavřít do knihovny, mít Tě u sebe, pít kávu a číst. Objímat knihy a tančit mezi regály na vysokých podpatcích, hrát si na provazochodkyni v sukni, tančit opatrně, abych nic neshodila. A mít přijímací hodiny pro realitu. Hrát si na šlechtičnu.
Žiju si na vysoké noze, mám hlavu v mracích a jsem královnou svého vlastního malého sněžítka, ve kterém jsme a z vrchu nám na hlavy padá štěstí a láska, co voní po skořici.

pondělí 6. října 2014

Nadreálno IV.

Utíkat před deštěm,
co polyká ulice
a vlasy.
Kam plavou obrazy
ze světa?
Cítit se rozbitě
pod rozbitým deštníkem.
Chybí Tvá náruč.
Najdeš mě
schovanou v kávě.

neděle 28. září 2014

Nadreálno (Hraběti)

Topit barvu rtěnky
na rtech, co se pootevřené
v úžasu nad slovy
na papíře odvažují
zašeptat Hrabětova slova,
blouznit okamžikem,
ve kterém budou vyslovena,
protože vzít ty
verše do úst
je jako polibek
na rty Hraběte beatníků.