neděle 14. září 2014

Douce France

Halím se do vzpomínek na Francii. 
Vzpomínám na ranní jablečná pyré, hrnky podivně barevné a podivně chutnající kávy, malé croissanty. Snivé snídaně, které musely stačit na celý den. Z jejich kouzla jsem žila ještě půl roku.
Se stříbrným pařížským nebem jsme plakaly štěstím, že jsme, žijeme, že nám bijí srdce. Někomu jsem dala svůj deštník, nechtěla jsem ho, lítala jsem po pařížských chodnících a chtěla nasáknout francouzským deštěm. (Natekl mi do plic, které ho kašlaly další tři týdny, v posteli jsem mohla vzpomínat).
Čarovný Chambord, zámek mého srdce, chtěla bych všechny klíče ke všem jeho komnatám, procházet se v chladných zdech a být duchem těch renesančních místností, které se vznešenými okny dívají na obrovská panství. V nocích za úplňku se toulat v oborách a hledat tajemství. 
Růže ve Villandrách, velké, vonící, rudé... škrábancem od trnu mi do krve vteklo něco z francouzských růží. Víno pnoucí se nad hlavami a s každým uloupeným hroznem být blíže renesanci.
Vannes s branou do gotiky, zalkoholování se čokoládou s likéry a prokletí. Nemohu zemřít, dokud neuvidím podruhé Vannes. Vannes, které navštívil d'Artagnan, Vannes, které voní čokoládou, Vannes, které má čarovnou bránu do minulých let, Vannes, které ovládlo mou duši.
La Côte Sauvage, kde vítr cuchal vlasy jako něžný milenec a jeho polibky chutnaly solí Atlantického oceánu. Zanechávání otisků bosých nohou v písku, pomíjivějších než skořápky škeblí, co drtily vlny ve svých náručích. Valčík s kotníky v Atlantiku a pocit, že doopravdy žiji.

Sním. Chci zpátky. Avec Toi.
A sous le ciel de Paris šeptem žádat Francii a Tebe:"ne me quitte pas".

úterý 9. září 2014

Bojím

Štěstí je strach o květinový záhon
že zmrzne, uvadne a umdlí
přes lásku, kterou ho zalívám.
Bojím se...
...že uvadneme.
...že nás spálí slunce 
(zevnitř či zvenku, na tom nezáleží).
...že se jednou otočím přes rameno a Ty tam nebudeš.

Tenhle strach si nechám. Jen...
...až dostanu odvahu se ohlédnout, stůj tam prosím.

neděle 7. září 2014

Pařížská mlha

Prozraď mi tajemství
pařížské mlhy
Šeptá mezi polibky
a hýčkáním něhy
Těší se blízkostí
pařížské průvodkyně
co hovoří     směje se
líbá francouzsky a plynně
Obléká se a do rtů
hebkých stejně jako šaty
mezi dveřmi nabízí
cudně bílé cigarety
Za ruku vede ho
do uliček, co na ně
Montmarte vrhá stín
Paříž se budí utahaně
Objímá v paravanu
z kouře  líbá ji
pokývnutím zdraví
každého, koho potkají
Paříž vstává teď
v jednom ze svých rán
a každý z lidí má
svůj kouřový paraván
Hledí spolu k oblakům
s radostí z života a sebe
kouř ze všech těch cigaret
mlží pařížské nebe


(pour Ef Grey)





pátek 5. září 2014

Svléci svlačec

Včera v řece plavalo slunce, třpytilo se mezi odpadky, které v řece kvetou absurdně nahrazujíce lekníny. A dnešní ráno bylo starorůžové. Když se rozednívá, je nijaké, ale to většinou nikdo nevidí. Musíte stihnout rychle mrknout. Nebo vydržet nemrkat. A když přestane být nijaké, začne růžovět tou troškou světla, co opatrně vstupuje na nebe.
Z nebe spadl po dešti kus léta i s tou bezstarostností, která roztančí všechno od úsměvu až po kotníky a chodidla. Ale něco uvnitř je pořád umáčené a špatně schne, přichází malý strach. Podzimy jsou dlouhé a smutné, v srdcích a duších vyrůstá plevel, který potřebuje chladno a vytrvalý déšť. Jsou dva deště, impresionistické a pak ty, co prospívají plevelu. A kdo z duše svleče ten svlačec?
Možná proto jsme dnes chytali slunce, podvědomě hledali paprsky, abychom je mohli vidět, vdechnout, cítit, hned ty první ranní a čerstvé, aby spálily plevel až na kořeny. Nakonec ještě posypat skořicí, tak zhoubnou pro chlad, protože zahřívá (a vzpomínka na slova, úsměvy a oči nad skořicovým kafem a skořicovým cukrem ještě dvakrát víc).
Bezstarostné léto bude muset odejít, má svraskalou kůži šípků a ve vlasech šediny utahaných listů ořešáků. Přijde podzim. Vím, že přijde. Někdy, někdy mám hloupou, rouhavou chuť se zbláznit, aby ve mně vypuknul chaos (abych se podobala nebeské Isabele z Remarqueova Černého obelisku), protože chaos by zabíral tolik místa, že bych zapomněla, že přichází podzim a po něm zima. Zima. Zimy se děsím.
Vzpomínky na minulou zimu jsou zamknuté ve vitríně, určeny pouze k prohlížení, aby se mě nemohly dotknout. Ale ony zimu cítí. Lomcují zámkem, průhledné sklo, za kterým jsou schované, se otřásá ranami. Když praskne, láskyplně mě obejmou a mě to zardousí. Pomalu a bolestivě. Zima je daleko. Doufám.
Za trochu lásky šel bych světa kraj.... šel v lednu, ale šel bych bosý. (Nebo uteču vzpomínkám na bosých nohou).

Sundat si svetry 
ve skořicové vůni
znervóznět, ponořit
zrak do očních tůní.
Rozpačitě, s jistou
neohrabaností
vzájemně (neboj)
ve vší počestnosti.
Láskyplně a 
kávově sladce
svlečeme ze sebe
svlačce.



sobota 30. srpna 2014

J'irai

Bojím se podzimu, vždycky. A schovávám se mu do svetru, spávám s přikrývkou přes hlavu, aby mě nenašel. Podzimy jsou zlé. Na lidi chodí chlad a zakusuje se do nich i do mě. Ale dneska ne. Dneska totiž půjdu, ten svetr si natáhnu pěkně na sebe a na něj další, vezmu do dlaní odvahu a budu překračovat mrtvoly včerejšků. Spálím stará navždy, potom je spláchne déšť. J' irai sans peur.
Půjdu daleko. Lán světa, řeknu, až se někdo zeptá. Přišel čas a já půjdu s ním. J' irai avec le temps.
Budu odpouštět. Sobě, podzimu, času, bolestem, jim. J' irai avec la rémission.
Taky budu brečet, vím to, protože květiny mnou prorůstající zakořenily v těch slzách a smutcích. A bude mě bolet u srdce, protože tam kvete, co mělo dávno odkvést. Po cestě bude odkvétat a já budu zase brečet. Ale půjdu navzdory chladu a podzimu. J' irai malgré tout.
Až dojdu na lán světa, tam, kde desky šumí láskou a nedrhnou, napíšu odtamtud spoustu dopisů, protože tam...
...budu citovat Hraběte bez chvění hlasu, budu ho číst bez vzlyků.
...budu křičet šanson ochraptělá větrem, ne brekem.
...budu.
Je vais.



pátek 29. srpna 2014

Propast

Padající do propasti. Těším se na dno. Unavená. Plná úzkostí ze strachů a strachů z úzkosti. Nemůžu dál. Není se čeho chytit, o co opřít. Padající do propasti. Zalívejte mi prosím kytky.

"To bude v pořádku, vílo."
...tak slyšet...

úterý 26. srpna 2014

Teplo

Sledovala šedý popel chodící po jejím okně. Usadil se nahoře a pomalu se vezl dolů. Sníh, je to sníh. Připomněla si a zachvěla se zimou. Popelavý sníh na okně se proměnil v kapku. Dívala se, jak stéká po okně. Slza vody zmizela na kovovém rámu okenice. Propadla se do tmy a ona s ní.
Probudilo ji stoupání po schodech, někdo scházel ke dveřím. K ní. Zkřehlýma rukama přes sebe rychle přetáhla obě peřiny i deku. V tichu, ve kterém slyšela jen vlastní dech a šustění pokrývky o kůži, když se rozklepala chladem, zaslechla odupávání bot o rohožku. Stáhla si cíchy zpátky pod bradu. Usmála se, těšila se celý den, až přijde. 
"Přines sem ti teplo," oznámil jí, potom, co zavřel mezírku mezi dveřmi. Vždycky se snažil je otevírat co nejmíň, aby do mrazivého sklepního pokojíčku vniklo co nejméně ledového vzduchu. Dvěma dlouhými kroky byl u postele a opatrně se posadil na její okraj. Rozevřel ruce, aby viděla, co jí přinesl.
"Cigareta! A zapálená!", vykřikla překvapeně," kdes' ji našel?"
"Vyhodili ji z okna Parlamentu, co se s tím dělá?"
Pozoroval ji, když vkládala tu bílou trubičku do fialových rtů, které se jí pořád třásly, v bledém, ledovém obličeji, jí zářily velké jantarové oči. Nadechla se a zakuckala.
"Co je?! Panebože!" chtěl se k ní vrhnout, pak si vzpomněl, že studí, hrozně studí. Jen vyděšeně zíral.
"Nic," zasmála se jako když se cinkne lžičkou o skleničku, "jen to neumím. Zkus to."
Nedůvěřivě otáčel cigaretu v prstech, potom si ji vložil mezi nepřirozeně bílé rty a potáhl. V krku zachrastil kov, zamračil se. Rozesmála se, ale únava a promrzlost jí sebraly smích od rtů.
"Nebyly tam i sirky?" zašeptala s nadějí v hlase mezi potáhnutími z cigarety.
"Co to je?" podivil se.
"Dělá to oheň... teplo. Je to malá krabička, uvnitř jsou takový malinký dřevíčka s červenýma hlavičkama, někdy můžou mít i jinou barvu."
"Aha, tak to tam nebylo." Lhal. Aby se smála dál.
Seděl na posteli a díval se, jak vydechuje kouř, až na fialové rty mu přišla stejná jako oni. Tak proč ji musí skrývat, proč musí zemřít? Cigareta se zkrátila, držela ji v bledých dlaních s červenými konečky prstů, na hřbetech rukou se ostře rýsovaly modré žíly. Oči se jí zavíraly. Ještě chvíli se díval, čekal, až uvidí zimou vyčerpané tělo oddechovat spánkem. Tolik ji chtěl... políbit na čelo, chytit za ruku. Ale svými ledovými rty a tělem by odehnal tu trošku tepla, jak tomu říkala, kterou se mu podařilo vykouzlit.
Vyběhnul dveřmi zpátky. Coural se pod okny vysoké budovy z betonu a hrabal se ve sněhu, šedých závějích, co tvořily svět od doby, kdy ho vyrobily. Blbče! Takhle ti umře, umře umře! Příště se musíš pořádně dívat! Sirky nenašel, doufal, že když si pořádně vynadá, sletí z oken Parlamentu jako požehnání z nebes. Ne. Vzpomínal na den, kdy ji našel.
Chodil v ulicích a lhostejně se díval na mrtvé lidi. Vyvražděná Stará rasa, prázdné, neživé pohledy, studená těla. Bylo to správně, všechno nekovové a teplé muselo zemřít. Nikdy si nepředstavoval, že existuje něco, co není studené. Ani nevěděl, že je nebýt studené. Zrušili teplo. Nevěděl, co to je teplo, ale bylo mu to jedno, asi to udělali, když to řekli. Pak mezi troskami uviděl bílou ruku. Hýbala se. Uvědomil si, že pořád neví, proč ji tenkrát zachránil. Ale proč ji schovává, věděl.
Četla si.
"O čem to je?" ptal se. Zvedla oči a zaklapla knihu. Ruce rychle vsunula zpátky do pokrývek. Třásly se.
"Odehrává se to v jiným světě. Je tam dívka, která je nemocná, v plicích ji vyrostl leknín... ," na chvíli se odmlčela.
"Stará Ra- Vy máte taky plíce? Srdce taky?" nevěřícně na ni zíral.
"Jasně!" odvětila zase se smíchem, "sáhni si." Vytáhla ruce z pokrývek a natáhla se k němu.
"Radši ne, studím."
"Ale..." chtěla, aby ji chytil za ruku, chtěla, aby cítil její neplechové srdce. Zase ji přepadl strach, že on nemá city. Nikdy mu nebudu moct říct, že ho m...
"Řekni mi o tý holce s lenínem... co je lenín?" přerušil tok jejích myšlenek.
"Leknín, je to bílá kytka, co roste na vodě. Teda byla. No, a té nemocné holce musí nosit jiný kytky, aby se uzdravila."
"Skvělý!" zajásal nad příběhem. Zakašlala. Jinak, než při kouření. Vyděsil se. Nevěděl, co má dělat.
"Je ti zima?"
Jen přikývla, neměla sílu odpovídat. Pevněji ji obalil přikrývkami, opatrně, aby se jí nedotkl. Když urovnal deky, už spala. Fialové rty měla jemně pootevřené. Seděl na posteli a zase se na ni díval, nemohl se nabažit pohledu na to, jak je stejná jako oni a přesto tak jiná. Nemá v sobě kov. Často chtěla, aby s ní mluvil o své práci. Nechtěl, pracoval v Továrně. Z jejího komína neustále odcházel prefabrikovaný, šedý sníh ze zbytků výroby. A jejími vraty zbraně, které vyvraždili celou Její rasu. Pocítil neuvěřitelný vztek.
Spala pořád. Když odcházel do Továrny, taky. Nechtěl jít, nechtěl ji nechat samotnou. Ale kdyby nepřišel, našli by je. A ona by umřela. Pocítil při té myšlence neuvěřitelnou bolest.
Probudila se. On ve sklepě nebyl. Na pokrývce leželo několik větví mrtvých listnáčů a zelené snítky jehličnanů, jediných rostlin, kterým se ve věčném chladu dařilo. Chvilku na ně nechápavě koukala. Květiny! došlo jí. Ze spaní se usmívala.
Otevřela oči a doufala, že uvidí jeho. Seděl na posteli.
"Četla si neska?" zeptal se.
Přikývla. Pohled jí zabloudil na stolek vedle postele, kde měla knihu a větve. Usmála se. Všiml si toho.
"Líbí?"
"Jsou nádherné! Vždycky, když je vidím, je mi menší zima!" šeptala, co nejhlasitěji uměla, aby uvěřil. Opravdu ji štěstí, že si příběh pamatuje, hřálo.
"Řekni mi ještě kus tý knížky. Co ji ještě léčilo?" vyzvídal s nadějí v hlase.
"Moc, moc, moc nedobré pilulky. Léky. Chemikálie," snažila se použít co nejvíc slov, aby pochopil, "ale ty mně nepomůžou."
Vzdychl. Asi cítí! V duchu zajásala.
"A přežila to?" optal se ještě starostlivě.
"Hmmm... už se nepamatuju," zalhala. Umřela, a já umřu taky. Jsem den ode dne slabší. Už nemůžu pohnout ani jednou nohou.
***
Zoufal si. Už několik dní nepřinesl žádné Teplo. Ona spala, pořád spala. Někdy usnula uprostřed šeptané věty. Nemohl o ní přijít. O fialové rty o oči, co se smějou. Sedával u její postele, u její postele usínal a rvalo mu kovové srdce, když musel odejít.
Otevřela oči. Přežije to! Neumře mi, neumře mi!
"Je mi zima..." zaševelil její hlas sotva slyšitelně. Pak zase zakašlala. Nejhlasitější zvuk za poslední týden, rvalo mu uši. Modrající rukou si zakrývala ústa. Když ji odtáhla a utřela do pokrývky, objevila se na ní červená šmouha. Ne! Ne! Tohle... tohle na sobě měli ti mrtví! Mrtvá Stará Rasa, teklo to z jejich mrtvol!
"Vydrž, spi, jdu pro Teplo!" křikl na ni a chtěl zmizet za dveřmi. 
Prudce zavrtěla hlavou, potom dopadla na polštář a prudce oddechovala.
"Co... co pomohlo té holce s leknínem?" zoufale se upínal k tomu příběhu.
"Láska," zašeptala a dusila se v dalším záchvatu kašle. Krev zářila na fialových rtech jako korálky. Zapomněl na svůj chlad. Ten... kašel tomu říkala, ho děsil. Vrhl se k ní a chytil ji za ruku. Usmála se. 
"Tohle je skutečné teplo," zamumlala. Uviděl něco neuvěřitelného, věčně bledé tváře zčervenaly. 
Horečnatě odstrčil deky a peřiny, přitáhl si ji k sobě. Fialové rty měnily barvu. V životě neviděl nic krásnějšího pomalu se měnící růžová na rudou. Ona.... je Teplo!
"Hřeješ," zajíknul se, "a jsi nádherná!"
Usmála se nad jeho okouzlením a přitiskla se k němu. Užívala si poslední vteřiny tepla. Cítí. A miluje. Nebála se zemřít s tímhle vědomím. Údery srdce slábly a intervaly mezi nimi se prodlužovaly.
Cítil tep jejího srdce, měkké údery, žádné skřípění jako srdce jeho. Ležela mu v náručí a usnula. Zachránil jsem ji. Jako v té knize. Žije. A je moje. Probudila se.
"Ahoj," usmál se.
Jen se na něj podívala. Víc nemohla.
"Ta s leknínem, přežila to?" dychtivě se usmál. Viděl vodu, která jí tekla po tváři.
Vzmohla se na zavrtění hlavou. 
"Ne!" přitiskl své rty na její, jak potom dlouho toužil. Je to přece Teplo, říkala to! Z očí jí teklo víc a víc vody. 
Miluju tě. 
Spala mu v náručí ještě den. Potom byla jako Oni, chladná.
Za tohle zaplatíte. Odešel od ní se smutkem, vztekem a touhle myšlenkou.