neděle 14. srpna 2016

Perseidy

Dozrávají borůvky, ostružiny
a hvězdy Perseova souhvězdí,
a já s touhami neskromnými
o takové jedné sním.

Ať září tolik na nebesích,
že vypálí mi oči,
co dívaly se do těch Tvých.

Ať mi padá do dlaní a pálí,
že mi shoří ruce,
co se těch Tvých dotýkaly.

Ať sežehne na popel,
moje srdce,
co jsi od první chvíle měl.

Ať se tříští při letu tmou
a její úlomky,
ať mě probodnou.



pondělí 18. ledna 2016

Klec

Neumím přepilovat mříže
klece, co jsem si postavila
chci pryč a zároveň se bojím
Jak bych bez mříží žila?

A tak mě okukují a pozorují
obnaženou až na kost citů
někdy už vážně nevím, zda
jde o pomoc či perverzitu

Jako malé mořské víle
sebrali mi dar artikulované řeči
nesmím se rozhodovat, protestovat
tak jen neustále brečím

Já se ale nepřevtělím
v mořskou pěnu jak bych chtěla
já se můžu jedině proměnit
v moře krve z vlastního těla

pátek 1. ledna 2016

Konec

Včera jsem zlomila
vanilkový rohlíček
kterým jsem zdobila
podnos se zlatými okraji

Ty dva kusy se bělaly
jak porcelán, jen tisíckrát křehčí
zlomené vypovídaly
že dělám všechno špatně

Taky mě včera vzala
strašná malátnost a únava
a já zadoufala
že mi přestane bít srdce

Před očima zatmívání,
podlamující se kolena
a jediné vroucné přání
že už bude konec

A vskutku pohasínaly
ohňostroje, rok, svíce a já
končily, doutnaly
ale ráno to začalo znovu





sobota 5. prosince 2015

Nalezeno v deníku

Řekni, proč ráno tak
hrozně bolí.
Sáhni mi na čelo,
není to nějaká hrozná nemoc
to probouzení?

pátek 4. prosince 2015

Dlouhej pláč z písmen

Kde se vzal ten intensivní vnitřní pocit, že je nevhodné rozplakat se v přeplněné tramvaji? Tak se v tom házejícím ostrově jedoucím po ledových kolejích křečovitě držím Nesnesitelné lehkosti bytí v černé vazbě, jediného pevného bodu. A chce se mi brečet, brečet dlouho, příšerně, šíleně dlouho. Tisknu knihu k srdci, protože to se hystericky třepotá a já se bojím, příšerně, šíleně se bojím.

Před rokem mě tanec (poprvé a jedinkrát tenkrát zradil) vrhnul do rukou zežloutlých od cigaret, co vedly tak razantně. Byl to jive, nohy se proměnily ve dvě neviditelné šmouhy, šíleně, šíleně rychlý, tanec, vím, že nevypadal hezky, byl jako horečka, rval plíce, dvě hekticky se škubající těla, ale nebylo možno přestat tančit, nešlo se vymotat z tisíců spin a otáček a záklonů, do nichž jsem padala jako hadrová panenka a zametla tehdy ještě dlouhými vlasy podlahu, tak jsem se vrhla i do té náruče. Hloupě, hadrově, oddaně. Byla jsem jen spotřební zboží, jen tělo pod šaty. Kouřila jsem cigaretu za cigaretou, co mi podávaly ty ruce zežloutlé nikotinem, a pak mě vlekly do kol hektických záškubů trhajících plíce. Na zkoušku, bez citů. A já v jejich sevření přitom zapomněla na strach, který mi otrávil krev a dovedl mě pod nemocniční povlečení.

Když vstávám, když vařím kávu, když tahám vysoké podpatky z širokých děr v chodníku, toužím se proměnit v malou vílu. Už nechci, už nechci být spotřební, tolik toužím být malá, malinká, drobná, akorát do hrníčku, do flakonku svého parfému. Chci být jen vůně, kterou bys schoval do krabičky od sirek, chci se vejít do dlaní a být křehká, uložená do vaty, zahřátá dýchnutím. Zlé, špatné, sobecké touhy, chci je zadusit šálou, ale zalykám se dřív než ony.

Nemohu pustit knihu z ruky, jediný pevný bod ve zlém světě. Knihy, knihy a texty trhají nitky, kterými jsem připoutaná ke světu. Ale zůstanou, přetrvají, neopustí. Studím. Knihy přesto zůstanou. A nitě se trhají, lidé odcházejí, jak snadno můžeš odejít taky, protože každý potřebuje teplo a blízko. Budu si za to moct sama, studím a příliš čtu, příliš se poutám k písmenům.

Srdce se hystericky cuká, stud dusí slzy, nemůžeš se rozplakat v plné tramvaji, studíš, nehýčkej si sobecké touhy... chci brečet, dlouho, příšerně dlouho. Před školou si hrají děti se zapalovačem. A já nechci, příšerně, šíleně nechci, žít ve světě, kde jsou hadrové panenky na zkoušku, kde si děti hrají s ohněm.

neděle 22. listopadu 2015

Něhu

Jediné paprsky jsou ráno
ty z pouličního osvětlení,
svět budí zimomřivé chvění,
když vstávat musím,
něhu, něhu! prosím

Vysvlečené větve oblékají
prádlo z bílé jinovatky
já se chci otočit zpátky
a stočit se na divan.
Něhu, něhu... víc nežádám.

Námraza studí méně
než studí okolní svět,
v očích, v srdcích, v činech led.
Bojím se zimy, bojím se sněhu.
něhu, něhu, něhu, něhu, něhu....



sobota 7. listopadu 2015

Bojím

Múza už nevstává, kašle krev,
mou vinou a mými chybami.
Zabíjím ze sobeckého strachu,
vinu tiším sebeničením, ranami.
A stále se bojím.

Zakazují mi mé nemocné ideály,
rozum a nemoc mě trhají na kusy.
A ty se stále snažíš dát ty cáry
dohromady a hrůzu zardousit.
A já se stále bojím.

Před spaním hledím na gladiolu,
klidnou, nádhernou, vrhá elegantní stín.
Musím v hrůze odvrátit oči,
co když tu krásu zas zavraždím.
Stále se bojím.