pondělí 12. května 2014

Přijdu s prvním dnem...

zoufalství tak hmatatelné, že by se dalo obléci do šatů
Počkej, kam jdeš?!
Pryč, nastal čas. Obrátil se vítr, spadla tvoje hvězda.
Nechoď... kam půjdeš? Nechoď. Prosím.
Není důležité kam. Jak daleko. Ale proč. Rozhodla ses, v srdci máš díru, kterou nezaceluješ a já jí musím projít. Nepros, je to marné, dnes se neprosí, dnes se nespínají ruce. Dnes se snáší bolest.

slzy tak studené a slané, že se vpalují do tváří

Mám právo naposled...?
Nemáš. Ztratila ses sama sobě. A tak jsi ztratila i mě. Já budu čekat, až se najdeš. Hledej pečlivě.
Bude to bolet?
Sama vtíráš sůl do rány.
Jsi tak kruté!
Nemám na vybranou.
A chladné...
Tvá hvězda spadla z oblohy a vychladla. S ní i já. Najdi ji a odnes zpátky na nebe.
Nechoď!
Sbohem.
Vrátíš se ke mně? vyslovená prosba, touha i bolest, slzy se vpalují do kostí
Přijdu s prvním dnem, kdy se znovu usměješ nad západem slunce. 
poslední příslib Štěstí

neděle 11. května 2014

Naděje jsou divná věc

Aspoň mít naději...
Dojdu ti pro ni!
Nedojdeš, maličká.
Stojí moc peněz?
To nevím.
Tak je moc daleko?
Asi.

dlouhé ticho, které bolí, protože připomíná chvíle, kdy ticho bylo krásné

Bolí to?
Naděje? Ano. Ano, bolí. Je jako kulka v rameni, už to není prudký náraz, už to není strach, že to nepřežiješ, ale bolí to, protože je tam pořád zalezlá a hnisá. A ty si přeješ, aby šla vyndat, hrozně moc se těšíš, až se zbavíš toho mučícího kusu olova, ale přitom nevíš, jestli to ještě půjde vyndat. A to je naděje.
Ale ty jsi říkala, že chceš naději.
To ano. Moc ji chci.
Nevadí ti, že to bude bolet?
To je věc, pro kterou by stálo za to umřít, kdyby pro ni nebylo potřeba žít.

další dlouhé ticho, které mučí, protože připomíná chvíle, kdy ticho působilo rozkoš

Asi jsou dvě nebo je jich možná ještě víc. Třeba jako hvězd (i těch, které má on v očích).
On má v očích hvězdy?
Ano, modrou oblohu a spoustu hvězd. Nemluv o tom!
Promiň. Jsou kamarádky, ty dvě naděje?
Já nevím, jdi se jich zeptat.
A jak se jmenují?
Falešná a... a Ta druhá.
Určitě? Tak já jdu.

samota, který týrá, protože je věčná a už se nepromění v objetí

Spíš? Pláčeš?
Ne. Ne. Jsi zpátky?
Hm.
Našlas' je?
Hmmm... jo.
A?
NADĚJE JSOU DIVNÁ VĚC.




...

Twistuju. V ponožkách mám vyšoupaný díry, protože bosá chodidla bych si sedřela. Twistuju jako šílenec s nadějí, že ze sebe setřepu všechno, z čeho se snažím vypsat, co se snažím utopit v kafi, rozpustit v zeleným čaji, a čeho se nemůžu zbavit. Furt se v noci budím zbytečnou láskou, pak si rozkoušu ret, zmuchlám peřinu a snažím se usnout, protože vím...
...vím, že bych měla něco dělat, udělat krok do té černé díry, která teď přede mnou leží, a proletět někam dál, jenže to už nebude naděje na návrat. A já pořád tak věřím.
...vím, že bych měla přestat doufat.
...vím, že si sama beru štěstí.
...vím, že se musím usmívat a tvářit se, že jsem v pořádku, až Tě potkám.
...vím, že se musím probudit z té melancholózy, co mě žere.
...vím, že u toho twistování nevypadám jako Uma, ale jako pako.

sobota 10. května 2014

Víš...?

Víš? Nevíš. Nevíš a nechápeš tu podivnou směsici pocitů, jejichž složení je stejně složité, jako slzy, které denně prolévám. Ani nevím, proč brečím, jen si vzpomenu na barvy, doteky, zvuky a vůni, na to, čemu jsem říkávala Tvá náruč, na šedivoučké šero, modř Tvých očí, Tvé ruce omotané kolem mě, má hlava na Tvém hrudníku, kde jsem slyšela Tvé srdce a někde nad sebou slyšet Tvůj zpěv, co se přidával ke gramofonové desce... a pak ta vůně, citrónu, jablek a něčeho, co neumím pojmenovat, ale je to ta nejkrásnější vůně, co znám.
Do srdce se mi vyryla Hrabětova slova o lásce... pamatuješ? Je jako večernice, letící noční oblohou...
Našla jsem ji v Tvých očích, lásku i oblohu. Ale neumím zkamenět své srdce, které Tě dál miluje, pořád, nemá, co odpustit, protože nenalezlo provinění, nemá proč vyčítat, protože nenalezlo chybu. Miluje. 
Bude se těžko zapomínat na nejkrásnější v mém životě, na vše, co jsi mi dal. Těžké je usínat s vědomím, že se ráno nemám proč usmát, protože Tě neuvidím, a když ano, podlomí se mi kolena a ostré pero obtáhne ta slova v srdci, až mi na kůži vyraší krví napsáno:
Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Zavřete dveře na petlice! 
Zhasněte v domě všechny svíce 
a opevněte svoje těla
vy 
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď 
která ztratila kapitána 
námořníkům se třesou ruce 
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení 
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení 
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Náš život
hoří jako svíce 
a mrtví
milovat nemohou 
(V. Hrabě, Variace na renesanční téma)


A v očích se mi mihne vzpomínka na ta roztřesená slova, která jsi k té básni napsal, která jsi napsal ke vzpomínce na naše seznámení.... "Miluji tě!" (Já Tebe taky, lásko, já taky, pořád...).
Odpusť, nedokážu zapomenout.

pondělí 14. dubna 2014

Očekávání

Těžkne celé tělo
co v náručí
se Ti chvělo
jeho žár naplňuje
pokoj, tělo 
duši vydechuje
na Tvá ústa
vložím svou duši
na nich musí zůstat
do dalšího setkání
teď se ztratím
ulehnu chladná
zas se vrátím
a ožiju
až mě chytíš
do náruče
znovu políbíš
a tak dáš mi

zpátky duši.

neděle 13. dubna 2014

Jsi

Tvá slova jsou
všechna má nadechnutí
Tvé rty
nejkrásnější z chutí
Tvé oči
třpyt hvězd letících
za nocí, kdy jsem o Tobě snila
pohlazení rukou Tvých
ze mě smutky smyla
Tvá náruč
svět, vesmír, i to dál
Tvůj pohled najednou
dech mi vzal i dal
a nejkrásnějším
zázrakem je,
že opravdu jsi.
A já budu
navždy TVOJE.





neděle 6. dubna 2014

Tvoje

Usínám v narkóze
z Tvého políbení
nechvět se slastí
snadné není
v ruce skalpel
ta ruka rozechvělá
opatrně řeže
do horkého těla
díru po operaci
zašiju umělecky
chvílemi s Tebou
co jsou šťastné všecky
počkám na ráno
pak za svítání
vyoperovanou duši
dám Ti do dlaní
teď už se nebojím
jsem celá Tvoje
a Ty máš, lásko,
duše dvoje.