pondělí 18. května 2015

Planu

Potkávám malou a téměř francouzskou kavárnu a je mi melancholicky. Topím se v hříšně dobré kávě, ale myslím na to, jaké by to bylo topit se v ní s Tebou. S vědomím ztráty jistot jsem vhozena doprostřed něčeho, čemu se asi říká život. Vypadá to jako nedomalované plátno, cítím se jako postava hrubě přimalovaná, přičmáráná tužkou do hotové, barvami zářící olejomalby, šedobílá, nejistá, hozená do obrazu.
O pár minut později mi hoří vlasy, planu nikoli pro pravdu, neplanu pro lásku, hořím pro hanbu své vlastní hlouposti a neopatrnosti.
Učím se být dámou bez vlasů, učím se tančit, aniž znám kroky, učím se životu bez jistot. Ztrácím se, padám.
Chytáš mě někde na skalní římse, malý kousek ode dna. Jak to jen děláš?
...
Místo abych šla domů, nechávám se ulovit zvukem varhan a sedím na studené lavici v studeném kostele, poslouchám hudbu, ze které mrazí a celá ta zima je nádherná.
Touha věnovat všechny peníze na opravu varhan nebo snad na restaurování obrazů. Umřít hlady pro umění.
...
Učím se žít se ztrátami, učím se žít bez jistot. Potkávám Křivopřísežníka, nenávidím pohledy z očí do očí, hromadí se ve mně slaná jezera. Zase padám. Hledám v Ginsbergových verších, abych věděla, kam padám.

středa 13. května 2015

Bílé šeříky

Dnes viděla jsem
bílé šeříky
kvést nad městem.
Uchvácená, jak krásné jsou,
jak krátce žijí,
než jsou poskvrněny, uvadnou
Chtěla jsem být šeříkový květ,
žít čistá bílá, jen chvilku,
pak svět opuštět
Uvadnout sotva se kvítky rozvinou
uvadnout křehká
krásně zářící nevinou
Tak pojď, živote, dej si
se mnou poslední
láhev vína, další nechci
Už tak mám dávno po bělosti,
ušpiněná žitím, ta,
co KAZILA VZTAHY NÁKLONNOSTÍ
Příliš dlouho trvá to žití,
je čas ,
uschnout a vzdát se kvítí,
skokem do dráhy rychlíku
stanu se snad snítkou,
sice ne bílého, ale snad rudého šeříku.

pondělí 11. května 2015

Love will tear us apart

Dělám otisky rtů na cigaretu
hořkou a tak podobnou světu
Život je jako armagnac
(dobrý, trpký, omamný)
Závidím kouři, co letí do oblak,
taky bych se tak vznést chtěla,
kam toužím, bych doletěla
A zhmotnila bych se v TÉ náruči,
v TĚCH rukou, co se mi zamotaly do účesu
Chybíš  A snad tušíš
jak tu dálku těžko nesu
Chci zapálit dálku Pak její popel
nezametu ani
vrhnu se zamotat vlasy
do TĚCH dlaní.


neděle 19. dubna 2015

Opět

Opět mám právo na výrazné rtěnky,
opět se halím do kouře,
opět ztrácím strach z lásek,
opět shlížím na svět z vysokých podpatků.
Poprvé jsem tak úděsně bledá.
Poprvé se motám ve stále stejných místnostech proti své vůli.
Poprvé se odmítám vzdát bez boje do poslední kapky krve.

neděle 5. dubna 2015

Život

Nad hlavou poblikává zářivka, tisíc bliknutí za minutu, stárnoucí bludička z močálu moderních technologií, uprostřed instantní tmy ze zatažených závěsů. V jedné ruce hrnek instantní kávy, na rozdíl od tmy rozpustné ve vodě, druhou obkresluji vzory na staré pohovce. Dlouhé nehty nekonečně škrábou o modrý potah, vykreslují schody. Cik cak, cik cak, schody, po kterých jsem spadla a strašně se praštila do hlavy. Do hlavy, nad kterou bliká zářivka, do hlavy, kterou otřásají přesýpající se myšlenky, tisíc myšlenek za minutu.
Proklínám každé otevření očí, protože za víčky nebude pohled na svět, spadla jsem ze schodů do hlubokého sklepa s jediným zamřížovaným okýnkem. Popraskané sklo nechutně umaštěné milionem doteků, milionem marných pokusů je rozbít. Hypnotizuju ho očima, za ním se na chodníku, na šedém, pošlapaném plátně, míhají nohy. Jako šílená televize s jediným programem, nohy, nohy, tenké, tlusté, bosé, obuté, v punčochách, kalhotách, s ponožkami….  To běží a valí se životy mých blízkých. A někde tam zdrhá můj vlastní život.
S jistotou vím, že je krásnej, přestože okno mi dovoluje vidět ho jen po kotníky. Černé lakýrky, na nichž hrdě kvetou rozverné mašličky černých tkaniček. Kotník se elegantně a graciózně halí do černé ponožky ze stoprocentní bavlny. Vlní se nad nimi okraj černých kalhot, trochu ucouraných z bláznivých běhů kalužemi, nažehlené puky jsou trošku zplihlé a utahané po proflámovaných nocích. A ty pohyby, míhá se po chodníku tangovým krokem. Slow, slow, quick, quick.  Můj krásnej život. Bohémskej život. Život, na kterej už nedosáhnu.
Proklínám každé probuzení na studené podlaze sklepa, každé probuzení z ticha. Poslouchám s láskou to ticho v neklidné minutě mezi nuceným usnutím a chemickým spánkem (ze žlutého prášku), jen bliká zářivka. Koncert pro ticho a zářivku. A pak kruté ráno, kdy mi do uší jako obávání škvoři vlétají zvuky zvenku. Ze světa nad okýnkem, nad pruhem chodníku. Cinkající sklenice, chvějící se bránice, chvějící se řasy při laškovném mrkání, tři doby valčíku, jazyk dotýkající se patra při hovoru, dmoucí se plíce…  A já se snažím rozbít sklo a protáhnout ruku mříží. Do zápěstí se mi zařezává provaz. A další do krku, kolen, kotníků zápěstí, kolem každého kloubu jeden. Potom všechny běží, běží nahoru se patolízalsky, s nechutnou servilností spojit do pařátu, co mě ovládá.

Jsem loutka, loutka, co si sama stvořila loutkaře, aby ji držel pevně pod krkem a nenechal se hnout. Aby drtil touhu zase jít v rytmu tanga. Zbyla jen touha, touha šíleně se rozpínající v hrudníku, ukrytá tam jako démant v pokladnici před očima loutkaře. Ukrytá v srdci, které vzpomíná a bije v rytmu tanga. Slow, slow, quick, quick.

sobota 7. března 2015

Nenechte se znepokojovat

Nenechte se znepokojovat,
je o mne dobře postaráno,
v kleci, kde bolí každé ráno.

Buďte naprosto klidní,
jsem odborně ošetřena,
sama, napospas myšlenkám a vyděšená.

Není se čeho bát,
dbají o mé zdraví
způsoby, co mě div neotráví.

Nenechte se znepokojovat,
zbytečně Vás obava jímá,
já tu jen umírám před očima.

neděle 22. února 2015

Nechte slunce

Miluji chvíle, kdy přijde slunce,
jen přes okno sice, tiskne se
ke sklu. Je to jako polibky
přes igelit. Ale přijde vždy,
trocha lásky v samotě,
trocha někoho v izolaci.