Múza už nevstává, kašle krev,
mou vinou a mými chybami.
Zabíjím ze sobeckého strachu,
vinu tiším sebeničením, ranami.
A stále se bojím.
Zakazují mi mé nemocné ideály,
rozum a nemoc mě trhají na kusy.
A ty se stále snažíš dát ty cáry
dohromady a hrůzu zardousit.
A já se stále bojím.
Před spaním hledím na gladiolu,
klidnou, nádhernou, vrhá elegantní stín.
Musím v hrůze odvrátit oči,
co když tu krásu zas zavraždím.
Stále se bojím.
sobota 7. listopadu 2015
sobota 10. října 2015
Chemie
Večer polknu (bez vody)
dvě pilulky menší než drobné
jako bych z platíčka vyloupla
a spolkla tečku za dnem.
A ráno se ze slova 'pocit'
stane pojem ze slovníku
a mně bude zle, protože
žiju s léčivým jedem na jazyku.
neděle 16. srpna 2015
Dny se nemění
Dny jsou stejné, odlitky téže formy
a hlínou jsou slzy, úzkost a splín,
přejdou žárem vzteku na mladší já,
stále stejně, čas měří jen mizící ibalgin
Nacházím v obálkách papírové střepy
minulých lét, topím se vzpomínkami,
nořím se do čajů, nemění se dny, zůstává touha být zas děvčátko mezi kopretinami.
úterý 16. června 2015
milé(to)
Obcházejíc Skácelovu kašnu
stokrát dokola
potajmu nastavuji ruku
kapkám, jako když jsem byla
malá a nesměla jsem
máčet prsty v kašně
navzdory horku, které
líně sedalo na městský
asfalt, aby s ním teklo
skrz letní dny.
Letní dny malované prstem
od jahodové šťávy,
chvějícím se touhou.
Toužím se rozplynout
s vůní pelargonií a vznášet se
nad hlavami lidí
v podobě vůně
svého parfému.
Usídlit se nad Tvou
hlavou a vysrážet se
s rosou zpět do své
podoby,
večer klesnout
vedle Tebe na trávník,
opíjet se šampaňským,
topit v něm místo jahod
rty barevné od polibku.
stokrát dokola
potajmu nastavuji ruku
kapkám, jako když jsem byla
malá a nesměla jsem
máčet prsty v kašně
navzdory horku, které
líně sedalo na městský
asfalt, aby s ním teklo
skrz letní dny.
Letní dny malované prstem
od jahodové šťávy,
chvějícím se touhou.
Toužím se rozplynout
s vůní pelargonií a vznášet se
nad hlavami lidí
v podobě vůně
svého parfému.
Usídlit se nad Tvou
hlavou a vysrážet se
s rosou zpět do své
podoby,
večer klesnout
vedle Tebe na trávník,
opíjet se šampaňským,
topit v něm místo jahod
rty barevné od polibku.
pátek 5. června 2015
Pugét slz
Za obrovským pugétem
pivoněk, co voní až k rozkoši,
schovávám před světem,
svoje velký ustrašený oči.
Bojím se, že nejsi, že jsi jen
stvořen z mých pláčů pod hvězdami,
krásný přenádherný sen,
když se touhy mísí se slzami.
Tak promenuji se utopená
v rudém oparu rtěnky a korálů,
mezi ledovými kachlemi vystrašená,
snad jsi a utečeme pryč.
pivoněk, co voní až k rozkoši,
schovávám před světem,
svoje velký ustrašený oči.
Bojím se, že nejsi, že jsi jen
stvořen z mých pláčů pod hvězdami,
krásný přenádherný sen,
když se touhy mísí se slzami.
Tak promenuji se utopená
v rudém oparu rtěnky a korálů,
mezi ledovými kachlemi vystrašená,
snad jsi a utečeme pryč.
pondělí 18. května 2015
Planu
Potkávám malou a téměř francouzskou kavárnu a je mi melancholicky. Topím se v hříšně dobré kávě, ale myslím na to, jaké by to bylo topit se v ní s Tebou. S vědomím ztráty jistot jsem vhozena doprostřed něčeho, čemu se asi říká život. Vypadá to jako nedomalované plátno, cítím se jako postava hrubě přimalovaná, přičmáráná tužkou do hotové, barvami zářící olejomalby, šedobílá, nejistá, hozená do obrazu.
O pár minut později mi hoří vlasy, planu nikoli pro pravdu, neplanu pro lásku, hořím pro hanbu své vlastní hlouposti a neopatrnosti.
Učím se být dámou bez vlasů, učím se tančit, aniž znám kroky, učím se životu bez jistot. Ztrácím se, padám.
Chytáš mě někde na skalní římse, malý kousek ode dna. Jak to jen děláš?
...
Místo abych šla domů, nechávám se ulovit zvukem varhan a sedím na studené lavici v studeném kostele, poslouchám hudbu, ze které mrazí a celá ta zima je nádherná.
Touha věnovat všechny peníze na opravu varhan nebo snad na restaurování obrazů. Umřít hlady pro umění.
...
Učím se žít se ztrátami, učím se žít bez jistot. Potkávám Křivopřísežníka, nenávidím pohledy z očí do očí, hromadí se ve mně slaná jezera. Zase padám. Hledám v Ginsbergových verších, abych věděla, kam padám.
O pár minut později mi hoří vlasy, planu nikoli pro pravdu, neplanu pro lásku, hořím pro hanbu své vlastní hlouposti a neopatrnosti.
Učím se být dámou bez vlasů, učím se tančit, aniž znám kroky, učím se životu bez jistot. Ztrácím se, padám.
Chytáš mě někde na skalní římse, malý kousek ode dna. Jak to jen děláš?
...
Místo abych šla domů, nechávám se ulovit zvukem varhan a sedím na studené lavici v studeném kostele, poslouchám hudbu, ze které mrazí a celá ta zima je nádherná.
Touha věnovat všechny peníze na opravu varhan nebo snad na restaurování obrazů. Umřít hlady pro umění.
...
Učím se žít se ztrátami, učím se žít bez jistot. Potkávám Křivopřísežníka, nenávidím pohledy z očí do očí, hromadí se ve mně slaná jezera. Zase padám. Hledám v Ginsbergových verších, abych věděla, kam padám.
středa 13. května 2015
Bílé šeříky
Dnes viděla jsem
bílé šeříky
kvést nad městem.
Uchvácená, jak krásné jsou,
jak krátce žijí,
než jsou poskvrněny, uvadnou
Chtěla jsem být šeříkový květ,
žít čistá bílá, jen chvilku,
pak svět opuštět
Uvadnout sotva se kvítky rozvinou
uvadnout křehká
krásně zářící nevinou
Tak pojď, živote, dej si
se mnou poslední
láhev vína, další nechci
Už tak mám dávno po bělosti,
ušpiněná žitím, ta,
co KAZILA VZTAHY NÁKLONNOSTÍ
Příliš dlouho trvá to žití,
je čas ,
uschnout a vzdát se kvítí,
skokem do dráhy rychlíku
stanu se snad snítkou,
sice ne bílého, ale snad rudého šeříku.
bílé šeříky
kvést nad městem.
Uchvácená, jak krásné jsou,
jak krátce žijí,
než jsou poskvrněny, uvadnou
Chtěla jsem být šeříkový květ,
žít čistá bílá, jen chvilku,
pak svět opuštět
Uvadnout sotva se kvítky rozvinou
uvadnout křehká
krásně zářící nevinou
Tak pojď, živote, dej si
se mnou poslední
láhev vína, další nechci
Už tak mám dávno po bělosti,
ušpiněná žitím, ta,
co KAZILA VZTAHY NÁKLONNOSTÍ
Příliš dlouho trvá to žití,
je čas ,
uschnout a vzdát se kvítí,
skokem do dráhy rychlíku
stanu se snad snítkou,
sice ne bílého, ale snad rudého šeříku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)