Dnes jsem zničila všechna daná nikdy. Napsal jsi, po třech měsících, zase mě někdo oslovil vílo a já jsem hleděla na tu zprávu roztrhaná na milion kousků, na tisíce ano a ne. Nemyslím na Tebe, nemyslím na Tebe, už jsem zapomněla. Vrátím se na zem a ty domů. /Už Ti nikdy nenapíšu./
"Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
sobota 24. září 2016
sobota 10. září 2016
Gaspiller [:gaspije:] - mrhat
Strašně moc nevím, co se sebou, snažím se dělat tolik věcí, ale všechny jsou tak strašně prázdné a bez obsahu, přestože mají výsledky. Nebo já jsem prázdná? Já nevím, mám chuť Něco UDĚLAT, cítím to, když se nadechuju, to Něco, taky na kůži to mám, ale nemůžu to najít, co je to přesně. A tak dělám tisíce věcí a já vlastně nevím, jestli je chci dělat, a tak utrácím čas hloupými způsoby a mrhám jím. Z touhy po literatuře, která mě rozebere na kusy skoro šílím a trávím třikrát (!) týdně dvě hodiny v knihkupectví, abych odešla s prázdnýma rukama, protože zase nevím.
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.
Už dva měsíce jsi pryč. A já na Tebe už nemyslím. První měsíc to šlo tak těžko, zvykat si. Nemluvit o Tobě, nesměla jsem o Tobě mluvit, aby mě zase neodsoudili. Neodsoudili a nepopravili svými pohledy. A já bych zase neměla jiné obhajoby než ten pocit, který mi možná vyjde z úst, ale jen jako vydechnutí, nedokážu ho popsat a vyslovit, neměla bych jiné obhajoby než chvění při vzpomínce na šampaňské z plastového kelímku, protože skleničky bys za mnou městem přinesl těžko. Na vyměňování cigaret, na hluboké pohledy.
Zvykla jsem si o Tobě nemluvit, vzpomínky ztratily zvuk a šly spát. Je to dva měsíce. Kde jsi? Jsi pořád tam daleko? Vrátil ses, kam patříš, za ženou, za kloučkem, protože tam je Tvé místo? Nemyslíš na mě, viď že na mě nemyslíš? Musím si zvyknout, že na mě nemyslíš. Já na Tebe taky nemyslím. Nemyslím. Nemyslím...
neděle 14. srpna 2016
Perseidy
Dozrávají borůvky, ostružiny
a hvězdy Perseova souhvězdí,
a já s touhami neskromnými
o takové jedné sním.
Ať září tolik na nebesích,
že vypálí mi oči,
co dívaly se do těch Tvých.
Ať mi padá do dlaní a pálí,
že mi shoří ruce,
co se těch Tvých dotýkaly.
Ať sežehne na popel,
moje srdce,
co jsi od první chvíle měl.
Ať se tříští při letu tmou
a její úlomky,
ať mě probodnou.
pondělí 18. ledna 2016
Klec
Neumím přepilovat mříže
klece, co jsem si postavila
chci pryč a zároveň se bojím
Jak bych bez mříží žila?
A tak mě okukují a pozorují
obnaženou až na kost citů
někdy už vážně nevím, zda
jde o pomoc či perverzitu
Jako malé mořské víle
sebrali mi dar artikulované řeči
nesmím se rozhodovat, protestovat
tak jen neustále brečím
Já se ale nepřevtělím
v mořskou pěnu jak bych chtěla
já se můžu jedině proměnit
v moře krve z vlastního těla
pátek 1. ledna 2016
Konec
Včera jsem zlomila
vanilkový rohlíček
kterým jsem zdobila
podnos se zlatými okraji
Ty dva kusy se bělaly
jak porcelán, jen tisíckrát křehčí
zlomené vypovídaly
že dělám všechno špatně
Taky mě včera vzala
strašná malátnost a únava
a já zadoufala
že mi přestane bít srdce
Před očima zatmívání,
podlamující se kolena
a jediné vroucné přání
že už bude konec
A vskutku pohasínaly
ohňostroje, rok, svíce a já
končily, doutnaly
ale ráno to začalo znovu
vanilkový rohlíček
kterým jsem zdobila
podnos se zlatými okraji
Ty dva kusy se bělaly
jak porcelán, jen tisíckrát křehčí
zlomené vypovídaly
že dělám všechno špatně
Taky mě včera vzala
strašná malátnost a únava
a já zadoufala
že mi přestane bít srdce
Před očima zatmívání,
podlamující se kolena
a jediné vroucné přání
že už bude konec
A vskutku pohasínaly
ohňostroje, rok, svíce a já
končily, doutnaly
ale ráno to začalo znovu
sobota 5. prosince 2015
Nalezeno v deníku
Řekni, proč ráno tak
hrozně bolí.
Sáhni mi na čelo,
není to nějaká hrozná nemoc
to probouzení?
pátek 4. prosince 2015
Dlouhej pláč z písmen
Kde se vzal ten intensivní vnitřní pocit, že je nevhodné rozplakat se v přeplněné tramvaji? Tak se v tom házejícím ostrově jedoucím po ledových kolejích křečovitě držím Nesnesitelné lehkosti bytí v černé vazbě, jediného pevného bodu. A chce se mi brečet, brečet dlouho, příšerně, šíleně dlouho. Tisknu knihu k srdci, protože to se hystericky třepotá a já se bojím, příšerně, šíleně se bojím.
Před rokem mě tanec (poprvé a jedinkrát tenkrát zradil) vrhnul do rukou zežloutlých od cigaret, co vedly tak razantně. Byl to jive, nohy se proměnily ve dvě neviditelné šmouhy, šíleně, šíleně rychlý, tanec, vím, že nevypadal hezky, byl jako horečka, rval plíce, dvě hekticky se škubající těla, ale nebylo možno přestat tančit, nešlo se vymotat z tisíců spin a otáček a záklonů, do nichž jsem padala jako hadrová panenka a zametla tehdy ještě dlouhými vlasy podlahu, tak jsem se vrhla i do té náruče. Hloupě, hadrově, oddaně. Byla jsem jen spotřební zboží, jen tělo pod šaty. Kouřila jsem cigaretu za cigaretou, co mi podávaly ty ruce zežloutlé nikotinem, a pak mě vlekly do kol hektických záškubů trhajících plíce. Na zkoušku, bez citů. A já v jejich sevření přitom zapomněla na strach, který mi otrávil krev a dovedl mě pod nemocniční povlečení.
Když vstávám, když vařím kávu, když tahám vysoké podpatky z širokých děr v chodníku, toužím se proměnit v malou vílu. Už nechci, už nechci být spotřební, tolik toužím být malá, malinká, drobná, akorát do hrníčku, do flakonku svého parfému. Chci být jen vůně, kterou bys schoval do krabičky od sirek, chci se vejít do dlaní a být křehká, uložená do vaty, zahřátá dýchnutím. Zlé, špatné, sobecké touhy, chci je zadusit šálou, ale zalykám se dřív než ony.
Nemohu pustit knihu z ruky, jediný pevný bod ve zlém světě. Knihy, knihy a texty trhají nitky, kterými jsem připoutaná ke světu. Ale zůstanou, přetrvají, neopustí. Studím. Knihy přesto zůstanou. A nitě se trhají, lidé odcházejí, jak snadno můžeš odejít taky, protože každý potřebuje teplo a blízko. Budu si za to moct sama, studím a příliš čtu, příliš se poutám k písmenům.
Srdce se hystericky cuká, stud dusí slzy, nemůžeš se rozplakat v plné tramvaji, studíš, nehýčkej si sobecké touhy... chci brečet, dlouho, příšerně dlouho. Před školou si hrají děti se zapalovačem. A já nechci, příšerně, šíleně nechci, žít ve světě, kde jsou hadrové panenky na zkoušku, kde si děti hrají s ohněm.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)