Mlčí šedá ústa soch
trpělivým deštěm modelovaná
Mlčí hnědá patina
ty otisky polibků čaje na porcelánu
Mlčí jadérka v jablku
na hvězdičku rozkrajovaná
Mlčí slané pánve na polštáři
zbytky slz prolitých k ránu
Nabízím z rozkousaných rtů
rudé kapky, krvavou obětinu
Nabízím úlitbu na bílém ubruse
purpurové kruhy od Tramínu
Obracím k nebi
žebrácky dlaně
snad odpověď
snese se na ně
Drobky slov
snad zaplní vrásku
vyrytou v dlani
odpovědí na otázku
Co se to s námi stalo?
středa 27. září 2017
čtvrtek 29. prosince 2016
Vánoční
V teple svíček na věnci,
v kolébce chvojí hýčkané
rodily se v prosinci
zvoněním vloček vítané.
Cukrem z rohlíčku pokřtěné
s parfémem skořice a jehličí
bíle a červeně oděné
třpytem z ozdob se nalíčí.
Odchází s dýmem zhášených
svíček vánočního stromečku,
chytám do rukou kouř sfouknutých
tu křehkou vánoční vlečku.
sobota 24. září 2016
A všechna nikdy ztroskotala
Dnes jsem zničila všechna daná nikdy. Napsal jsi, po třech měsících, zase mě někdo oslovil vílo a já jsem hleděla na tu zprávu roztrhaná na milion kousků, na tisíce ano a ne. Nemyslím na Tebe, nemyslím na Tebe, už jsem zapomněla. Vrátím se na zem a ty domů. /Už Ti nikdy nenapíšu./
"Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
"Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
sobota 10. září 2016
Gaspiller [:gaspije:] - mrhat
Strašně moc nevím, co se sebou, snažím se dělat tolik věcí, ale všechny jsou tak strašně prázdné a bez obsahu, přestože mají výsledky. Nebo já jsem prázdná? Já nevím, mám chuť Něco UDĚLAT, cítím to, když se nadechuju, to Něco, taky na kůži to mám, ale nemůžu to najít, co je to přesně. A tak dělám tisíce věcí a já vlastně nevím, jestli je chci dělat, a tak utrácím čas hloupými způsoby a mrhám jím. Z touhy po literatuře, která mě rozebere na kusy skoro šílím a trávím třikrát (!) týdně dvě hodiny v knihkupectví, abych odešla s prázdnýma rukama, protože zase nevím.
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.
Už dva měsíce jsi pryč. A já na Tebe už nemyslím. První měsíc to šlo tak těžko, zvykat si. Nemluvit o Tobě, nesměla jsem o Tobě mluvit, aby mě zase neodsoudili. Neodsoudili a nepopravili svými pohledy. A já bych zase neměla jiné obhajoby než ten pocit, který mi možná vyjde z úst, ale jen jako vydechnutí, nedokážu ho popsat a vyslovit, neměla bych jiné obhajoby než chvění při vzpomínce na šampaňské z plastového kelímku, protože skleničky bys za mnou městem přinesl těžko. Na vyměňování cigaret, na hluboké pohledy.
Zvykla jsem si o Tobě nemluvit, vzpomínky ztratily zvuk a šly spát. Je to dva měsíce. Kde jsi? Jsi pořád tam daleko? Vrátil ses, kam patříš, za ženou, za kloučkem, protože tam je Tvé místo? Nemyslíš na mě, viď že na mě nemyslíš? Musím si zvyknout, že na mě nemyslíš. Já na Tebe taky nemyslím. Nemyslím. Nemyslím...
neděle 14. srpna 2016
Perseidy
Dozrávají borůvky, ostružiny
a hvězdy Perseova souhvězdí,
a já s touhami neskromnými
o takové jedné sním.
Ať září tolik na nebesích,
že vypálí mi oči,
co dívaly se do těch Tvých.
Ať mi padá do dlaní a pálí,
že mi shoří ruce,
co se těch Tvých dotýkaly.
Ať sežehne na popel,
moje srdce,
co jsi od první chvíle měl.
Ať se tříští při letu tmou
a její úlomky,
ať mě probodnou.
pondělí 18. ledna 2016
Klec
Neumím přepilovat mříže
klece, co jsem si postavila
chci pryč a zároveň se bojím
Jak bych bez mříží žila?
A tak mě okukují a pozorují
obnaženou až na kost citů
někdy už vážně nevím, zda
jde o pomoc či perverzitu
Jako malé mořské víle
sebrali mi dar artikulované řeči
nesmím se rozhodovat, protestovat
tak jen neustále brečím
Já se ale nepřevtělím
v mořskou pěnu jak bych chtěla
já se můžu jedině proměnit
v moře krve z vlastního těla
pátek 1. ledna 2016
Konec
Včera jsem zlomila
vanilkový rohlíček
kterým jsem zdobila
podnos se zlatými okraji
Ty dva kusy se bělaly
jak porcelán, jen tisíckrát křehčí
zlomené vypovídaly
že dělám všechno špatně
Taky mě včera vzala
strašná malátnost a únava
a já zadoufala
že mi přestane bít srdce
Před očima zatmívání,
podlamující se kolena
a jediné vroucné přání
že už bude konec
A vskutku pohasínaly
ohňostroje, rok, svíce a já
končily, doutnaly
ale ráno to začalo znovu
vanilkový rohlíček
kterým jsem zdobila
podnos se zlatými okraji
Ty dva kusy se bělaly
jak porcelán, jen tisíckrát křehčí
zlomené vypovídaly
že dělám všechno špatně
Taky mě včera vzala
strašná malátnost a únava
a já zadoufala
že mi přestane bít srdce
Před očima zatmívání,
podlamující se kolena
a jediné vroucné přání
že už bude konec
A vskutku pohasínaly
ohňostroje, rok, svíce a já
končily, doutnaly
ale ráno to začalo znovu
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)