středa 2. března 2022

...

Konzervy, rejži do zásoby, 
doklady, peníze do obálky, 
roušku, symbol zmizelý doby,
kufr pro případ jaderný války.

Ale co proti raketám strachu a žalu, 
co denně mířej na amygdalu? 
Co udělat, zabalit a říct
při blokádě hrudníku a plic?

středa 29. prosince 2021

Louskáček na parapetu

Tuším ve tmě Louskáčka, 

stojí na parapetu, 

mně na hrudi Myší král, 

přišel si pro odvetu. 


Jedno tělo, sedm hlav, 

ta první v pondělí 

mi okusuje spánek, 

sedmá má pré v neděli. 


Tuším ve tmě Louskáčka, 

čekám na jeho slova, 

až dřevěně vysloví 

má slečno Stahlbaumová. 


To se mi zas bude zdát 

dlouhý neděravý sen 

prospím celou noc a tím 

je Myší král poražen. 


úterý 1. června 2021

Na zeleném drnu

 Z okna vlaku se zahledím

na pole osázené posedy,

z nichž pohled se mění ve zdání,

že moh' bys vzít kopce do dlaní.


Vzít si kus skály, boží muka,

mladé vrbky od potoka

a zahájit tak v duši osídlení,

kde krom pláně ničeho není.



čtvrtek 11. března 2021

Tmelem

 Vystřihnu z fotoalba

naše letní dovolený

a výlety podzimní krajinou.

Vytapetuju jimi 

byt až do koupelny.


A tak cestou pro čaj 

od psacího stolu

jako bych se prošla

po přístavním molu.

Koukám na moře 

a na rybáře

a nalevo vidíte italský bar.


Když ani to nepomůže

a nezbavím se průvanu.

Tapety strhám a zmuchlám.

Papírovou koulí a izolačkou

zalepím díru v hrudníku,

odtud asi táhne.

A pro jistotu to ještě zatřu tmelem.

pátek 5. února 2021

Ve střídě

Usínat v horkém dechu léta

jak ve střídě čerstvého bochníku

s bouřkou praskající kůrky nad sebou.


Čekat až se horkem unaví

i čas a usedne na patníku

nějaké zapomenuté půlvteřiny.


Časování sloves nepřipadne

v úvahu a tak nebudeme

celou zapomenutou půlvteřinu léta


než chleba někdo rozkrojí

kůrka křupne, my se nadechneme

poprvé skutečně odpočatí.

pátek 29. ledna 2021

.

Opíráme se zády

každá ve svém klubíčku 

jako dvě ozubená kolečka

kočka malé já velké 

až zavřeme oči

zacvaknou do sebe 

a stroj na sny

se roztočí

tiše

nikoho nevzbudí

jen skoro neslyšně vrní

středa 27. ledna 2021

Koláž

Chci si slepit nový svět

z rozstříhaných časopisů,

kde místo fontán budou

sklenice na vysoké nožce

a z hladkých polokoulí citronového sorbetu

uprostřed bude tryskat šampaňské.

A místo lamp nikdy nehasnoucí prskavky,

v jejichž obláčcích dýmu se schová

nemravný dotek i s touhou šeptaná slova.

Aby se v těch zbytcích střelného prachu

zažehla jiskra, která se pak bude šířit

jako požár od srdce k srdci.

Až to bude nejkrásnější

celý ten papírový svět shoří

v barevném ohňostroji.

Ale nikdo nebude plakat,

shoří totiž i stesk.






čtvrtek 3. října 2019

Nejsoucno

Budu Ti říkat Ty; Vám všem, ať víš, jak se cítím, když ležím na arabském koberci s vínem v žaludku a nevím, kdo jsem, poslouchám Rachmaninova, ty tóny mě úplně rozpouští, silné údery klavíru, drtí a drolí mě na drobné sutiny, na prach v koberci. Počkat! Mě? Drobím se já? Jsem to já nebo se na koberci rozpíjí rudá skvrna červeného? Nebo je to jen vzor na koberci rozbíhající se od středu ke krajům, kde ho přidusí rohy, až se variace na Paganiniho dostane k poslednímu úderu kladívka o strunu?

Jsem mušketýr, cítím tu sílu, to srdce a odhodlání, když Tě držím v objetí, i když jsi mnohem vyšší než já. Ale který mušketýr? Jsem Athos, s únavou, moudrými řečmi hlubokými jako loky vypitého vína, s cynismem střízlivosti vloženým do pohledu a dlouhé filosofické debaty na zdánlivě nepodstatné, ale tak krásné a pro chvíli zalitou sluncem nebo letním soumrakem s lechtivě chladivou rosou životně důležité téma? Ale ne, to bych byla moc namyšlená. Byla? Jsem? JSEM?
D'Artagnan vrhající se bezhlavě do výpadu, tance, nesmyslů, dobrodružství, šesté sklenice vína... a jen štěstím nedostat zásah. Ale vždyť stačí spočítat ty jizvy a recept na zázračný hojivý balzám jsem dávno zapomněla, zkusmo, zoufale chybně míchám, slzy, žluč, vztek, čokoládu, víno, gin, tonic, cynismus, páté před deváté, až tím jedem otrávím sebe i Tebe...

A nakonec se mi stejně v noci zdá, že jsem zlodějka, co se převléká za barokní princeznu, a šaty, jež si jednou navleče (byly světle modré se zlatou krajkou), ji skutečně promění v ušlechtilou, vzdělanou, krásnou bytost. Nejsem tedy, dám se definovat šaty, nebo snad tkaninou vyřčeného těmi, které si pustím tak blízko k tělu, že je nechám mě oblékat (i Tebe)...

Jsem přitisknutá k chladnému baroknímu sloupu, v hladkém objemu pískovce jsou jeskyňky, co si v něm udělal čas, aby si tam schovával Momenty, studené prsty se v nich zastavují, kámen mě nechává vdechnout vznešenost, drží prostor, aby na mě nespadla jeho krása a tíha myšlenky, která jej vytvořila. A ne-jsoucnost je náhle nepodstatná.


sobota 20. ledna 2018

Světe

Co jsme si, sakra, udělali,
ty světe můj širokej,
že ze všech chodníků,
každej je pro mě zlej
nebo jsou zavřený,
že na Tebe vzlykám
velký, pálivý, a moc pepřený
bezdůvodný, stupidní potoky
slz, co tečou- kam?
stejně někam do stoky
k ostatním kravinám,
co tam vyblily všecky
nány, co se moc kurvily
a tahaly s žitím, duše umělecký,
co po nocích smilnily
s filosofama, Templářema a básníkama
v rámci svých stupidních ideálů,
podpatky ošoupaný chodníkama
v touze po cíli a troše cyankálů.

Co to s náma, sakra, je
ty světe můj studenej,
že Seifert je dražší než Skácel
se stejným počtem stran,
proč se ke mně  vracej‘
touhy, kterejch se vzdám,
proč padá listí, strhaný šaty,
chlípnejma rukama podzimu,
proč padá smutek zrovna na ty,
kterým věřím nevinu,
proč padá Bohu z dlaní
kurevská tma, co se jí bojím,
a proč padá hned ráno za ní
únava, kterou neustojím,
proč mi padaj podpatky do bahna
a zase, proč padá ta tma?!
A mně padá nádobí z police,
a s ním splín a utěrka do klína,
tříští se o zem sklenice,
vak s poslední infuzí vína.

Co jsem to, světe, doprdele
zač, že Tě topím směle
v Rudým moři vína
mezi střepama a krví,
a už se ani nedojímám.

pátek 15. prosince 2017

Perly

Na smaragdových větévkách
po několika perličkách,
na konstrukci křehkosti
několik bílých něžností,
jejichž bílý třpyt
dokáže vykouzlit
růže na tvářích
po vřelých polibcích
nebo snad je v ruměncích
krev štěstím naprasklých srdcí.

pátek 3. listopadu 2017

Vším

Chci klesat do náruče
zemdlená valčíky
protančených plesů

Noci probrečet
pro důstojníky
padlé u Slavkova

Chci nahá sedět
modelem van Goghovi
v líném kouři

slzet a slzet
být obraz absinthový
rozechvělá na plátně

Chci v úžasu stát
na náměstí Republiky
v roce osmnáct

Plakat a plakat
na chodníky
dojatá národem

Chci se válet
opilá po stole
milovat Hraběte

Bulet a bulet
v jazzu, ve Viole,
že on mě nemiluje

Chci být všude vším
jen ne teď a tady

pátek 13. října 2017

Svedená

V Tvých obrazech červeň jak na královském šatě,
pro můj úsměv mícháš do barev třpyt,
listí jak u Klimta vyvedeno zlatě,
však marně - nedám se okouzlit.

Oprší sůl bolesti z lícních kostí,
vánkem brouzdáš se mými loknami.
Sladkými jablky léčíš mě od hořkosti,
tak znale čteš mezi touhami.

Předu blahem něžností přemnožená,
růže studu na tvářích za svá podezření,
Tvým kouzlem opět naprosto poblázněná,
v hrudi horké, šťastné tetelení.

S prvním zakrákáním vraním
ses jak větvemi žebry proklestil,
zas drtíš, podzime, nahé srdce v dlani
bys jeho krví javory nabarvil.

středa 27. září 2017

Věštba

Mlčí šedá ústa soch
trpělivým deštěm modelovaná
Mlčí hnědá patina
ty otisky polibků čaje na porcelánu
Mlčí jadérka v jablku
na hvězdičku rozkrajovaná
Mlčí slané pánve na polštáři
zbytky slz prolitých k ránu

Nabízím z rozkousaných rtů
rudé kapky, krvavou obětinu
Nabízím úlitbu na bílém ubruse
purpurové kruhy od Tramínu

Obracím k nebi
žebrácky dlaně
snad odpověď
snese se na ně

Drobky slov
snad zaplní vrásku
vyrytou v dlani
odpovědí na otázku

Co se to s námi stalo?


čtvrtek 29. prosince 2016

Vánoční

V teple svíček na věnci,
v kolébce chvojí hýčkané
rodily se v prosinci
zvoněním vloček vítané.

Cukrem z rohlíčku pokřtěné
s parfémem skořice a jehličí
bíle a červeně oděné
třpytem z ozdob se nalíčí.

Odchází s dýmem zhášených
svíček vánočního stromečku,
chytám do rukou kouř sfouknutých
tu křehkou vánoční vlečku.





sobota 24. září 2016

A všechna nikdy ztroskotala

Dnes jsem zničila všechna daná nikdy. Napsal jsi, po třech měsících, zase mě někdo oslovil vílo a já jsem hleděla na tu zprávu roztrhaná na milion kousků, na tisíce ano a ne. Nemyslím na Tebe, nemyslím na Tebe, už jsem zapomněla. Vrátím se na zem a ty domů. /Už Ti nikdy nenapíšu./
"Ahoj..."

Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.

Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"

Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.

sobota 10. září 2016

Gaspiller [:gaspije:] - mrhat

Strašně moc nevím, co se sebou, snažím se dělat tolik věcí, ale všechny jsou tak strašně prázdné a bez obsahu, přestože mají výsledky. Nebo já jsem prázdná? Já nevím, mám chuť Něco UDĚLAT, cítím to, když se nadechuju, to Něco, taky na kůži to mám, ale nemůžu to najít, co je to přesně. A tak dělám tisíce věcí a já vlastně nevím, jestli je chci dělat, a tak utrácím čas hloupými způsoby a mrhám jím. Z touhy po literatuře, která mě rozebere na kusy skoro šílím a trávím třikrát (!) týdně dvě hodiny v knihkupectví, abych odešla s prázdnýma rukama, protože zase nevím.
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.
Už dva měsíce jsi pryč. A já na Tebe už nemyslím. První měsíc to šlo tak těžko, zvykat si. Nemluvit o Tobě, nesměla jsem o Tobě mluvit, aby mě zase neodsoudili. Neodsoudili a nepopravili svými pohledy. A já bych zase neměla jiné obhajoby než ten pocit, který mi možná vyjde z úst, ale jen jako vydechnutí, nedokážu ho popsat a vyslovit, neměla bych jiné obhajoby než chvění při vzpomínce na šampaňské z plastového kelímku, protože skleničky bys za mnou městem přinesl těžko. Na vyměňování cigaret, na hluboké pohledy. 
Zvykla jsem si o Tobě nemluvit, vzpomínky ztratily zvuk a šly spát. Je to dva měsíce. Kde jsi? Jsi pořád tam daleko? Vrátil ses, kam patříš, za ženou, za kloučkem, protože tam je Tvé místo? Nemyslíš na mě, viď že na mě nemyslíš? Musím si zvyknout, že na mě nemyslíš. Já na Tebe taky nemyslím. Nemyslím. Nemyslím...

neděle 14. srpna 2016

Perseidy

Dozrávají borůvky, ostružiny
a hvězdy Perseova souhvězdí,
a já s touhami neskromnými
o takové jedné sním.

Ať září tolik na nebesích,
že vypálí mi oči,
co dívaly se do těch Tvých.

Ať mi padá do dlaní a pálí,
že mi shoří ruce,
co se těch Tvých dotýkaly.

Ať sežehne na popel,
moje srdce,
co jsi od první chvíle měl.

Ať se tříští při letu tmou
a její úlomky,
ať mě probodnou.



pondělí 18. ledna 2016

Klec

Neumím přepilovat mříže
klece, co jsem si postavila
chci pryč a zároveň se bojím
Jak bych bez mříží žila?

A tak mě okukují a pozorují
obnaženou až na kost citů
někdy už vážně nevím, zda
jde o pomoc či perverzitu

Jako malé mořské víle
sebrali mi dar artikulované řeči
nesmím se rozhodovat, protestovat
tak jen neustále brečím

Já se ale nepřevtělím
v mořskou pěnu jak bych chtěla
já se můžu jedině proměnit
v moře krve z vlastního těla

pátek 1. ledna 2016

Konec

Včera jsem zlomila
vanilkový rohlíček
kterým jsem zdobila
podnos se zlatými okraji

Ty dva kusy se bělaly
jak porcelán, jen tisíckrát křehčí
zlomené vypovídaly
že dělám všechno špatně

Taky mě včera vzala
strašná malátnost a únava
a já zadoufala
že mi přestane bít srdce

Před očima zatmívání,
podlamující se kolena
a jediné vroucné přání
že už bude konec

A vskutku pohasínaly
ohňostroje, rok, svíce a já
končily, doutnaly
ale ráno to začalo znovu





sobota 5. prosince 2015

Nalezeno v deníku

Řekni, proč ráno tak
hrozně bolí.
Sáhni mi na čelo,
není to nějaká hrozná nemoc
to probouzení?