středa 2. března 2022
...
středa 29. prosince 2021
Louskáček na parapetu
Tuším ve tmě Louskáčka,
stojí na parapetu,
mně na hrudi Myší král,
přišel si pro odvetu.
Jedno tělo, sedm hlav,
ta první v pondělí
mi okusuje spánek,
sedmá má pré v neděli.
Tuším ve tmě Louskáčka,
čekám na jeho slova,
až dřevěně vysloví
má slečno Stahlbaumová.
To se mi zas bude zdát
dlouhý neděravý sen
prospím celou noc a tím
je Myší král poražen.
úterý 1. června 2021
Na zeleném drnu
Z okna vlaku se zahledím
na pole osázené posedy,
z nichž pohled se mění ve zdání,
že moh' bys vzít kopce do dlaní.
Vzít si kus skály, boží muka,
mladé vrbky od potoka
a zahájit tak v duši osídlení,
kde krom pláně ničeho není.
čtvrtek 11. března 2021
Tmelem
Vystřihnu z fotoalba
naše letní dovolený
a výlety podzimní krajinou.
Vytapetuju jimi
byt až do koupelny.
A tak cestou pro čaj
od psacího stolu
jako bych se prošla
po přístavním molu.
Koukám na moře
a na rybáře
a nalevo vidíte italský bar.
Když ani to nepomůže
a nezbavím se průvanu.
Tapety strhám a zmuchlám.
Papírovou koulí a izolačkou
zalepím díru v hrudníku,
odtud asi táhne.
A pro jistotu to ještě zatřu tmelem.
pátek 5. února 2021
Ve střídě
Usínat v horkém dechu léta
jak ve střídě čerstvého bochníku
s bouřkou praskající kůrky nad sebou.
Čekat až se horkem unaví
i čas a usedne na patníku
nějaké zapomenuté půlvteřiny.
Časování sloves nepřipadne
v úvahu a tak nebudeme
celou zapomenutou půlvteřinu léta
než chleba někdo rozkrojí
kůrka křupne, my se nadechneme
poprvé skutečně odpočatí.
pátek 29. ledna 2021
.
Opíráme se zády
každá ve svém klubíčku
jako dvě ozubená kolečka
kočka malé já velké
až zavřeme oči
zacvaknou do sebe
a stroj na sny
se roztočí
tiše
nikoho nevzbudí
jen skoro neslyšně vrní
středa 27. ledna 2021
Koláž
Chci si slepit nový svět
z rozstříhaných časopisů,
kde místo fontán budou
sklenice na vysoké nožce
a z hladkých polokoulí citronového sorbetu
uprostřed bude tryskat šampaňské.
A místo lamp nikdy nehasnoucí prskavky,
v jejichž obláčcích dýmu se schová
nemravný dotek i s touhou šeptaná slova.
Aby se v těch zbytcích střelného prachu
zažehla jiskra, která se pak bude šířit
jako požár od srdce k srdci.
Až to bude nejkrásnější
celý ten papírový svět shoří
v barevném ohňostroji.
Ale nikdo nebude plakat,
shoří totiž i stesk.
čtvrtek 3. října 2019
Nejsoucno
Jsem mušketýr, cítím tu sílu, to srdce a odhodlání, když Tě držím v objetí, i když jsi mnohem vyšší než já. Ale který mušketýr? Jsem Athos, s únavou, moudrými řečmi hlubokými jako loky vypitého vína, s cynismem střízlivosti vloženým do pohledu a dlouhé filosofické debaty na zdánlivě nepodstatné, ale tak krásné a pro chvíli zalitou sluncem nebo letním soumrakem s lechtivě chladivou rosou životně důležité téma? Ale ne, to bych byla moc namyšlená. Byla? Jsem? JSEM?
D'Artagnan vrhající se bezhlavě do výpadu, tance, nesmyslů, dobrodružství, šesté sklenice vína... a jen štěstím nedostat zásah. Ale vždyť stačí spočítat ty jizvy a recept na zázračný hojivý balzám jsem dávno zapomněla, zkusmo, zoufale chybně míchám, slzy, žluč, vztek, čokoládu, víno, gin, tonic, cynismus, páté před deváté, až tím jedem otrávím sebe i Tebe...
A nakonec se mi stejně v noci zdá, že jsem zlodějka, co se převléká za barokní princeznu, a šaty, jež si jednou navleče (byly světle modré se zlatou krajkou), ji skutečně promění v ušlechtilou, vzdělanou, krásnou bytost. Nejsem tedy, dám se definovat šaty, nebo snad tkaninou vyřčeného těmi, které si pustím tak blízko k tělu, že je nechám mě oblékat (i Tebe)...
Jsem přitisknutá k chladnému baroknímu sloupu, v hladkém objemu pískovce jsou jeskyňky, co si v něm udělal čas, aby si tam schovával Momenty, studené prsty se v nich zastavují, kámen mě nechává vdechnout vznešenost, drží prostor, aby na mě nespadla jeho krása a tíha myšlenky, která jej vytvořila. A ne-jsoucnost je náhle nepodstatná.
sobota 20. ledna 2018
Světe
ty světe můj širokej,
že ze všech chodníků,
každej je pro mě zlej
nebo jsou zavřený,
že na Tebe vzlykám
velký, pálivý, a moc pepřený
bezdůvodný, stupidní potoky
slz, co tečou- kam?
stejně někam do stoky
k ostatním kravinám,
co tam vyblily všecky
nány, co se moc kurvily
a tahaly s žitím, duše umělecký,
co po nocích smilnily
s filosofama, Templářema a básníkama
v rámci svých stupidních ideálů,
podpatky ošoupaný chodníkama
v touze po cíli a troše cyankálů.
Co to s náma, sakra, je
ty světe můj studenej,
že Seifert je dražší než Skácel
se stejným počtem stran,
proč se ke mně vracej‘
touhy, kterejch se vzdám,
proč padá listí, strhaný šaty,
chlípnejma rukama podzimu,
proč padá smutek zrovna na ty,
kterým věřím nevinu,
proč padá Bohu z dlaní
kurevská tma, co se jí bojím,
a proč padá hned ráno za ní
únava, kterou neustojím,
proč mi padaj podpatky do bahna
a zase, proč padá ta tma?!
A mně padá nádobí z police,
a s ním splín a utěrka do klína,
tříští se o zem sklenice,
vak s poslední infuzí vína.
Co jsem to, světe, doprdele
zač, že Tě topím směle
v Rudým moři vína
mezi střepama a krví,
a už se ani nedojímám.
pátek 15. prosince 2017
Perly
po několika perličkách,
na konstrukci křehkosti
několik bílých něžností,
jejichž bílý třpyt
dokáže vykouzlit
růže na tvářích
po vřelých polibcích
nebo snad je v ruměncích
krev štěstím naprasklých srdcí.
pátek 3. listopadu 2017
Vším
zemdlená valčíky
protančených plesů
Noci probrečet
pro důstojníky
padlé u Slavkova
Chci nahá sedět
modelem van Goghovi
v líném kouři
slzet a slzet
být obraz absinthový
rozechvělá na plátně
Chci v úžasu stát
na náměstí Republiky
v roce osmnáct
Plakat a plakat
na chodníky
dojatá národem
Chci se válet
opilá po stole
milovat Hraběte
Bulet a bulet
v jazzu, ve Viole,
že on mě nemiluje
Chci být všude vším
jen ne teď a tady
pátek 13. října 2017
Svedená
pro můj úsměv mícháš do barev třpyt,
listí jak u Klimta vyvedeno zlatě,
však marně - nedám se okouzlit.
Oprší sůl bolesti z lícních kostí,
vánkem brouzdáš se mými loknami.
Sladkými jablky léčíš mě od hořkosti,
tak znale čteš mezi touhami.
Předu blahem něžností přemnožená,
růže studu na tvářích za svá podezření,
Tvým kouzlem opět naprosto poblázněná,
v hrudi horké, šťastné tetelení.
S prvním zakrákáním vraním
ses jak větvemi žebry proklestil,
zas drtíš, podzime, nahé srdce v dlani
bys jeho krví javory nabarvil.
středa 27. září 2017
Věštba
trpělivým deštěm modelovaná
Mlčí hnědá patina
ty otisky polibků čaje na porcelánu
Mlčí jadérka v jablku
na hvězdičku rozkrajovaná
Mlčí slané pánve na polštáři
zbytky slz prolitých k ránu
Nabízím z rozkousaných rtů
rudé kapky, krvavou obětinu
Nabízím úlitbu na bílém ubruse
purpurové kruhy od Tramínu
Obracím k nebi
žebrácky dlaně
snad odpověď
snese se na ně
Drobky slov
snad zaplní vrásku
vyrytou v dlani
odpovědí na otázku
Co se to s námi stalo?
čtvrtek 29. prosince 2016
Vánoční
sobota 24. září 2016
A všechna nikdy ztroskotala
"Ahoj..."
Po mnoha a mnoha týdnech jsem zase obula taneční boty a rty nechala rozpít v rudé večerní rtěnce. Do sálu jsem nedošla, smutná, nerozhodná, a tak strašně opuštěná ve městě plném anonymních lidí. Kam mám jít? Co mám dělat? Na co jsou telefony, když nemám komu zavolat, když je mi zle.
Šla jsem do kavárny, do bývalé práce.
/Na tohle nemám nervy, už sem nikdy nevkročím a už nikdy nebudu dělat zadarmo a přesčas./
"No ne, co ty tady?"
"Neměla jsem kam jít."
Jen chápavý pohled, jakmile jednou překročíš práh naší kavárny, nemůžeš pryč. Nechceš se vracet, ale když nemáš kam jít, je to první, co tě napadne. Všichni jsme už takhle přišli tisíckrát.
"Co si dáš?"
"Čaj... hele, jsi tu sama?"
"Jo..."
"Pustíš mě za bar?"
Čichám kávu, poslouchám vrčení mlýnku a napětí povoluje až teď, když ztroskotala všechna má nikdy.
sobota 10. září 2016
Gaspiller [:gaspije:] - mrhat
A dny se ztrácí a já nevím, co jsem s nimi vlastně provedla.
Potřebuju knihu, která mě rozebere. Neumím říct, že nechci, aby se mnou jela tramvají, protože chci jet v tichu. Preventivně chodím míle na vzdálené zastávky, jen abych nikoho nepotkala.
V papírnictví jsem hodiny a čekám na to nadšení z barev papíru. Odcházím bez jediného sešitu, s růžovou propisku, kterou jsem nepotřebovala. Mrhám.
Vykouřím za den krabičku cigaret, pak si koupím další a týden nekouřím, krabička už týden leží v batohu.
neděle 14. srpna 2016
Perseidy
pondělí 18. ledna 2016
Klec
pátek 1. ledna 2016
Konec
vanilkový rohlíček
kterým jsem zdobila
podnos se zlatými okraji
Ty dva kusy se bělaly
jak porcelán, jen tisíckrát křehčí
zlomené vypovídaly
že dělám všechno špatně
Taky mě včera vzala
strašná malátnost a únava
a já zadoufala
že mi přestane bít srdce
Před očima zatmívání,
podlamující se kolena
a jediné vroucné přání
že už bude konec
A vskutku pohasínaly
ohňostroje, rok, svíce a já
končily, doutnaly
ale ráno to začalo znovu