středa 16. července 2014

Jak se v sobě nevyznám

Cokoli je to
 za city ve mně
 tak v srdci mě
 hladí jemně.
 Hrabu se v
 kupě citoskládky
 recykluju a chci
 Tě mít zpátky.
 Jen nevím proč.
...

Kočka prej předstírá, že je kachna. Já mám pocit, že moje noha není moje. Přemýšlím, čí je moje noha, když ne moje.
...
Proč... 
·nejsi v ranní kávě
 ·mě neobjímáš právě
 ·si nejistě připadám
 ·bloudím,nevím kam
 ·usmívám se zas
 ·myslím na Tvé oči, hlas?
...
Teď vážně
nechápu se
mám srdce 
v jednom kuse
a pak zase
se rozpadá
a moje hvězda
padá a padá
a padá a padá
bude v hlíně hnít
nebo možná taky
v hníně hlít.
Já fakt nevím,
nechápu, hledám,
se v to prostě
nevyznám.

pondělí 16. června 2014

Neutečeš

Pedál je sešlápnutý až k podlaze, přesto se pokouším dupnout ještě víc, se zatajeným dechem čekám, kdy si prokopnu podlahu auta.  Ale já musím ujet. Neotáčej se, hlavně se neotáčej, ať ho nevidíš. Dívej se na horizont, dívej se na horizont. Dovolím si krátce mrknout do zrcátka. Nesmíš se na děj dívat! Ujet znamená svobodu. Nádech, výdech, šlápnout na plyn. Pořádně.
V noci, kdy se stíny proměnily v temnotu a rozlily se po podlaze mého pokoje, tma šplhala po žebříčku postele. Topila jsem se slzami, minulost a ztracené krásy mi vyrývaly ostrými hroty patetické verše do masa. A tak jako v lijáku vysvitne paprsek slunce a promění kapky ve zlatý déšť, jsem dostala nejkrásnější nápad svého života. Vzala jsem nůžky a odstřihávala ho. Bolestným cvakáním plným krve jsem oddělovala svůj stín. Zhmotněnou minulost. A patetický řev mučedníka se vrýval do ušních bubínků.
Auto s námahou plive poslední kapky benzínu, zatímco já chytám slinu na peprnou nadávku, kterou vyslovím, až se otočím. Pomalu, pomalu, s hlubokým nádechem podobna jogínskému mistru odlepuji pohled z horizontu. Nebude tam, nebude tam, nebude tam. Opatrné ohlédnutí přes rameno, bleskové jako do očí baziliška. Hlava plná škodolibého vítězství. Zajíždím ke krajnici, abych radostným dupnutím na brzdu rozklepala dodýchávající auto. K dokonalosti chybí už jen triumfální prásknutí dveřmi.
Opíjím se skutečností, že má minulost začíná prvním klapnutím podpatku o nerovnou dlažbu po vystoupení z auta. Není žádné předtím.
„Umři! Zdechni! Nechci tě!“ volala jsem s vypětím sil při cvakání nůžkami a toužila jsem po svobodě. Procházím se lampovou alejí, vystavuji se kuželům světla a doslova se ožírám pohledem na chodník, který zběsile křižují stíny lamp, ale ten můj ne. Umírá, zdechá, sám.  Na rtech úsměv Doriana Graye, mrazení rozkoše až v koříncích vlasů.
Poprvé chápu, co znamená zapíjet svobodu. „Nemám stín,“ šeptám do každé sklenky opojné tekutiny, co její vůně štípe do očí. A tančím v každém existujícím světle. Propadám šílenému smíchu, když se na páry na parketech lepí žárlivě jejich stíny. Jen se líbejte, naivky, než shledáte, kdo vás ze zadu škrtí. Čas odejít.
Motám se ulicemi, dávám si tisíce přezdívek a kroutím boky v lampové aleji bez toho, aby se za mnou plížila minulost, bez toho, aby mě někdo dávil. Dávám si skvělé přezdívky, hledám ulici Stínadla, abych se jí mohla vysmát.
S opilým chichotáním se zvedám, ze země. Opírám se o zeď, než najdu rovnováhu. Náhle se mi zužují plíce, mizí dech. Kotníky mi silně drtí ledový stisk, bolest tak silná, že nemohu vykřiknout. Vstává z chodníku, na kterém vždy ležel. Tiskne mě ke zdi. Cihly se mi zarývají do zad. Pohlédnu na zem, abych s děsem zjistila, že tam je. Stín. Nemohu odtrhnout oči.

„Neutečeš,“ šeptá a v plicích mu stále chrčí krev. Horký, lepkavý pocit na šíji. Tma.

pondělí 2. června 2014

Jsi mým...

Vznáším se uprostřed zoufalství mezi kapičkami slz. Ten neznámý barevný vesmír vyplivnutý chaosem a bolestí pohlcuje všechny slzy, aby je natěsnal do malé, úzké, průhledné trubičky, ve které slzy září všemi barvami zoufalosti. Slza krve, slza temnoty, slzy modřin, ztracené bělosti a krásy. A celé to destilační zařízení, co pohlcuje slzy vyrvané z mé hrudi, srdce, duše a zhrzené lásky, plní drobnou kádinku Tvými čirými sliby. Destilované v samotné podstatě. Slzy je vyleptaly z vlasů, kam jsi je šeptal, ze srdce, kam se ukryly a z duše, která v ně věřila.
Rád tě ještě uvidím...
Pořád pro mě něco znamenáš...
***

Naše odloučení mě odsoudilo k smrti, byl jsi spoluviníkem naší lásky, byl jsi mým soudcem a jsi mým katem, umírám v každém okamžiku, kdy trvá naše odloučení, abych se mohla znovu zrodit a trpět.

pondělí 12. května 2014

Přijdu s prvním dnem...

zoufalství tak hmatatelné, že by se dalo obléci do šatů
Počkej, kam jdeš?!
Pryč, nastal čas. Obrátil se vítr, spadla tvoje hvězda.
Nechoď... kam půjdeš? Nechoď. Prosím.
Není důležité kam. Jak daleko. Ale proč. Rozhodla ses, v srdci máš díru, kterou nezaceluješ a já jí musím projít. Nepros, je to marné, dnes se neprosí, dnes se nespínají ruce. Dnes se snáší bolest.

slzy tak studené a slané, že se vpalují do tváří

Mám právo naposled...?
Nemáš. Ztratila ses sama sobě. A tak jsi ztratila i mě. Já budu čekat, až se najdeš. Hledej pečlivě.
Bude to bolet?
Sama vtíráš sůl do rány.
Jsi tak kruté!
Nemám na vybranou.
A chladné...
Tvá hvězda spadla z oblohy a vychladla. S ní i já. Najdi ji a odnes zpátky na nebe.
Nechoď!
Sbohem.
Vrátíš se ke mně? vyslovená prosba, touha i bolest, slzy se vpalují do kostí
Přijdu s prvním dnem, kdy se znovu usměješ nad západem slunce. 
poslední příslib Štěstí

neděle 11. května 2014

Naděje jsou divná věc

Aspoň mít naději...
Dojdu ti pro ni!
Nedojdeš, maličká.
Stojí moc peněz?
To nevím.
Tak je moc daleko?
Asi.

dlouhé ticho, které bolí, protože připomíná chvíle, kdy ticho bylo krásné

Bolí to?
Naděje? Ano. Ano, bolí. Je jako kulka v rameni, už to není prudký náraz, už to není strach, že to nepřežiješ, ale bolí to, protože je tam pořád zalezlá a hnisá. A ty si přeješ, aby šla vyndat, hrozně moc se těšíš, až se zbavíš toho mučícího kusu olova, ale přitom nevíš, jestli to ještě půjde vyndat. A to je naděje.
Ale ty jsi říkala, že chceš naději.
To ano. Moc ji chci.
Nevadí ti, že to bude bolet?
To je věc, pro kterou by stálo za to umřít, kdyby pro ni nebylo potřeba žít.

další dlouhé ticho, které mučí, protože připomíná chvíle, kdy ticho působilo rozkoš

Asi jsou dvě nebo je jich možná ještě víc. Třeba jako hvězd (i těch, které má on v očích).
On má v očích hvězdy?
Ano, modrou oblohu a spoustu hvězd. Nemluv o tom!
Promiň. Jsou kamarádky, ty dvě naděje?
Já nevím, jdi se jich zeptat.
A jak se jmenují?
Falešná a... a Ta druhá.
Určitě? Tak já jdu.

samota, který týrá, protože je věčná a už se nepromění v objetí

Spíš? Pláčeš?
Ne. Ne. Jsi zpátky?
Hm.
Našlas' je?
Hmmm... jo.
A?
NADĚJE JSOU DIVNÁ VĚC.




...

Twistuju. V ponožkách mám vyšoupaný díry, protože bosá chodidla bych si sedřela. Twistuju jako šílenec s nadějí, že ze sebe setřepu všechno, z čeho se snažím vypsat, co se snažím utopit v kafi, rozpustit v zeleným čaji, a čeho se nemůžu zbavit. Furt se v noci budím zbytečnou láskou, pak si rozkoušu ret, zmuchlám peřinu a snažím se usnout, protože vím...
...vím, že bych měla něco dělat, udělat krok do té černé díry, která teď přede mnou leží, a proletět někam dál, jenže to už nebude naděje na návrat. A já pořád tak věřím.
...vím, že bych měla přestat doufat.
...vím, že si sama beru štěstí.
...vím, že se musím usmívat a tvářit se, že jsem v pořádku, až Tě potkám.
...vím, že se musím probudit z té melancholózy, co mě žere.
...vím, že u toho twistování nevypadám jako Uma, ale jako pako.

sobota 10. května 2014

Víš...?

Víš? Nevíš. Nevíš a nechápeš tu podivnou směsici pocitů, jejichž složení je stejně složité, jako slzy, které denně prolévám. Ani nevím, proč brečím, jen si vzpomenu na barvy, doteky, zvuky a vůni, na to, čemu jsem říkávala Tvá náruč, na šedivoučké šero, modř Tvých očí, Tvé ruce omotané kolem mě, má hlava na Tvém hrudníku, kde jsem slyšela Tvé srdce a někde nad sebou slyšet Tvůj zpěv, co se přidával ke gramofonové desce... a pak ta vůně, citrónu, jablek a něčeho, co neumím pojmenovat, ale je to ta nejkrásnější vůně, co znám.
Do srdce se mi vyryla Hrabětova slova o lásce... pamatuješ? Je jako večernice, letící noční oblohou...
Našla jsem ji v Tvých očích, lásku i oblohu. Ale neumím zkamenět své srdce, které Tě dál miluje, pořád, nemá, co odpustit, protože nenalezlo provinění, nemá proč vyčítat, protože nenalezlo chybu. Miluje. 
Bude se těžko zapomínat na nejkrásnější v mém životě, na vše, co jsi mi dal. Těžké je usínat s vědomím, že se ráno nemám proč usmát, protože Tě neuvidím, a když ano, podlomí se mi kolena a ostré pero obtáhne ta slova v srdci, až mi na kůži vyraší krví napsáno:
Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Zavřete dveře na petlice! 
Zhasněte v domě všechny svíce 
a opevněte svoje těla
vy 
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď 
která ztratila kapitána 
námořníkům se třesou ruce 
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení 
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení 
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice 
plující černou oblohou 
Náš život
hoří jako svíce 
a mrtví
milovat nemohou 
(V. Hrabě, Variace na renesanční téma)


A v očích se mi mihne vzpomínka na ta roztřesená slova, která jsi k té básni napsal, která jsi napsal ke vzpomínce na naše seznámení.... "Miluji tě!" (Já Tebe taky, lásko, já taky, pořád...).
Odpusť, nedokážu zapomenout.