úterý 29. července 2014

Světýlka

V noci se schovávám do deky a do tmy, potom ležím na trávě a dívám se nahoru. Najednou je mi strašně smutno, deka nehřeje, tma studí. Přeju si být tam nahoře, mezi hvězdama, chodila bych tam bosá a sypala na hvězdy flitry, aby se třpytily milencům v očích. Pak bych vytáhla z kapsy sukně tužku, co jí tam furt tahám, utrhla jednu hvězdu z oblohy, napsala na ní pár slov o tom, jak se tam nahoře mám, umazala ji flitrama a s Tvou adresou ji hodila dolů.

Takhle si můžu rozsvítit leda další světýlko mezi těma na obloze. Takový malý oranžový, co visí na konci bílýho papírku. Ale když si vzpomenu na oči, ve kterých jsou světýlka stokrát hezčí, přijde mi to jako banální hloupost.

Dneska je to nějaký krátký, ale když ono to kafe je ještě unavenější než já, když nesvítíš naproti nám (mně a mýmu kafi).

pátek 25. července 2014

Komu patří svět

Nevím, odkud přichází štěstí, ani jestli existuje, možná na něj nevěřím, ale jistě vím, že je nějaká zvláštní síla, která roztančí duši a pohladí bolavou hlavu. Anebo i naopak.
"ozvu se ti!"
Tři slova a vykřičník stačily k tomu, abych nosila ve vlasech planou růži, hvízdala si a polykala sluneční paprsky, které mě lechtaly v žaludku a svítily zase zpátky na svět.
***
Vlastnit svět znamená moct si dělat, co chcete. A já se dneska cítím na to mít svět, protože zářím a chci si podat ruku se sluníčkem. Uprostřed ulice plné lidí jsem začala tancovat, vlnit se do jazzovýho rytmu, kterej zručnýma prstama vyhrávalo slunko na zmoklý plechový střechy, a lidi neslyšeli. Protančila jsem se jimi s úsměvem až do Benátek, a tak mi patřil svět. Quick, quick, slow, slow, celej svět, quick, quick. Svět patří těm, co se nebojej. A tak jsem poprvý v životě skočila do kaluže. Na stehnech i spodničce mám abstraktní malbu. Bláto je Pollock! V mých botách barvy jeřabinový šťávy vody jak z Niagarskejch vodopádů. A tak jsem je zula. Domů jsem dotancovala bosa, botama jsem vyťukávala synkopy. Syn-ko-pa, syn-ko-pa. A lidi mysleli, že jsem opilá.
***
Prší. Po oknech leje tolik, že to udělalo nádhernou stěnu, impresionistickej průhled do světa. Je to jako kdybychom byli v jiným světě a dívali se na obrázek Země. Všechno stojí, vlak, stromy, liduprázdný nástupiště. Hýbe se jen svět uvnitř vlaku. Jsme jak uvězněný ve fotce, svět žije jen uvnitř vlaku, za okýnkem obrázek. Velká fotka, na ní maličkatej vláček, do kterýho není vidět, a tak nás nikdo nevysvobodí, protože neví, že tu jsme. A tak si budu moc číst až do konce galaxií. Ale Tobě pošlu pohled z dimenze uprostřed deště, protože ses fakt ozval. Třeba nějak přijedeš na návštěvu.
***
Sedím u piána a flákám do něj ty nejprofláklejší vály, co za svejch sedmdesát let poznalo. Nemyslím na noty, jen je přeletím očima, sezobu je jak vlaštovka. A myslím tóny, jsem asi vážně šťastná, já jsem melodie, cítím se v těch zvucích, co skříň vydává, nebo možná melodie je já. Hraju hlasitě, hraju celým svým životem, protože chci to štěstí dát světu, co mi patří. 

-Mám chuť s tím psaním praštit. Ty bílý stránky jsou stejně hezčí než popsaný.- (poznámka ještě včera)

středa 23. července 2014

O dokonalosti impresionismu a takovejch věcech

Světu někdo vyhodil pojistky. Slunce je zhasnutý a všude prší a bouří a mží. Déšť pořád něco kreslí do prachu, který způsobilo horko předtím. Kapky dokazují dokonalost impresionismu, celý pršení slouží k malování impresionistických obrazů. Kapičky dělají tečky a každá promění barvu toho, na co dopadne, v barvu podstaty, ve vnitřní barvu. Dívka, která nerada mokne měla včera žluté tričko, proměnilo se v kávovou, měla rudé vlasy, proměnili se na odvar z rybízu a bledá pokožka na růžově usměvavou. A všechno se hezky rozmazalo jako ten impresionistický obraz.
Muž, co ví proč by nechtěl být kočka by se určitě proměnil na kombinaci přátelských, hodných, hladivých barev s klidnou zelenomodří v očích, která se lehce směje. Déšť to ví. Déšť je impresionista.
Zase jsem zapomněla koupit inkoust. Musela jsem sáhnout do staré zásoby plnících bombiček, poslední jsem rozstřihla. Modrej masakr. Všude kapky modré krve, na obličeji, na parketách, na rukou na pohovce. Nějak přibližně utřený kapesníkama. Mám malý skrýše na kapesníky, záchrany, kdyby na mě zase přišel brek. Pod magneťákem, v povlaku pohovky, zastrčený v knihovně. Všude koukají kapesníky. Tady nemají stěny uši, tady má všechno kapesník.
Koupit si noviny a jít se schovat do kavárny, z okna pozorovat impresionistický obraz. Unaveně zírat do šálku s čajem, do konvičky. O všem přemýšlet, hltat spousty textu. A připadat si doma. Jen to stojí moc peněz, tyhle plány na zítřek se nelíbí mýmu účtu. Ale já poslouchala vždycky písmenka, ne čísla. Dokud jsou písmenka, je pro co žít. Žiju pro Klub. Ta kniha je všechno, pokoušela jsem se to vypovědět, nikdo nechápal. Já taky nechápu, jak může být kniha všechno, ale je. Prostě ji nenapravitelně miluji, každé slovo.
Měla bych něco napsat, jsem si úplně jistá tím, že bych měla něco napsat, ale vědět co, vědět tak co. Nic nevím, vůbec nic nevím a ničemu nerozumím.
Měla by přijít mlha, kdyby přišla mlha, udělá kolem světa velkou skleněnou bublinu, takovou tu z krásnýho mléčnýho skla, co je jím trošku vidět to, co je vevnitř. Velkou dutou kouli, jako foukaj skláři z Ostrova Skla. A to mlžný sklo bude chvíli horký a poteče, ale neuvěřitelně rychle chladne, jako to sklo z Ostrova, než stačí zchladnout, nakreslí do něj déšť ten nejnádhernější impresionistickej obraz jako od Renoira nebo Van Gogha. Potom to celý zchladne a bude úchvatný sněžítko, v barvách citu, krásy a pravdy, z mléčnýho skla, co přes něj bude vidět jen trošku, aby to kouzelno a krásno nikdo neukrad.

úterý 22. července 2014

Život neobjímá

Často si vroucně přeju, aby se život zastavil, chytil mě do náruče a objímal mě, ale na to on nemá čas. Musí běžet, fungovat, já vlastně nevím, co on dělá, rozhodně bych k tomu však měla pár výtek. Nevím, co se to se mnou děje.

Furt se nemůžu dostat z toho, že už dávno neplatí "jsem Tvá a Ty jsi můj", zdají se mi o Něm sny, myslím na Něj a občas dokonce JEŠTĚ POŘÁD o nás mluvím v přítomném čase. Vytrvale chodím v dešti a doufám, že to ze mě smyje, čekám, že splín a bolest prostě najednou odtečou do kanálu. Zůstat by mohly jen krásné vzpomínky. Jenže to tak nefunguje. V MÉM PŘÍPADĚ.

Pohádala jsem se se spoluknihomolem a nemluvím s ním. Lidi kolem mě mě většinou děsí, schovávám se před nimi za knížku. Jsem unavená z toho, jak jim utíkám, příšerně, nesnesitelně unavená, že sotva vleču celou svou tělesnou skořápku, schránku a ulitu. Nejím. A nic z toho nechápu.

V noci se bojím, že se probudím a budu úplně, ale už úplně sama, že i těch několik posledních rukou, které mě poutají k světu, mě pustí. Pod polštářem mi spí Moleskine journal rozpitý od slz a deště. Drobný sešitek v růžových deskách, tak lehký, že doufám, že vzletí a odnese mě. Když se vzbudím, jsem stočená do klubka rukou a nohou, abych se ubránila samotě a pažemi křečovitě objímám nádhernou, tlustou, voňavou, milovanou knihu. Svírám ji jako milence či jako dítě plyšovou hračku. Klub nenapravitelných optimistů. Objímám Myšlenku v tištěné podobě a pod hlavou mám Sen v růžových deskách.

Vzpomínám si, kdy jsem byla veselá. Letní den, letní voda, letní svoboda, letní vůně a Muž, který ví, proč nechce být kočka. Promočený vlasy, retro porcelán a Dívka, které nerada mokne.Všechno to byly Chvilky. Pak to všechno zmizí jako řasenka pod slzami, jako mizí křídový obrázek v dešti, jako utíká ten život, co neobjímá...

středa 16. července 2014

Jak se v sobě nevyznám

Cokoli je to
 za city ve mně
 tak v srdci mě
 hladí jemně.
 Hrabu se v
 kupě citoskládky
 recykluju a chci
 Tě mít zpátky.
 Jen nevím proč.
...

Kočka prej předstírá, že je kachna. Já mám pocit, že moje noha není moje. Přemýšlím, čí je moje noha, když ne moje.
...
Proč... 
·nejsi v ranní kávě
 ·mě neobjímáš právě
 ·si nejistě připadám
 ·bloudím,nevím kam
 ·usmívám se zas
 ·myslím na Tvé oči, hlas?
...
Teď vážně
nechápu se
mám srdce 
v jednom kuse
a pak zase
se rozpadá
a moje hvězda
padá a padá
a padá a padá
bude v hlíně hnít
nebo možná taky
v hníně hlít.
Já fakt nevím,
nechápu, hledám,
se v to prostě
nevyznám.

pondělí 16. června 2014

Neutečeš

Pedál je sešlápnutý až k podlaze, přesto se pokouším dupnout ještě víc, se zatajeným dechem čekám, kdy si prokopnu podlahu auta.  Ale já musím ujet. Neotáčej se, hlavně se neotáčej, ať ho nevidíš. Dívej se na horizont, dívej se na horizont. Dovolím si krátce mrknout do zrcátka. Nesmíš se na děj dívat! Ujet znamená svobodu. Nádech, výdech, šlápnout na plyn. Pořádně.
V noci, kdy se stíny proměnily v temnotu a rozlily se po podlaze mého pokoje, tma šplhala po žebříčku postele. Topila jsem se slzami, minulost a ztracené krásy mi vyrývaly ostrými hroty patetické verše do masa. A tak jako v lijáku vysvitne paprsek slunce a promění kapky ve zlatý déšť, jsem dostala nejkrásnější nápad svého života. Vzala jsem nůžky a odstřihávala ho. Bolestným cvakáním plným krve jsem oddělovala svůj stín. Zhmotněnou minulost. A patetický řev mučedníka se vrýval do ušních bubínků.
Auto s námahou plive poslední kapky benzínu, zatímco já chytám slinu na peprnou nadávku, kterou vyslovím, až se otočím. Pomalu, pomalu, s hlubokým nádechem podobna jogínskému mistru odlepuji pohled z horizontu. Nebude tam, nebude tam, nebude tam. Opatrné ohlédnutí přes rameno, bleskové jako do očí baziliška. Hlava plná škodolibého vítězství. Zajíždím ke krajnici, abych radostným dupnutím na brzdu rozklepala dodýchávající auto. K dokonalosti chybí už jen triumfální prásknutí dveřmi.
Opíjím se skutečností, že má minulost začíná prvním klapnutím podpatku o nerovnou dlažbu po vystoupení z auta. Není žádné předtím.
„Umři! Zdechni! Nechci tě!“ volala jsem s vypětím sil při cvakání nůžkami a toužila jsem po svobodě. Procházím se lampovou alejí, vystavuji se kuželům světla a doslova se ožírám pohledem na chodník, který zběsile křižují stíny lamp, ale ten můj ne. Umírá, zdechá, sám.  Na rtech úsměv Doriana Graye, mrazení rozkoše až v koříncích vlasů.
Poprvé chápu, co znamená zapíjet svobodu. „Nemám stín,“ šeptám do každé sklenky opojné tekutiny, co její vůně štípe do očí. A tančím v každém existujícím světle. Propadám šílenému smíchu, když se na páry na parketech lepí žárlivě jejich stíny. Jen se líbejte, naivky, než shledáte, kdo vás ze zadu škrtí. Čas odejít.
Motám se ulicemi, dávám si tisíce přezdívek a kroutím boky v lampové aleji bez toho, aby se za mnou plížila minulost, bez toho, aby mě někdo dávil. Dávám si skvělé přezdívky, hledám ulici Stínadla, abych se jí mohla vysmát.
S opilým chichotáním se zvedám, ze země. Opírám se o zeď, než najdu rovnováhu. Náhle se mi zužují plíce, mizí dech. Kotníky mi silně drtí ledový stisk, bolest tak silná, že nemohu vykřiknout. Vstává z chodníku, na kterém vždy ležel. Tiskne mě ke zdi. Cihly se mi zarývají do zad. Pohlédnu na zem, abych s děsem zjistila, že tam je. Stín. Nemohu odtrhnout oči.

„Neutečeš,“ šeptá a v plicích mu stále chrčí krev. Horký, lepkavý pocit na šíji. Tma.

pondělí 2. června 2014

Jsi mým...

Vznáším se uprostřed zoufalství mezi kapičkami slz. Ten neznámý barevný vesmír vyplivnutý chaosem a bolestí pohlcuje všechny slzy, aby je natěsnal do malé, úzké, průhledné trubičky, ve které slzy září všemi barvami zoufalosti. Slza krve, slza temnoty, slzy modřin, ztracené bělosti a krásy. A celé to destilační zařízení, co pohlcuje slzy vyrvané z mé hrudi, srdce, duše a zhrzené lásky, plní drobnou kádinku Tvými čirými sliby. Destilované v samotné podstatě. Slzy je vyleptaly z vlasů, kam jsi je šeptal, ze srdce, kam se ukryly a z duše, která v ně věřila.
Rád tě ještě uvidím...
Pořád pro mě něco znamenáš...
***

Naše odloučení mě odsoudilo k smrti, byl jsi spoluviníkem naší lásky, byl jsi mým soudcem a jsi mým katem, umírám v každém okamžiku, kdy trvá naše odloučení, abych se mohla znovu zrodit a trpět.