J'irai

Bojím se podzimu, vždycky. A schovávám se mu do svetru, spávám s přikrývkou přes hlavu, aby mě nenašel. Podzimy jsou zlé. Na lidi chodí chlad a zakusuje se do nich i do mě. Ale dneska ne. Dneska totiž půjdu, ten svetr si natáhnu pěkně na sebe a na něj další, vezmu do dlaní odvahu a budu překračovat mrtvoly včerejšků. Spálím stará navždy, potom je spláchne déšť. J' irai sans peur.
Půjdu daleko. Lán světa, řeknu, až se někdo zeptá. Přišel čas a já půjdu s ním. J' irai avec le temps.
Budu odpouštět. Sobě, podzimu, času, bolestem, jim. J' irai avec la rémission.
Taky budu brečet, vím to, protože květiny mnou prorůstající zakořenily v těch slzách a smutcích. A bude mě bolet u srdce, protože tam kvete, co mělo dávno odkvést. Po cestě bude odkvétat a já budu zase brečet. Ale půjdu navzdory chladu a podzimu. J' irai malgré tout.
Až dojdu na lán světa, tam, kde desky šumí láskou a nedrhnou, napíšu odtamtud spoustu dopisů, protože tam...
...budu citovat Hraběte bez chvění hlasu, budu ho číst bez vzlyků.
...budu křičet šanson ochraptělá větrem, ne brekem.
...budu.
Je vais.

Propast

Padající do propasti. Těším se na dno. Unavená. Plná úzkostí ze strachů a strachů z úzkosti. Nemůžu dál. Není se čeho chytit, o co opřít. Padající do propasti. Zalívejte mi prosím kytky.

"To bude v pořádku, vílo."

...tak slyšet...

Teplo

Sledovala šedý popel chodící po jejím okně. Usadil se nahoře a pomalu se vezl dolů. Sníh, je to sníh. Připomněla si a zachvěla se zimou. Popelavý sníh na okně se proměnil v kapku. Dívala se, jak stéká po okně. Slza vody zmizela na kovovém rámu okenice. Propadla se do tmy a ona s ní.

Probudilo ji stoupání po schodech, někdo scházel ke dveřím. K ní. Zkřehlýma rukama přes sebe rychle přetáhla obě peřiny i deku. V tichu, ve kterém slyšela jen vlastní dech a šustění pokrývky o kůži, když se rozklepala chladem, zaslechla odupávání bot o rohožku. Stáhla si cíchy zpátky pod bradu. Usmála se, těšila se celý den, až přijde. 

"Přines sem ti teplo," oznámil jí, potom, co zavřel mezírku mezi dveřmi. Vždycky se snažil je otevírat co nejmíň, aby do mrazivého sklepního pokojíčku vniklo co nejméně ledového vzduchu. Dvěma dlouhými kroky byl u postele a opatrně se posadil na její okraj. Rozevřel ruce, aby viděla, co jí přinesl.

"Cigareta! A zapálená!", vykřikla překvapeně," kdes' ji našel?"

"Vyhodili ji z okna Parlamentu, co se s tím dělá?"

Pozoroval ji, když vkládala tu bílou trubičku do fialových rtů, které se jí pořád třásly, v bledém, ledovém obličeji, jí zářily velké jantarové oči. Nadechla se a zakuckala.

"Co je?! Panebože!" chtěl se k ní vrhnout, pak si vzpomněl, že studí, hrozně studí. Jen vyděšeně zíral.

"Nic," zasmála se jako když se cinkne lžičkou o skleničku, "jen to neumím. Zkus to."

Nedůvěřivě otáčel cigaretu v prstech, potom si ji vložil mezi nepřirozeně bílé rty a potáhl. V krku zachrastil kov, zamračil se. Rozesmála se, ale únava a promrzlost jí sebraly smích od rtů.

"Nebyly tam i sirky?" zašeptala s nadějí v hlase mezi potáhnutími z cigarety.

"Co to je?" podivil se.

"Dělá to oheň... teplo. Je to malá krabička, uvnitř jsou takový malinký dřevíčka s červenýma hlavičkama, někdy můžou mít i jinou barvu."
"Aha, tak to tam nebylo." Lhal. Aby se smála dál.
Seděl na posteli a díval se, jak vydechuje kouř, až na fialové rty mu přišla stejná jako oni. Tak proč ji musí skrývat, proč musí zemřít? Cigareta se zkrátila, držela ji v bledých dlaních s červenými konečky prstů, na hřbetech rukou se ostře rýsovaly modré žíly. Oči se jí zavíraly. Ještě chvíli se díval, čekal, až uvidí zimou vyčerpané tělo oddechovat spánkem. Tolik ji chtěl... políbit na čelo, chytit za ruku. Ale svými ledovými rty a tělem by odehnal tu trošku tepla, jak tomu říkala, kterou se mu podařilo vykouzlit.
Vyběhnul dveřmi zpátky. Coural se pod okny vysoké budovy z betonu a hrabal se ve sněhu, šedých závějích, co tvořily svět od doby, kdy ho vyrobily. Blbče! Takhle ti umře, umře umře! Příště se musíš pořádně dívat! Sirky nenašel, doufal, že když si pořádně vynadá, sletí z oken Parlamentu jako požehnání z nebes. Ne. Vzpomínal na den, kdy ji našel.

Chodil v ulicích a lhostejně se díval na mrtvé lidi. Vyvražděná Stará rasa, prázdné, neživé pohledy, studená těla. Bylo to správně, všechno nekovové a teplé muselo zemřít. Nikdy si nepředstavoval, že existuje něco, co není studené. Ani nevěděl, že je nebýt studené. Zrušili teplo. Nevěděl, co to je teplo, ale bylo mu to jedno, asi to udělali, když to řekli. Pak mezi troskami uviděl bílou ruku. Hýbala se. Uvědomil si, že pořád neví, proč ji tenkrát zachránil. Ale proč ji schovává, věděl.
Četla si.
"O čem to je?" ptal se. Zvedla oči a zaklapla knihu. Ruce rychle vsunula zpátky do pokrývek. Třásly se.
"Odehrává se to v jiným světě. Je tam dívka, která je nemocná, v plicích ji vyrostl leknín... ," na chvíli se odmlčela.
"Stará Ra- Vy máte taky plíce? Srdce taky?" nevěřícně na ni zíral.
"Jasně!" odvětila zase se smíchem, "sáhni si." Vytáhla ruce z pokrývek a natáhla se k němu.
"Radši ne, studím."
"Ale..." chtěla, aby ji chytil za ruku, chtěla, aby cítil její neplechové srdce. Zase ji přepadl strach, že on nemá city. Nikdy mu nebudu moct říct, že ho m...
"Řekni mi o tý holce s lenínem... co je lenín?" přerušil tok jejích myšlenek.
"Leknín, je to bílá kytka, co roste na vodě. Teda byla. No, a té nemocné holce musí nosit jiný kytky, aby se uzdravila."
"Skvělý!" zajásal nad příběhem. Zakašlala. Jinak, než při kouření. Vyděsil se. Nevěděl, co má dělat.
"Je ti zima?"
Jen přikývla, neměla sílu odpovídat. Pevněji ji obalil přikrývkami, opatrně, aby se jí nedotkl. Když urovnal deky, už spala. Fialové rty měla jemně pootevřené. Seděl na posteli a zase se na ni díval, nemohl se nabažit pohledu na to, jak je stejná jako oni a přesto tak jiná. Nemá v sobě kov. Často chtěla, aby s ní mluvil o své práci. Nechtěl, pracoval v Továrně. Z jejího komína neustále odcházel prefabrikovaný, šedý sníh ze zbytků výroby. A jejími vraty zbraně, které vyvraždili celou Její rasu. Pocítil neuvěřitelný vztek.
Spala pořád. Když odcházel do Továrny, taky. Nechtěl jít, nechtěl ji nechat samotnou. Ale kdyby nepřišel, našli by je. A ona by umřela. Pocítil při té myšlence neuvěřitelnou bolest.
Probudila se. On ve sklepě nebyl. Na pokrývce leželo několik větví mrtvých listnáčů a zelené snítky jehličnanů, jediných rostlin, kterým se ve věčném chladu dařilo. Chvilku na ně nechápavě koukala. Květiny! došlo jí. Ze spaní se usmívala.
Otevřela oči a doufala, že uvidí jeho. Seděl na posteli.
"Četla si neska?" zeptal se.
Přikývla. Pohled jí zabloudil na stolek vedle postele, kde měla knihu a větve. Usmála se. Všiml si toho.
"Líbí?"
"Jsou nádherné! Vždycky, když je vidím, je mi menší zima!" šeptala, co nejhlasitěji uměla, aby uvěřil. Opravdu ji štěstí, že si příběh pamatuje, hřálo.
"Řekni mi ještě kus tý knížky. Co ji ještě léčilo?" vyzvídal s nadějí v hlase.
"Moc, moc, moc nedobré pilulky. Léky. Chemikálie," snažila se použít co nejvíc slov, aby pochopil, "ale ty mně nepomůžou."
Vzdychl. Asi cítí! V duchu zajásala.
"A přežila to?" optal se ještě starostlivě.
"Hmmm... už se nepamatuju," zalhala. Umřela, a já umřu taky. Jsem den ode dne slabší. Už nemůžu pohnout ani jednou nohou.

***

Zoufal si. Už několik dní nepřinesl žádné Teplo. Ona spala, pořád spala. Někdy usnula uprostřed šeptané věty. Nemohl o ní přijít. O fialové rty o oči, co se smějou. Sedával u její postele, u její postele usínal a rvalo mu kovové srdce, když musel odejít.

Otevřela oči. Přežije to! Neumře mi, neumře mi!

"Je mi zima..." zaševelil její hlas sotva slyšitelně. Pak zase zakašlala. Nejhlasitější zvuk za poslední týden, rvalo mu uši. Modrající rukou si zakrývala ústa. Když ji odtáhla a utřela do pokrývky, objevila se na ní červená šmouha. Ne! Ne! Tohle... tohle na sobě měli ti mrtví! Mrtvá Stará Rasa, teklo to z jejich mrtvol!

"Vydrž, spi, jdu pro Teplo!" křikl na ni a chtěl zmizet za dveřmi. 

Prudce zavrtěla hlavou, potom dopadla na polštář a prudce oddechovala.

"Co... co pomohlo té holce s leknínem?" zoufale se upínal k tomu příběhu.

"Láska," zašeptala a dusila se v dalším záchvatu kašle. Krev zářila na fialových rtech jako korálky. Zapomněl na svůj chlad. Ten... kašel tomu říkala, ho děsil. Vrhl se k ní a chytil ji za ruku. Usmála se. 

"Tohle je skutečné teplo," zamumlala. Uviděl něco neuvěřitelného, věčně bledé tváře zčervenaly. 

Horečnatě odstrčil deky a peřiny, přitáhl si ji k sobě. Fialové rty měnily barvu. V životě neviděl nic krásnějšího pomalu se měnící růžová na rudou. Ona.... je Teplo!

"Hřeješ," zajíknul se, "a jsi nádherná!"

Usmála se nad jeho okouzlením a přitiskla se k němu. Užívala si poslední vteřiny tepla. Cítí. A miluje. Nebála se zemřít s tímhle vědomím. Údery srdce slábly a intervaly mezi nimi se prodlužovaly.

Cítil tep jejího srdce, měkké údery, žádné skřípění jako srdce jeho. Ležela mu v náručí a usnula. Zachránil jsem ji. Jako v té knize. Žije. A je moje. Probudila se.

"Ahoj," usmál se.

Jen se na něj podívala. Víc nemohla.

"Ta s leknínem, přežila to?" dychtivě se usmál. Viděl vodu, která jí tekla po tváři.

Vzmohla se na zavrtění hlavou. 

"Ne!" přitiskl své rty na její, jak potom dlouho toužil. Je to přece Teplo, říkala to! Z očí jí teklo víc a víc vody. 

Miluju tě. 

Spala mu v náručí ještě den. Potom byla jako Oni, chladná.

Za tohle zaplatíte. Odešel od ní se smutkem, vztekem a touhle myšlenkou.

Seno

Jsem smutnu

smutno je mně

v senu jsme si

vzájemně.

Děláme

kupky sena,

hledáme

nevyřčená

slova a

já se bojím,

krajíc tmy

neukrojím,

role se

obrátily

ruce tmy

rozkrojily

mé tělo

na dva kusy

krkavec

je teď zkusí.

Nechci osud

Promethea

taky duše

ho nechtěla.

Bojím se

dorůstání

orgánů,

jejich trhání

po ránu.

Mám strachy

ze strachu,

zvedám duši

z prachu.

Noc

Poloslepá, protože si sundavám brýle, aby blýskáním neplašily noční stíny, vydávám se k bráně snů. Nohy mám opřené o strop a jdu. Po každém třetím kroku zakopnu o myšlenku. A tak sedím v peřině s jednou nohou stále ve vzduchu, abych nesešla z cesty úplně, přemýšlím. Každou noc takhle zakopnu (většinou o vzpomínku) a neuvěřitelně si natluču duši. Tak nezbývá než slézt z postele, uvařit si desinfekci, a pak zaklepat na dvířka magnetofonu, jestli by k té kávě, co jsem si uvařila, neměli něco na zub. Za chvilku zase sedím v peřině, desinfikuju si duši a přitom se cpu nadýchanými kopci šlehačky od Bacha nebo cukrovým filigránem Vivaldiho.

U brány snů dlouho stojím. Ještě jsem nezaklepala. Bojím se, jestli mám po té dávné pohádce právo ještě na nějakou. Těsně před tím, než se dotknu brány, mě většinou dostihne samota. Je to jakoby mi ledový skalpel prořízl díru kůží, masem i žebry a bezohledná ruka mi pro potěchu ze srdce vymáčkla několik kapek krve. Stočím se do klubíčka, abych utekla bolesti, když mé oči provádějí úlitbu Samotě.

Až se proberu, znovu slezu z postele a zbytkem čehokoliv, co zanechává na papíře stopu, škrábu do sešitu vlastní sny. Scénárista za Branou se vždycky třikrát pokřižuje, a pak si odplivne za pravé rameno, když na mě shlédne dolů a všimne si několika řádků.

Se svítáním se šplhám zpátky do peřiny, abych okamžitě zemdlela do rychlého spánku, brána snů odchází s nocí. Po několika hodinách v tom bezesném transu vstanu, obleču si brýle a odejdu do svých světů vět a písmen udělat inspekci a pořádky.

Pro padající hvězdu

Okamžik, který už se v mém životě asi nebude opakovat, mi vryl do duše několik myšlenek. Tváří v tvář plátnu letního kina mi pod dojmy z filmu po tvářích tekly slzy a přímo nad plátnem náhle proletěla padající hvězda. Najednou jsem obláček sraženého vzduchu, který mi stoupal od pusy, když jsem se usmála, viděla jako... asi zázrak. Potom jsem jich do černé noci pouštěla spoustu, protože jsem mohla.

Došlo mi, kolik nádherných chvil ze svého života spousty lidí promarní a nechá je utéct, protože jim trvalo, než si dodali odvahy a chytili tu nádhernou, kouzelnou chvíli do dlaní.

Jděte a polibte bytost, kterou milujete, protože nevíte, kdy z Vašeho života zmizí, jděte a řekněte to, co jste se báli říct, jděte a řekněte, co jste říct měli, jděte a mluvte pravdu, i kdyby bolela, protože odhalená lež bolí víc, jděte a plačte, mluvte, smějte se, milujte, tančete, zpívejte, pište a kreslete a žijte.  Protože ta hvězda, co dnes v noci spadla z nebe, už se nevrátí, protože na tvářích nikdy nebude stejný smích a stejné slzy,a protože nechat utéct chvíli je hloupost. Chyťte ji, protože můžete. Nechytíte-li tu hvězdu Vy, shoří v atmosféře a místo Vás už ji nechytí nikdo.

Svět nezměníme. Ale když každý sebereme všechnu odvahu, co v nás je, nezapomeneme, že potřebuje a má být milován každý, kdo miluje, když budeme procházet světem s čistým štítem, když vypláčeme bolest, ať už byla způsobena jakkoliv a dokážeme ji překonat, když budeme žít a chytíme každou chvíli, která nám poletí do klína, každý za sebe, každou opravdu prožitou chvílí změníme ten malý svět v nás, který vzniknul při našem narození. A ty malé světy se třeba jednou spojí.

Teď jděte... pro padající hvězdu.

Valčík

Zas tančím valčík

za hodinu půlnoc,

podpatky bosých nohou

se dotýkám podlahy

a opisuji křivky

všech dřívějších valčíků,

když si přidržuji

cíp bílého županu

nesmírně elegantně

jako družička cizích spánků.

Kolena mi nahota

cudně skrývá

a rozevlátý župan

utíká neposlušně

před zraky hvězd.

Valčík končí

a přichází půlnoc

já prosta šatů

čistě a neskrytá

hlídám cizí spánky

ve městě pod sebou.

Zástavy

Vytáhl jsem stofrankovou bankovku složenou na čtyřikrát. Vzal ji levičkou a rozložil.
"Vemte si tohohle bonaparta, Micheli."
"Co to děláte, Sašo?"
"Nic vám nedávám, schovejte ji u sebe. Až se uvidíme, vrátíte mi ji. To je u nás tradice. To proto, aby se ten, kdo je na operaci, musel uzdravit."

-J.M. Guenassia, Klub nenapravitelných optimistů

Koukám ven z okna, nos tisknu na sklo, dělám to od malička, nevím, proč se mi to tak líbí. Možná, že je to dobrý pocit z toho, že je něco stejně ledové jako moje ruce. A mlhavý otisk mého škaredého velkého nosu jako důkaz, že ledové věci nejsou špatně a dají se zahřát. 

Vždycky, když čtu Klub, má to společné dvě věci. Přemýšlím, nemůžu spát, protože přemýšlím. Přestože jsem si téměř jistá, že přemýšlení není má silná stránka, musím přemýšlet. A ta druhá... po dočtení mi je, jako bych stála nad propastí zoufalství, smutku, nesplněných nadějí, někdo, kdo by mě nad ní objal, pevně chytil a šeptl: "nepadej," existuje, ale někde v dálce.

Když jsem poprvé četla tuhle část o tradici s bankovkou, hrozně se mi líbila, přišla mi milá a těšila mě tahle víra ve vracení. Dnes je mi z ní smutno. V našich životech se hra na zastavárnu objevuje tolikrát. A kde je jistota, že se nám to opravdu vrátí. Dala jsem Mu kus sebe, kus své duše, střípky své poezie, dala jsem mu toho tolik. Budu celá Tvoje a naše nádherná láska bude věčná. Navždy Ty a já. Nekonečně jsem tomu věřila a byla jsem tak šťastná. Pak najednou odešel a nechal mě samotnou uprostřed života, náhle. Nepálili jsme mosty, pálili jsme zastavárnu. Pocity, vzpomínky, chvíle, vůně, písmena... já jsem se do ní vrátila, vzala si, co jsem si chtěla uchovat daleko od bolesti. A pak jsem klečela před vitrínou Vzpomínek, skládala do ní všechny ty věci, s ohořelýma rukama a slzami v očích jsem přemýšlela, zda se tam pro něco vrátil i on nebo jestli rychle zapomněl. Nedozvím se to. A jediné, co mi nakonec vrátil, byly sliby, ale ani ty osobně.

Slíbila jsem si tenkrát, že už to znovu neudělám. Přísahala jsem si to, vynadala si a stanovila nepsaný zákon, že už nikdy žádné zástavy. Ale stačí troška štěstí, pár pohledů, pár chvil a...

Dala jsem Ti úsměvy, objetí a teď poslouchám hudbu, o které jsme se bavili. Cítím, že je to správné. Kávy dávám nejvíc dvě lžičky jako Ty, místo čtyř. Protože věřím, že když tohle všechno udělám, tak mě budeš chtít vidět, až se vrátíš. Nic jiného si nepřeju. Zase dodržuju tradici, po mnoha dnech jsem vyndala z peněženky stofrankovku a vtiskla Ti ji do dlaně, aby to dobře dopadlo. Zastavila jsem u Tebe jsem své zvyky, úsměv a objetí a Ty to nevíš. Přeju si Tě znovu vidět, nic víc. Pohled, úsměv, několik slov....
... a svět se znovu roztočí, nebe přestane být šedé a já nebudu mít ledové ruce.