čtvrtek 21. srpna 2014

Seno

Jsem smutnu
smutno je mně
v senu jsme si
vzájemně.
Děláme
kupky sena,
hledáme
nevyřčená
slova a
já se bojím,
krajíc tmy
neukrojím,
role se
obrátily
ruce tmy
rozkrojily
mé tělo
na dva kusy
krkavec
je teď zkusí.
Nechci osud
Promethea
taky duše
ho nechtěla.
Bojím se
dorůstání
orgánů,
jejich trhání
po ránu.
Mám strachy
ze strachu,
zvedám duši
z prachu.

středa 20. srpna 2014

Noc

Poloslepá, protože si sundavám brýle, aby blýskáním neplašily noční stíny, vydávám se k bráně snů. Nohy mám opřené o strop a jdu. Po každém třetím kroku zakopnu o myšlenku. A tak sedím v peřině s jednou nohou stále ve vzduchu, abych nesešla z cesty úplně, přemýšlím. Každou noc takhle zakopnu (většinou o vzpomínku) a neuvěřitelně si natluču duši. Tak nezbývá než slézt z postele, uvařit si desinfekci, a pak zaklepat na dvířka magnetofonu, jestli by k té kávě, co jsem si uvařila, neměli něco na zub. Za chvilku zase sedím v peřině, desinfikuju si duši a přitom se cpu nadýchanými kopci šlehačky od Bacha nebo cukrovým filigránem Vivaldiho.
U brány snů dlouho stojím. Ještě jsem nezaklepala. Bojím se, jestli mám po té dávné pohádce právo ještě na nějakou. Těsně před tím, než se dotknu brány, mě většinou dostihne samota. Je to jakoby mi ledový skalpel prořízl díru kůží, masem i žebry a bezohledná ruka mi pro potěchu ze srdce vymáčkla několik kapek krve. Stočím se do klubíčka, abych utekla bolesti, když mé oči provádějí úlitbu Samotě.
Až se proberu, znovu slezu z postele a zbytkem čehokoliv, co zanechává na papíře stopu, škrábu do sešitu vlastní sny. Scénárista za Branou se vždycky třikrát pokřižuje, a pak si odplivne za pravé rameno, když na mě shlédne dolů a všimne si několika řádků.
Se svítáním se šplhám zpátky do peřiny, abych okamžitě zemdlela do rychlého spánku, brána snů odchází s nocí. Po několika hodinách v tom bezesném transu vstanu, obleču si brýle a odejdu do svých světů vět a písmen udělat inspekci a pořádky.

sobota 16. srpna 2014

Pro padající hvězdu

Okamžik, který už se v mém životě asi nebude opakovat, mi vryl do duše několik myšlenek. Tváří v tvář plátnu letního kina mi pod dojmy z filmu po tvářích tekly slzy a přímo nad plátnem náhle proletěla padající hvězda. Najednou jsem obláček sraženého vzduchu, který mi stoupal od pusy, když jsem se usmála, viděla jako... asi zázrak. Potom jsem jich do černé noci pouštěla spoustu, protože jsem mohla.
Došlo mi, kolik nádherných chvil ze svého života spousty lidí promarní a nechá je utéct, protože jim trvalo, než si dodali odvahy a chytili tu nádhernou, kouzelnou chvíli do dlaní.
Jděte a polibte bytost, kterou milujete, protože nevíte, kdy z Vašeho života zmizí, jděte a řekněte to, co jste se báli říct, jděte a řekněte, co jste říct měli, jděte a mluvte pravdu, i kdyby bolela, protože odhalená lež bolí víc, jděte a plačte, mluvte, smějte se, milujte, tančete, zpívejte, pište a kreslete a žijte.  Protože ta hvězda, co dnes v noci spadla z nebe, už se nevrátí, protože na tvářích nikdy nebude stejný smích a stejné slzy,a protože nechat utéct chvíli je hloupost. Chyťte ji, protože můžete. Nechytíte-li tu hvězdu Vy, shoří v atmosféře a místo Vás už ji nechytí nikdo.
Svět nezměníme. Ale když každý sebereme všechnu odvahu, co v nás je, nezapomeneme, že potřebuje a má být milován každý, kdo miluje, když budeme procházet světem s čistým štítem, když vypláčeme bolest, ať už byla způsobena jakkoliv a dokážeme ji překonat, když budeme žít a chytíme každou chvíli, která nám poletí do klína, každý za sebe, každou opravdu prožitou chvílí změníme ten malý svět v nás, který vzniknul při našem narození. A ty malé světy se třeba jednou spojí.
Teď jděte... pro padající hvězdu.

pátek 1. srpna 2014

Valčík

Zas tančím valčík
za hodinu půlnoc,
podpatky bosých nohou
se dotýkám podlahy
a opisuji křivky
všech dřívějších valčíků,
když si přidržuji
cíp bílého županu
nesmírně elegantně
jako družička cizích spánků.
Kolena mi nahota
cudně skrývá
a rozevlátý župan
utíká neposlušně
před zraky hvězd.
Valčík končí
a přichází půlnoc
já prosta šatů
čistě a neskrytá
hlídám cizí spánky
ve městě pod sebou.

Zástavy

Vytáhl jsem stofrankovou bankovku složenou na čtyřikrát. Vzal ji levičkou a rozložil.
"Vemte si tohohle bonaparta, Micheli."
"Co to děláte, Sašo?"
"Nic vám nedávám, schovejte ji u sebe. Až se uvidíme, vrátíte mi ji. To je u nás tradice. To proto, aby se ten, kdo je na operaci, musel uzdravit."

-J.M. Guenassia, Klub nenapravitelných optimistů

Koukám ven z okna, nos tisknu na sklo, dělám to od malička, nevím, proč se mi to tak líbí. Možná, že je to dobrý pocit z toho, že je něco stejně ledové jako moje ruce. A mlhavý otisk mého škaredého velkého nosu jako důkaz, že ledové věci nejsou špatně a dají se zahřát. 
Vždycky, když čtu Klub, má to společné dvě věci. Přemýšlím, nemůžu spát, protože přemýšlím. Přestože jsem si téměř jistá, že přemýšlení není má silná stránka, musím přemýšlet. A ta druhá... po dočtení mi je, jako bych stála nad propastí zoufalství, smutku, nesplněných nadějí, někdo, kdo by mě nad ní objal, pevně chytil a šeptl: "nepadej," existuje, ale někde v dálce.

Když jsem poprvé četla tuhle část o tradici s bankovkou, hrozně se mi líbila, přišla mi milá a těšila mě tahle víra ve vracení. Dnes je mi z ní smutno. V našich životech se hra na zastavárnu objevuje tolikrát. A kde je jistota, že se nám to opravdu vrátí. Dala jsem Mu kus sebe, kus své duše, střípky své poezie, dala jsem mu toho tolik. Budu celá Tvoje a naše nádherná láska bude věčná. Navždy Ty a já. Nekonečně jsem tomu věřila a byla jsem tak šťastná. Pak najednou odešel a nechal mě samotnou uprostřed života, náhle. Nepálili jsme mosty, pálili jsme zastavárnu. Pocity, vzpomínky, chvíle, vůně, písmena... já jsem se do ní vrátila, vzala si, co jsem si chtěla uchovat daleko od bolesti. A pak jsem klečela před vitrínou Vzpomínek, skládala do ní všechny ty věci, s ohořelýma rukama a slzami v očích jsem přemýšlela, zda se tam pro něco vrátil i on nebo jestli rychle zapomněl. Nedozvím se to. A jediné, co mi nakonec vrátil, byly sliby, ale ani ty osobně.

Slíbila jsem si tenkrát, že už to znovu neudělám. Přísahala jsem si to, vynadala si a stanovila nepsaný zákon, že už nikdy žádné zástavy. Ale stačí troška štěstí, pár pohledů, pár chvil a...

Dala jsem Ti úsměvy, objetí a teď poslouchám hudbu, o které jsme se bavili. Cítím, že je to správné. Kávy dávám nejvíc dvě lžičky jako Ty, místo čtyř. Protože věřím, že když tohle všechno udělám, tak mě budeš chtít vidět, až se vrátíš. Nic jiného si nepřeju. Zase dodržuju tradici, po mnoha dnech jsem vyndala z peněženky stofrankovku a vtiskla Ti ji do dlaně, aby to dobře dopadlo. Zastavila jsem u Tebe jsem své zvyky, úsměv a objetí a Ty to nevíš. Přeju si Tě znovu vidět, nic víc. Pohled, úsměv, několik slov....
... a svět se znovu roztočí, nebe přestane být šedé a já nebudu mít ledové ruce.

středa 30. července 2014

Papír (taky trocha porcelánu a skla)

Neposlala jsem dopisy. Zase. Ve dnech samoty, z nichž každá minuta je samotnější a silnější než ta před ní, se obklopuju papírem. Nejsem schopná se vzdát ani ukousaných okrajů z trhacího bloku. Spoustama, spoustama, spoustama papíru. Potřebuju papír kolem sebe. V noci ho vdechuju, čtu a čtu a čtu. (Miluju lidi, kteří si půjčí knihu, aby si k ní přičichli, jsou čarovní.) Čtu s baterkou, a pak usnu stočená v klubíčku s milovanou bichlí v náručí, jen tak na nerozestlané posteli, probudí mě až žár baterky.
Často je mi z toho čtení hrozně smutno, chybíš mi, chtěla bych Ti dát tolik myšlenek, jen a jen Tobě. Smutek by zmizel, bojí se Tě. Ale jsi pryč, tak ležím v papíru a píšu mu o Tobě, protože pak je kousek Tebe pořád se mnou.
***
Nenosím u sebe doklady, pořád je zapomínám. I jízdenky. Mám pocit, že je nepotřebuju. Ale moleskine s bílou duší, zaplněný písmeny a s šípkovými křidélky nosím pořád u sebe. Je to jediný papír, který o mně něco řekne, podle něj jsem k poznání, na těch ostatních kartičkách a v sešitcích to nejsem já. Jméno přece vykládá obsah... rozpité, ušmudlané a rozházené spousty písmen v sešitku jsou moje jméno, to jsem já.
***
Občas si připadám papírově, neustále je mi zima, pořád chlad, nevím, kde se bere. Venku je to přehlídka vynalézavosti, kdo si toho obleče méně, já nosím sako, chvěju se při každém zavátí větříku. Jen mi chybí desky, neustále se rozlétávám do všech stran, chvíli na smutnou, chvíli na veselou, protože jsem nesešitý papír bez obálky. Chybí mi desky, chybí mi křidélka. Objetí by bylo nádherná vazba, pevná, krásná a přitom tak nevšedně kouzelná.
***
Nechávám se uchvacovat tím, jak je to s námi čisté a bílé a křehké. Chodím po špičkách, kraťoučkými baletními krůčky, nechci se rozběhnout. Třeba by se nic nerozbilo, ale mně se to takhle líbí. Vždycky jsem měla slabost pro porcelán, tak čekám, lehce procházím a těším se z porcelánu. Jsme porcelán.
***
Někteří lidé jsou jako barevné sklo. Skrz není nikdy přesně vidět, ale já vím, že se nemusím bát, barevné sklo neskrývá zlé věci (city, povahy). A taky jim to moc sluší s mramorem.

úterý 29. července 2014

Mrtvé pokoje

...probuzení do šera...
...šedé sutiny, zbytky bílých stěn, bílá podlaha štítivě ukazující kusy svého bílého mramoru pod šedošedým prachem a sutinami, černě lakované dveře ušmudlané zašedlinou...
...BI-O-GRAF....
...černá tma, vzadu na stěně další dva přeživší katastrofy, černí, bílí a šedí, hrůza ještě teď visí v éteru a vzduchu, objímají se líbají, dívka k nim vede těžké, mátožné kroky, ale oni náhle mizí v titulkách, jen film...
...prstem do prachu na dveřích kreslí kříže, aby věděla, kde byla, v obrovském hotelu bez střechy se začínala ztrácet...
...vypadá to jako hřbitov, dlouhé chodby a na dveřích kříže...
...mrtvé pokoje...
...a svět je beznadějně monochromický...
...stovky pádů, žádná krev, jen černé modřiny...
...kašel, ale žádné sliny...
...žízeň...
...hlad...
...z deště náhle padají ocelové kapky...
...smývají prach a odkrývají - duše, životy, vnitřky? - nebo co je to, co není černobílé?...
...ani film nebyl barevný, ani ten zachycený kousek reality...
...kapky modrají, padají pomalu, jako dohasínající tep...
... tak co je to?...
...zoufalé a vyděšené klubíčko...
...z nebe náhle spousty provazů vody...
...rozplakala nebe...